ECLI:CZ:US:2022:4.US.1479.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1479/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 11 Tdo 22/2022-470, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 sp. zn. 13 To 189/2021 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. května 2021 sp. zn. 2 T 175/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") shledán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (pod bodem I.) a dále přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem II. až IV.). Za zločin pod bodem I. a dále za sbíhající se předchozí přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jímž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 2. 2019 sp. zn. 17 T 15/2019, byl stěžovateli uložen souhrnný trest v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Za přečiny pod body II. až IV. byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o úhrnném trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině za jednání v bodech II. až IV. uložil úhrnný trest v délce trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá procesní pochybení, k němuž mělo dojít již na počátku přípravného řízení, kdy obhájci stěžovatele bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele až dne 2. 8. 2019, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno již dne 13. 3. 2019, a stěžovatel se v době zahájení trestního stíhání nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž byl u něj dán důvod nutné obhajoby. Nejvyšší soud tuto námitku stěžovatele bagatelizoval, čímž i odhlédl od toho, že namítaná skutečnost měla dopad na zákonnost a ústavnost dokazování v přípravném řízení. Stěžovatel byl odsouzen na základě výpovědí svědků z přípravného řízení, neboť v hlavním líčení svědci své výpovědi změnili v jeho prospěch, přičemž všechny výslechy svědků v přípravném řízení byly provedeny před datem 2. 8. 2019. Stěžovatel je tudíž názoru, že přípravné řízení je stiženo zásadní procesní vadou, která činí výslechy svědků v přípravném řízení nepoužitelnými.
6. Stěžovatel dále upřesňuje, že jeho obhájce se o zahájeném trestním stíhání dozvěděl nikoliv z datové schránky advokátní kanceláře, v níž působí, nýbrž od družky stěžovatele, což rozhodně nelze považovat za řádný způsob doručení tohoto dokumentu. Stěžovatelův obhájce upozornil policejní orgán dne 15. 4. 2019 na skutečnost, že mu usnesení nebylo řádně doručeno, přičemž tuto skutečnost policejní orgán nevzal na zřetel.
7. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů získanými dokazováním a právními závěry z nich vyvozenými. Tu námitku vznáší vůči všem slyšeným svědkům, a to k jejich věrohodnosti i k obsahu výpovědí, kdy zejména klade důraz na to, že svědci v přípravném řízení vypověděli, že jim stěžovatel distribuoval drogy, avšak v hlavním líčení uvedené buď popřeli, anebo odmítli vypovídat. Stěžovatel se domnívá, že si policejní orgán namátkově vybral několik drogově závislých osob z Mladé Boleslavi a následně se je pokusil přesvědčit, aby dosvědčily, že jim stěžovatel prodával drogy, přičemž u některých to v přípravném řízení vyšlo a u některých nikoliv.
8. Do základních práv stěžovatele mělo být dále zasaženo i tím, že vyhodnocení zajištěných údajů o telekomunikačním provozu bylo do trestního spisu založeno téměř dva roky po ukončení vyšetřování. Stěžovatel tak měl možnost se s tímto důkazem seznámit až v době, kdy si již nevybavoval, s kým a o čem telefonicky komunikoval. Nadto jeden odposlech nebyl do trestního spisu zařazen vůbec a ve spisu se nachází toliko záznam o vyhodnocení tohoto odposlechu, který však jako důkaz sloužit nemůže.
9. Stěžovatel taktéž brojí proti výroku pod I. bodem rozsudku okresního soudu, který nenaplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť nemůže obstát tvrzení, že stěžovatel byl v posledních třech letech, předcházejících trestnímu stíhání v posuzované věci, za drogový delikt potrestán. K tomuto stěžovatel uvádí, že byl naposledy za drogovou trestnou činnost odsouzen dne 22. 2. 2011 pod sp. zn. 17 T 97/2010 vedenou u okresního soudu, což zcela jasně vyplývá ze zprávy Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba") ze dne 24. 1. 2019.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití zákonů a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně souladného výkladu a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
12. Stěžovatel částí svých námitek brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy (především výslechy svědků), což jsou však námitky, k jejichž přezkumu Ústavní soud není zásadně povolán. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu jeho nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky stanovené trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. To stěžovatel sice namítá, avšak Ústavní soud této námitce nepřisvědčuje, byť důkazní situace byla poněkud nestandardní, nicméně okresní soud se s ní vypořádal v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, a přijal rozhodnutí, které je zcela přezkoumatelné. Okresní soud uvedl, proč uvěřil výpovědím svědků z přípravného řízení a proč považoval za nevěrohodné jejich výpovědi, pokud je poskytli, v hlavním líčení. Ústavní soud za popsaných okolností považuje skutkový stav za řádně objasněný a žádný rozpor neshledává.
13. Svými dalšími námitkami stěžovatel toliko opakuje svou obhajobu z trestního řízení, která byla již na všech stupních soudní soustavy vypořádána a Ústavní soud nepovažuje za nutné argumentaci soudů opakovat, tudíž pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí.
14. K námitce porušení práv obhajoby z důvodu pozdního doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno poukázat na ústavněprávní argumentaci Nejvyššího soudu, který uzavřel, že z hlediska materiálního právo stěžovatele na obhajobu zkráceno nebylo, neboť obhájce měl k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a činil všechny úkony z práva na obhajobu vyplývající. Ústavní soud k tomu dodává, že nelze bagatelizovat zřejmé pochybení policejního orgánu, který nesprávně doručoval usnesení o zahájení trestního stíhání do datové schránky advokátní kanceláře, v níž obhájce stěžovatele působí, namísto do datové schránky obhájce samotného, avšak z tohoto pochybení nelze vyvozovat žádné závěry pro provedené dokazování v přípravném řízení. Jak bylo již uvedeno, obhájce měl možnost se s obsahem usnesení seznámit a obhajovací úkony činil. Důsledky vadného doručování lze v tomto případě vyvozovat vůči policejnímu orgánu, resp. konkrétní osobě, která nereflektovala ani na upozornění obhájce stěžovatele, že nedošlo k řádnému doručení, nicméně pro hodnocení dokazování nemá tato skutečnost žádný vliv na použitelnost důkazů v řízení před soudem, jak ostatně soudy správně dovodily.
15. Námitky týkající se zajištěných údajů o telekomunikačním provozu, které byly do spisu zařazeny až před koncem hlavního líčení, resp. jednoho záznamu, který nebyl do spisu zařazen vůbec, jsou též neopodstatněné. Skutečnost, že údaje o telekomunikačním provozu byly do spisu zařazeny až v průběhu hlavního líčení, takže při uzavírání spisu policejního orgánu je stěžovatel neměl k dispozici, nesvědčí o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť jde sice o procesní pochybení policejního orgánu, nicméně těžištěm dokazování je hlavní líčení, a tudíž je z hlediska práva na soudní ochranu stěžejní, zda byl důkaz v hlavním líčení proveden a zda měl stěžovatel možnost na něj reagovat vzhledem k požadavku kontradiktornosti řízení. Všechny tyto záruky byly dodrženy, a tudíž pochybení policejního orgánu bylo zhojeno v průběhu hlavního líčení. Jde-li o záznam, který nebyl do trestního spisu zařazen vůbec, Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu (bod 45 a 46 odůvodnění), z něhož se podává, že z předmětné telefonické komunikace nebyly získány poznatky, které by svědčily o trestné činnosti stěžovatele.
16. Konečně ani poslední námitka stěžovatele není opodstatněná. Stěžovatel namítá, že v jeho věci ke spáchané drogové trestné činnosti nebyly naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Touto námitkou se Nejvyšší soud zaobírá v napadeném usnesení v bodech 47 až 49 a z jeho argumentace jasně vyplývá, že zákonná lhůta tří let pro opakování trestné činnosti je v jeho případě zachována. Zpráva vězeňské služby je v tomto ohledu bez významu, neboť soudy při zjišťování konkrétních skutečností vycházely z jiných listinných důkazů. Ústavní soud tedy uzavírá, že nedošlo ani k porušení čl. 39 Listiny.
17. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu