ECLI:CZ:US:2022:4.US.1408.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1408/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Karolíny Koubkové, zastoupené Mgr. Jiřím Koubkem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 7 As 401/2019-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 14 A 92/2018-50 a rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 31. ledna 2018 č. j. POP/UKRUK/12/138718/2017-3, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a veřejné vysoké školy Univerzita Karlova, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 5 a čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy č. j. POP/UKRUK/5a/133923/2017-1 ze dne 15. 5. 2017 byl stěžovatelce stanoven poplatek 15 000 Kč spojený se studiem za období od 3. 4. 2017 do 3. 10. 2017. Tento poplatek stěžovatelka uhradila. Dne 5. 6. 2017 bylo děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy vydáno rozhodnutí o přerušení stěžovatelčina studia, které nabylo účinnosti 27. 6. 2017; přerušení studia trvalo do 4. 9. 2017. Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy č. j. POP/UKRUK/12/138718/2017-1 ze dne 4. 12. 2017 byl stěžovatelce stanoven poplatek za delší studium ve výši 18 000 Kč na dobu od 4. 10. 2017 do 4. 4. 2018. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž mimo jiné namítala, že nedošlo k započetí dalších šesti měsíců studia nad rámec doby, za níž již poplatek za studium zaplatila, jelikož po vzniku poplatkové povinnosti studium přerušila, a šest měsíců studia tak ještě nebylo završeno. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím rektor Univerzity Karlovy odvolání zamítl a rozhodnutí ze dne 4. 12. 2017 potvrdil.
3. Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále také "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Podle městského soudu nemá přerušení studia, k němuž nedošlo v rámci "standardní" doby studia, eventuálně zvýšené o rok, na vyměření poplatku za studium žádný vliv. Podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách je totiž v takovém případě pro vyměření poplatku rozhodné, zdali je osoba v den, kdy je započato studium dalších šesti měsíců, studentem, nikoli zda bylo v předchozím období její studium přerušeno. Jelikož má tento poplatek funkci regulační, bylo by proti jeho smyslu, pokud by student v případě přerušení studia v době, kdy mu již vznikla poplatková povinnost, nebyl povinen k jeho hrazení v následujícím studijním období, kdy by již byl opět studentem.
4. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, jelikož se s právními závěry městského soudu ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na bezplatné studium na vysoké škole a v konečném důsledku i zasaženo do její majetkové sféry nesprávnou aplikací zákona o vysokých školách. Stěžovatelka upozorňuje, že dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách lze poplatek (v případě překročení standardní doby studia zvýšené o rok) stanovit za každých dalších započatých šest měsíců studia, nikoli šest měsíců kalendářních. Zákonodárce tedy hovoří o období studia, tj. období, ve kterém má daná osoba status studenta. Přitom podle §54 odst. 3 zákona o vysokých školách v době přerušení studia osoba studentem není. Jelikož stěžovatelka měla v období od 27. 6. 2017 do 4. 9. 2017 studium přerušené, nelze toto období podle ní vůbec započítávat do doby studia.
6. Podle stěžovatelky tak okamžik vzniku poplatkové povinnosti nastává podle zákona v den, kdy osoba se statusem studenta zahájí nových šest měsíců studia. Výklad zákona obsažený v napadených rozhodnutích, že rozhodující je pouze otázka statusu studenta v jednom jediném dni v kalendářním půlroce, k němuž by se poplatek stanovil, podle stěžovatelky neodpovídá smyslu a účelu zákona o vysokých školách.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že by výklad zákona zastávaný stěžovatelkou umožňoval vyhýbání se vzniku další poplatkové povinnosti přerušováním studia. Stejně tak by se totiž dle stěžovatelky dalo argumentovat, že obcházení zákona umožňuje i výklad zastávaný správními soudy, tedy že vzniku poplatkové povinnosti by se každý student mohl úspěšně bránit tak, že (pouze a výhradně) k příslušnému dni nového kalendářního půlroku, kdy má nastat okamžik vzniku poplatkové povinnosti, si studium účelově přeruší. Navíc to, zda je přerušení účelové, lze zkoumat již při posuzování žádosti o přerušení studia, je totiž na uvážení vysoké školy, zda studium přeruší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž v kompetenci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy je rozhodování o tom, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů.
11. Celá stěžovatelčina ústavní stížnost je postavena na pouhé polemice s výkladem §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, který zaujala Univerzita Karlova a následně potvrdily Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud. Právě Nejvyšší správní soud má přitom za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 soudního řádu správního) a není na Ústavním soudu, aby Nejvyšším správním soudem zastávaný výklad podústavních předpisů nahrazoval výkladem vlastním, nejde-li o výklad porušující základní práva stěžovatelů.
12. Ústavní soud tak mohl jen ověřit, že se soudy věcí řádně zabývaly a své závěry podrobně a logicky odůvodnily. Výklad, že stěžovatelka dne 4. 10. 2017 započala dalších šest měsíců studia bez ohledu na to, jak s předchozími šesti měsíci studia, které započala, naložila (tedy zda po celou dobu opravdu studovala, nebo se rozhodla studium přerušit), není v žádném směru "extrémní" ani nevede k neústavním důsledkům, neboť stanovení poplatku za studium na vysoké škole zákonem není v rozporu ani s čl. 11 odst. 5, ani s čl. 33 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod.
13. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu