ECLI:CZ:US:2022:4.US.1437.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1437/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Miroslavem Ševečkou, advokátem, sídlem Banskobystrická 568/157, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. dubna 2022 č. j. 2 T 16/2022-196, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem podle §314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, schválil dohodu o vině a trestu sjednanou mezi obžalovaným M. H. (dále jen "vedlejší účastník") a státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, na základě které je vedlejší účastník vinen přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsuzuje se podle §147 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon se podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, podle §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se vedlejšímu účastníkovi ukládá peněžitý trest, a to dle §68 odst. 1 trestního zákoníku ve výši 100 celých denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 téhož zákona denní sazba činí 400 Kč, a tedy celková výměra peněžitého trestu činí 40 000 Kč.
3. Uvedeného přečinu se vedlejší účastník, ve stručnosti uvedeno, dopustil tím, že jako řidič nákladního motorového vozidla si v důsledku nepozornosti a nepřiměřené rychlosti všiml až na poslední chvíli stěžovatelky, jedoucí na jízdním kole za snížené viditelnosti bez zapnuté zadní svítilny, došlo ke střetu, v jehož důsledku stěžovatelka utrpěla ve skutkové větě rozsudku vymezená zranění, která si vyžádala omezení v běžném způsobu života v trvání nejméně 2,5 měsíce, tedy vedlejší účastník svým jednáním porušil §4 písm. a) a b), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka porušila §58 odst. 5 téhož zákona, čímž se na vzniku nehodového děje spolupodílela rovnocenným způsobem jako vedlejší účastník, tzn. její spoluzavinění je v rozsahu 50 %.
4. Dále okresní soud podle §228 odst. 1 trestního řádu (mimo sjednanou dohodu o vině a trestu) vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 150 456,50 Kč a na náhradě škody částku 2 617,50 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle §129 odst. 2 trestního řádu rozsudek neobsahuje odůvodnění výroku o vině a trestu, jelikož se ihned po vyhlášení rozsudku vedlejší účastník a státní zástupkyně vzdali odvolání proti výroku o vině a trestu a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění výroku o vině a trestu, a vedlejší účastník zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka předesílá, že nenapadá výrok o náhradě škody rozsudku okresního soudu, nýbrž jeho výrok o vině, protože se domnívá, že jde o rozhodnutí o její vině, aniž by tomuto závěru předcházelo řádné řízení. Podání odvolání proti adheznímu výroku by nemělo význam, jelikož výrok o vině je již pravomocný. Rozhodl-li okresní soud ve výroku o vině také o jejím zavinění, jsou tím vázány soudy v řízení ve věcech občanskoprávních podle §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tyto nepříznivé důsledky se projeví též při jednání s pojišťovnou. Pro stěžovatelku bylo velmi překvapivé i odůvodnění napadeného rozsudku, kde okresní soud uvádí, že "v této věci byla mezi obžalovaným a státní zástupkyní sjednána dohoda o vině a trestu, v níž bylo dojednáno, že jednání poškozené se na vzniklém následku spočívajícím v újmě na zdraví poškozené spolupodílelo rovnocenným způsobem s jednáním obžalovaného, tedy v rozsahu 50 %". Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že o jejím spoluzavinění se vedlejší účastník a státní zástupkyně dohodli k její tíži, a setrvává v přesvědčení, že o předmětné otázce měl případně rozhodnout soud v řádném řízení. Okresní soud též zamítl návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckými posudky z oboru doprava (k rozhledovým poměrům, brzdné dráze, rychlosti účastníků provozu, jejich osvětlení, možnostem zabránění nehodě) a zdravotnictví (k namítané šerosleposti vedlejšího účastníka), v důsledku čehož neobjasnil dostatečně skutkový stav. Podle stěžovatelky je odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů též proto, že zamítnutí provedení důkazů je odůvodněno apodiktickým konstatováním, podle kterého ve výroku o vině je uvedeno spoluzavinění poškozené na úrovni 50 %. Proti takovému rozhodnutí o zavinění stěžovatelky u hlavního líčení brojil i obhájce vedlejšího účastníka, a to právě z důvodu, že by stěžovatelka mohla rozhodnutí pro tuto zjevnou nesprávnost napadnout a vrátit celý proces v podstatě na začátek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka neměla vůči rozsudku okresního soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Obsahovým těžištěm ústavní stížnosti je oponentura vycházející z předpokladu, že okresní soud stěžovatelce přičetl spoluzavinění na její újmě "v rozsahu 50 %", aniž by jí poskytl možnost účinně uplatnit skutkovou a právní argumentaci, která by tento závěr vyvrátila.
10. Podle judikatury Ústavního soudu je důvod k jeho zásahu na základě ústavní stížnosti poškozeného dán za situace, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 19. odůvodnění], a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků, například je-li založeno na rasové diskriminaci (nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 18. odůvodnění).
11. Okolnost, že v trestním řízení byl za viníka nehody určen vedlejší účastník (řidič automobilu) a že v rozsudku okresního soudu bylo konstatováno, že stěžovatelka spoluzavinila vznik nehody "z 50 %", však nevylučuje závěr soudu v občanskoprávním řízení o tom, že se stěžovatelka neosvětlením jízdního kola na vzniku (či zvětšení) újmy na svém zdraví nespolupodílela, popř. spolupodílela v menším rozsahu než dovozovaném v napadeném rozsudku. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); spoluodpovědnost dalších osob na vzniku škody (včetně spoluzavinění poškozeného) je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. 25 Cdo 818/2004 a ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2258/2008; v širších souvislostech rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 31 Ad 6/2016).
12. O stěžovatelkou dovozovaném pochybení okresního (trestního) soudu lze - v rovině náhrady újmy - rozhodnout v občanskoprávním řízení. Uvedenému též odpovídá rozsah dokazování, proto nelze apriori usuzovat, že soud v (případném) občanském soudním řízení důkazní návrhy, které stěžovatelka uplatnila v trestním řízení, zamítne. Jen pro úplnost lze dodat, že výsledek občanského soudního řízení může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Tyto okolnosti jsou určující též tehdy, bylo-li by opodstatněné označit rozsudek okresního soudu za zatížený libovůlí či svévolí.
13. Zbývá se zabývat tím, zda odůvodnění tohoto rozhodnutí vykazuje vady, které by mohly porušovat substantivní základní práva stěžovatelky.
14. Věc není souměřitelná s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/15, neboť jeho nosné důvody vycházejí z odlišných skutkových a právních podmínek. V předmětném nálezu Ústavní soud shledal pochybení v nedostatečně odůvodněném konstatování obecných soudů, že první stěžovatel z poloviny spoluzavinil zranění třetí a čtvrté stěžovatelky. Byť tímto závěrem není občanskoprávní soud v případné civilní žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi vázán, jde v trestním řízení o konečné rozhodnutí. Občanskoprávní soud není instančně nadřazen trestním soudům. Nemůže tato rozhodnutí zrušit ani konstatovat, že odůvodnění trestních soudů jsou chybná. A proto i kdyby civilní soud spoluzavinění prvního stěžovatele posoudil odlišně, nic to nezmění na tom, že zde zůstanou pravomocná rozhodnutí trestních soudů, které shledaly, že první stěžovatel je odpovědný za vážná zranění svých dcer, a tím porušily právo stěžovatelů na soukromý a rodinný život. Ústavní soud na tomto základě v této věci konstatoval, že napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. V nyní posuzované věci však stěžovatelka neargumentuje ve prospěch závěru, že okresní soud zasáhl do jejích práv zaručených v čl. 10 Listiny (popř. čl. 7 odst. 1 Listiny) závěrem, že nehodu spoluzavinila tím, že neměla osvětlené jízdní kolo. Je přitom samozřejmé, že "spoluzavinění" zde nepředstavuje formu trestné součinnosti (tj. ani okresní soud netvrdí, že se sama stěžovatelka dopustila trestného činu, pouze ji "vytknul" nepoužití zadní svítilny, přičemž stěžovatelka s poukazem na řadu důkazních prostředků dovozuje, že tato okolnost neměla vliv na nehodový děj a jeho následky).
16. Stěžovatelka sice obecně namítá diskriminaci, nicméně bližší ústavněprávní argumentaci v této souvislosti neuplatňuje a její věc není srovnatelná ani např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143).
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu