ECLI:CZ:US:2022:4.US.142.22.1
sp. zn. IV. ÚS 142/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 7 Tdo 1035/2021-610 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2021 č. j. 12 To 97/2021-517, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2021 č. j. 21 T 107/2020-462 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se stěžovatel podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že dne 18. 11. 2019 v ranních hodinách opakovaně vystřelil na zaměstnance technických služeb a dožadoval se tímto způsobem a křikem ukončení jejich prací. Střely zasáhly dřevěné oplocení a dále střechu zaparkovaného vozidla. Před tímto skutkem si v přesně nezjištěné době bez povolení opatřil tři kusy samonabíjecích pistolí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, k trestu propadnutí věci (vyjmenovaných zbraní) a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu držení a nošení střelných zbraní na dobu sedmi let. Dále soud uložil stěžovateli povinnosti zaplatit poškozeným náhradu škodu ve výši 28 931 Kč (pojišťovně) a 56 450 Kč (majiteli vozu). K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí (pracovníků technických služeb a kolemjdoucích) a výsledků odborného zkoumání zajištěných stop, zejména povýstřelových zplodin a nalezených zbraní. Dílčí rozpory ve svědeckých výpovědích nebyly podle okresního soudu relevantní pro posouzení podstaty skutku a lze je vysvětlit neobvyklostí dané situace. Dopad jedné ze střel je zachycen rovněž kamerovým záznamem. O věrohodnosti svědků neměl soud důvod pochybovat, neboť u žádného nebyla shledána motivace lhát. Navíc všichni svědci nejsou navzájem v jakémkoliv vztahu. Skutečnost, že poškození zaměstnanci technických služeb byli vyslechnuti pouze prostřednictvím podání vysvětlení (tedy nikoliv jako svědci do protokolu) a měli před svědeckou výpovědí u soudu možnost nahlédnout do spisu, není sice z důkazního hlediska optimální, avšak nebránilo to využití svědeckých výpovědí. Výpověď svědků potvrzují i objektivní důkazy, jednak balistické zkoumání, které určilo, že střelba vycházela ze stěžovatelova střešního okna, a dále z nalezených povýstřelových zplodin. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování soud zamítl pro nadbytečnost. Výslech zpracovatelů odborných vyjádření nebyl namístě, neboť ta nevzbuzovala žádné pochybnosti a na obhajobou položené otázky odpovídala logicky. K navrhovanému vyšetřovacímu pokusu soud uvedl, že mechanismus poškození automobilu byl dostatečně objasněn jinými důkazy a možnost svědků slyšet výstřely byla prokázána obsahem jejich výpovědí.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a řádně se vypořádal s obhajobou vznesenými důkazními návrhy. Závěr o vině okresní soud řádně dovodil z řetězce na sebe navazujících důkazů. Z nich vyplývá, že nejde o důkazy smluvené či zmanipulované. Výpovědi jsou konzistentní, a přestože se v dílčích částech navzájem odlišují, dávají dohromady přesvědčivý obraz skutečnosti. Navíc jsou potvrzeny i objektivními důkazy (nálezy zbraní a tzv. povýstřelových zplodin).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem uplatněné námitky mají převážně skutkovou povahu a nespadají proto pod žádný dovolací důvod. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů přitom nelze shledat tzv. extrémní rozpor. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud se nezabýval jedním z doplnění podaného odvolání, nelze této námitce přisvědčit. Toto doplnění odvolání podle Nejvyššího soudu obsahuje pouze rozvedení již dříve uplatněných námitek, s nimiž se krajský soud dostatečně vypořádal. Nelze tedy předpokládat, že by se s těmito námitkami neseznámil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nezjistily dostatečně potřebný skutkový stav. Řadu důkazních návrhů odmítly, ačkoliv si provedené důkazy odporovaly. Současně se okresní soud postavil do role pomocníka obžaloby. Svědeckou výpověď poškozeného označil soud za věrohodnou, ačkoliv mu před výslechem bylo umožněno prostudovat spis a odnesl si z něj kopie podaných vysvětlení dalších osob. Obhajoba předtím neměla možnost tohoto svědka vyslechnout.
6. Dále není podle stěžovatele zřejmé, na základě jakých skutečností (v rozporu s §43 odst. 1 trestního řádu) dávala policie svědkům status poškozených, neboť neutrpěli žádnou újmu. Soudy vůbec podle stěžovatele neprokázaly, zda v místě došlo k nějakému incidentu, nota bene střelbě.
7. Dále stěžovatel popisuje jednotlivé rozpory mezi svědeckými výpověďmi. Konkrétně jde o počet ran, které svědci slyšeli. Jejich výpovědi navíc neodpovídají zajištěné zbrani a střelivu. K tomu soudy přehlédly výpověď svědkyně, která v údajné trajektorii střel venčila psa a opakovaně potvrdila, že nic neslyšela (avšak podle záznamu ani ona ani pes na údajnou střelbu nereagují). Další rozpory panují v tom, zda svědci mohli vidět stěžovatele, resp. kde. Na změny ve výpovědích další svědkyně (oproti přípravnému řízení) soudy nijak nereagovaly, stejně jako na skutečnost, že svědkyně na místě incidentu vůbec nebyla. Bagatelizace popsaných nejasných okolností je podle stěžovatele nepřípustná, neboť se týká těžiště stíhaného jednání. V rozporu s provedenými důkazy soudy dovodily, že svědci nemají žádnou motivaci lhát. Takovým motivem však může být pomsta za předchozí incidenty se stěžovatelem. Soudy neprokázaly ani to, že v místě došlo ke střelbě, ani to, zda stěžovatel (nebo někdo jiný) na svědky křičel, nota bene vyhrožoval. K tomu přitom soudy odmítly provést objektivní důkazy. Zpracovatelům odborného posudku pak obhajoba nemohla klást k uvedeným rozporům otázky.
8. Dále soudy podle stěžovatele pochybily při provádění kamerového záznamu, neboť jednak v protokolu uvádějí, že jich bylo provedeno více (což však neodpovídá obsahu spisu), ale zejména je ve spise založen pouze upravený videozáznam, aniž by měla obhajoba přístup k originálu, a ze spisu vyplývalo, jaké úpravy byly na záznamu provedeny. K obsahu samotného záznamu (nejasného) vznesl stěžovatel rovněž řadu námitek, s nimiž se soudy nevypořádaly.
9. Jde-li o údajné důkazy zajištěné při domovní prohlídce, pak stěžovatel upozorňuje na to, že zjištěné povýstřelové zplodiny nebyly časově identifikovány (stěžovatel byl legálním držitelem zbraně a pravidelně ji užíval). Nalezená kulka pak nebyla spojena s žádnou ze stěžovatelových zbraní a další nalezená nábojnice rovněž ne (o tom se však soudy nezmiňují, ačkoliv jde o skutečnost ve prospěch stěžovatele). Zmíněná nábojnice nebyla podrobena znaleckému zkoumání, a dokonce se záhadně ztratila.
10. K výroku o náhradě škody stěžovatel namítá, že trpí totožnými nedostatky. Soudy neprokázaly, zda předmětné vozidlo bylo poškozeno stěžovatelem, jakým způsobem a kdy. Přestože je poškozený podstatně vyšší než vozidlo (a prohlížel je v den incidentu), nahlásil jeho poškození až po bezmála 14 dnech od incidentu. Na pozdější fotografii prakticky ze stejného místa je poškození dobře patrné. Je tedy nepravděpodobné, že v den incidentu by ho poškozený (v doprovodu dvou policistů) neviděl. Ničím nebylo prokázáno, že by k poškození vozidla nemohlo dojít v době mezi údajným incidentem a nahlášením poškození. Sám poškozený přiznal, že se s nárokem na náhradu škody přihlásil až po jeho neúspěšném jednání s pojišťovnou. Na automobilu nebyly zjištěny povýstřelové zplodiny a nenalezla se žádná kulka. Konečně nebyla řádně zjištěna ani výše způsobené škody. Znalec nebyl schopen vysvětlit, z čeho dovodil výši škody.
11. Ze spisu podle stěžovatele rovněž vyplývá, že jedno ze tří doplnění odvolání (ze dne 3. 5. 2021) neměl krajský soud vůbec k dispozici. Ve spise chybí jakýkoliv doklad o tom, že by dané podání bylo krajskému soudu elektronicky doručeno. Tomu odpovídá rovněž absence shrnutí tohoto podání v tzv. naraci rozhodnutí krajského soudu. Dané doplnění odvolání je podle stěžovatele klíčové, neboť podrobně popisuje rozpory mezi svědeckými výpověďmi, které soudy dostatečně nereflektovaly. Toto pochybení nebylo napraveno ani při veřejném zasedání, neboť obhajobě bylo sděleno, že z "časových důvodů" má odkázat na zaslaná odvolání. Krajský soud se tak s předloženými námitkami vůbec nevypořádal. Nadto rovněž on odmítl provést klíčové důkazy k odstranění vzniklých rozporů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud nejdříve posoudil námitku stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jedním doplněním jeho odvolání. Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu. Ze spisu okresního soudu nevyplývá nic, co by dokládalo, že krajský soud neměl toto doplnění k dispozici. Jde-li o shrnutí stěžovatelovy argumentace, jsou všechny části podaného odvolání shrnuty poměrně stručně. Stejně tak lze Nejvyššímu soudu přisvědčit, že toto doplnění neobsahovalo žádné druhově nové námitky, nýbrž pouze rozvíjelo již dříve uplatněnou argumentaci, s níž byl krajský soud seznámen (ostatně se s ní vypořádal i okresní soud v rozsudku uvedeném sub 2). K obsahu těchto námitek se Ústavní soud vyjádří níže. Konečně lze rovněž souhlasit se závěrem, že obhajobě nebylo nikterak bráněno (jak například uvádí ústavní stížnost "z časových důvodů") v uplatnění všech relevantních námitek ve veřejném zasedání, k čemuž také v podstatné míře došlo. Zvukový záznam veřejného zasedání nikterak nepodporuje tvrzení, že by práva obhajoby měla být krácena.
15. Pro posouzení možného porušení stěžovatelových procesních práv je však významné, že se krajský soud se všemi uplatněnými námitkami dostatečně vypořádal. Z napadeného usnesení je zřejmé, že se zabýval jak věrohodností svědků, tak konzistentností jejich výpovědí jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu. Nebylo přitom jeho úkolem posuzovat každou výpověď zvlášť a vypořádat dílčím způsobem každou uplatněnou námitku. Stěžovatelovo odvolání (stejně jako ústavní stížnost) nereflektovalo tu skutečnost, že provedené důkazy hodnotil odvolací soud ve svém souhrnu, neboť hodnotit důkazy jednotlivě je především úkolem nalézacího soudu, který tento svůj úkol řádně splnil. Nelze tedy dospět k závěru, že by se odvolací soud s jakoukoliv relevantní námitkou opomněl vypořádat a tím porušil stěžovatelova ústavní práva.
16. Co se týče ostatních námitek a argumentace v ústavní stížnosti, je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (viz výše bod 13) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
17. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Většina stěžovatelových námitek tak představuje pouze opakování jeho předchozí obhajoby, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami již obsáhle vypořádaly. Stěžovatelova vina (u prvního skutku - vydírání, výtržnictví, poškození cizí věci) byla prokázána řetězcem nepřímých důkazů, které spolu vzájemně korespondovaly natolik, že bylo možné důvodně vyloučit jakoukoliv jinou verzi skutkového děje. U druhého skutku (nedovolené ozbrojování) byla vina prokázána nálezem zbraní při domovní prohlídce. Soudy přesvědčivě vyloučily, že by všechny usvědčující důkazy (zejména svědecké výpovědi) byly zmanipulované, vylhané či pomýlené. Skutečnost, že se jednotlivé výpovědi částečně liší, není vzhledem k druhu stíhaného jednání nikterak zvláštní. Ani Ústavní soud (podobně jako Nejvyšší soud) nepovažuje za nutné rekapitulovat obsah každého jednotlivého důkazu a vyvracet stěžovatelovy neopodstatněné námitky, neboť tak již v dostatečné míře učinily okresní a krajský soud. I kdyby bylo možné některým stěžovatelovým námitkám vyhovět v tom smyslu, že namítané skutečnosti obecně snižují důkazní sílu konkrétního důkazu, není tím nikterak dáno znevěrohodnění celkové skutkové konstrukce pro její tzv. extrémní rozpor. Rozpory mezi důkazy jsou v trestním řízení věcí běžnou a je úkolem soudů se s nimi vypořádat. Naopak není úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval "běžné" rozpory mezi důkazy (např. dvěma svědeckými výpověďmi).
19. Nadto lze už jen doplnit, že řada uplatněných námitek je pak pro předmět řízení o ústavní stížnosti (ústavnost napadených rozhodnutí) irelevantní. To je námitka nejasného postavení svědků jako poškozených, přestože neutrpěli žádnou újmu.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu