ECLI:CZ:US:2022:4.US.1503.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1503/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRAGON, s. r. o., sídlem Imrychova 883/9, Praha 4 - Kamýk, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2022 č. j. 1 As 327/2021-48, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 7. 6. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy, právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo na rovné zacházení podle čl. 14 Úmluvy, a právo na řádný výkon státní správy a na účinnou právní ochranu podle čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "LZPEU").
2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 A 103/2021, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 2. 9. 2021 u městského soudu a současně adresovanou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhala toho, aby městský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zrušit výmaz (popř. zneviditelnění) výrobků s Coriolus versicolor ve veřejné databázi označené jako "Registr rozhodnutí hlavního hygienika - RoHy", do které měly být zapsány na základě rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 17. 8. 2006 č. j. OVZ.35.0-10.8.06-34609, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Podání stěžovatelka označila jako "žalobu na zajištění souladu mezi stavem evidenčním a stavem skutečným ve veřejně dostupné databázi" a uvedla, že žalobu z procesní opatrnosti zasílá i městskému soudu, neboť svou povahou může být posouzena jako žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nebo jako zásahová žaloba podle §82 a násl. s. ř. s.
3. Městský soud usnesením ze dne 15. 9. 2021 č. j. 3 A 103/2021-12 stěžovatelku vyzval k tomu, aby upřesnila žalobní typ, resp. uvedla, zda se domáhá ochrany před nezákonnou nečinností, nebo ochrany před nezákonným zásahem. V prvém případě měla uvést, kdy bylo zahájeno řízení, v němž je vedlejší účastník nečinný, uvedla jeho spisovou značku a vylíčila potřebné skutečnosti, anebo se domáhá ochrany před nezákonným zásahem. Ve druhém případě měla uvést, v čem přesně tento nezákonný zásah spatřuje, sdělila, zda nezákonný zásah trvá a označila důkazy, jichž se dovolává. Dále byla vyzvána k tomu, aby formulovala návrh výroku soudního rozhodnutí v souladu se skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě a jednotlivými ustanoveními soudního řádu správního. Stěžovatelka na tuto výzva reagovala podáním ze dne 2. 10. 2021, v němž uvedla, že v žalobě přesně vylíčila skutkový stav a navrhla všechny potřebné důkazy. Předeslala, že "se nedomnívá, že dotyčná žaloba by měla spadat do sféry správního soudnictví". Podstatou její argumentace má být to, že vedlejší účastník "odmítá respektovat své vlastní pravomocné původní rozhodnutí". Uvedla, že "dosti dobře nemůže měnit skutková tvrzení definovaná v žalobě, neboť tato jsou pravdivá". Závěrem uvedla, že ani její právní poradci se neshodnou na tom, jak v dané věci dále postupovat a zjednat nápravu.
4. Městský soud usnesením ze dne 7. 10. 2021 správní žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění tam uvedených podmínek řízení, přičemž tento nedostatek nebyl ani na výzvu soudu odstraněn. Žaloba podle městského soudu neobsahovala náležitosti, které vymezují předmět soudního přezkumu. Zamýšlela-li stěžovatelka podat tzv. nečinností žalobu, pak neobsahovala náležitosti uvedené v §80 odst. 3 s. ř. s. Stejně tak stěžovatelka ani neuvedla, v čem přesně spatřuje případný nezákonný zásah podle §82 s. ř. s, zda tento zásah trvá, popř. kdy se o něm dozvěděla. Dne 28. 2. 2022 vydal městský soud opravné usnesení č. j. 3 A 103/2021-33, kterým opravil zjevnou nesprávnost spočívající v chybném označení žalovaného v záhlaví usnesení o odmítnutí správní žaloby, když místo Ministerstva zdravotnictví bylo za žalovaného označeno Ministerstvo zemědělství.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že krajský soud poučil stěžovatelku o vadách její žaloby a poskytl jí lhůtu k její úpravě. V podání, kterým stěžovatelka reagovala na výzvu soudu, uvedla, že podle ní věc nespadá do agendy správního soudnictví, přičemž žádným způsobem neupřesnila žalobní typ. Za této situace městskému soudu nezbylo než žalobu odmítnout. V nesprávném označení žalovaného městským soudem nespatřuje Nejvyšší správní soud natolik závažnou vadu, která by způsobovala jeho nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost, tím spíše, když městský soud tuto zjevnou chybu napravil vydáním opravného usnesení. Nadto bylo kasační stížností napadené rozhodnutí řádně doručeno stěžovatelkou označenému žalovanému. Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatelky, že městský soud v usnesení neoznačil a do řízení nezahrnul osoby zúčastněné na řízení, které spolupodepsaly žalobní návrh. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "v případě, kdy jsou dány důvody pro skončení řízení bez meritorního posouzení věci, není soud povinen vyrozumívat osoby zúčastněné na řízení o probíhajícím řízení, neboť procesní rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, se nemůže dotknout jejich hmotných práv. Městský soud tedy nepochybil, nevyzýval-li dotčené osoby k oznámení, zda budou v řízení uplatňovat svá práva, do doby, než měl najisto postavené, že řízení dospěje k meritornímu posouzení věci. Stěžovatelka označila tytéž osoby zúčastněné na řízení také v kasační stížnosti. Jelikož městský soud žalobu odmítnul z důvodů neodstranění vad podání, nemohly ani v řízení u Nejvyššího správního soudu být dotčeny na svých právech a nemohly svými podáními výsledek řízení jakkoliv ovlivnit" (body 21 a 22 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka shrnuje skutkový stav věci a uvádí, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud její námitky "opominul, zkreslil a odbyl", pročež má být jeho rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti. Mimo jiné rovněž připustil, aby městský soud odmítl její žalobu, aniž by provedl jediný navržený důkaz, a současně nereagoval ani na to, že městský soud zaměnil účastníky řízení. Je toho názoru, že "Nejvyšší správní soud skutkový stav nesprávně vymezil, překroutil a následně nesprávně právně posoudil a nesprávně rozhodl". Uvádí, že její správní žaloba neměla být odmítnuta, ale měla být věcně projednána. Na výzvu městského soudu stěžovatelka ve velmi krátké lhůtě sedmi dnů reagovala a žalobu "upřesnila a vyložila". Městský soud podle stěžovatelky "zřejmě použil pro rozhodnutí spis jiné kauzy", když ve svém rozhodnutí o odmítnutí žaloby označil špatného žalovaného. Tuto vadu podle stěžovatelky nešlo odstranit vydáním opravného usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných, než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je především jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem městského soudu (jehož rozhodnutí však v petitu ústavní stížnosti nenapadá), který odmítl její správní žalobu pro neodstranění vad. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytýká nepřezkoumatelnost a zmatečnost jeho rozhodnutí. U ustanovení Listiny, Úmluvy i LZPEU, jejichž porušení namítá, přitom není ani náznakem patrné, v čem přesně jejich porušení spatřuje. Ústavněprávní argumentaci totiž ústavní stížnost postrádá.
10. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny může být způsobeno
i nedůvodným odmítnutím správní žaloby. Jsou-li totiž "splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl" (nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19). Naproti tomu odmítnutí správní žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, jakož i pro nedostatek, který sice lze odstranit, avšak k tomu žalobce ani k výzvě soudu nepřistoupil, a v řízení tak nelze pokračovat, představuje zákonem předvídaný procesní postup soudu [§46 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nikoliv porušení zákazu denegatio iustitiae a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě druhá z vymezených situací byla důvodem pro odmítnutí správní žaloby stěžovatelky a následné zamítnutí její kasační stížnosti.
11. Z vyžádaného soudního spisu si Ústavní soud ověřil, že správní žaloba stěžovatelky neobsahuje požadované náležitosti, a tyto vady nebyly (navzdory tvrzení stěžovatelky) odstraněny ani k výzvě soudu. Žalobce sice nemá povinnost ve správní žalobě výslovně označit některý z žalobních typů vymezených v §4 s. ř. s., resp. označit ustanovení, podle nichž má správní soud postupovat, správné určení žalobního typu ovšem předurčuje také správné vymezení žalobního petitu. Žalobce tedy musí mít jasno v tom, jakou žalobu podává a tomu také uzpůsobit její petit. Stěžovatelka přitom tvrdila, že může jít jak o tzv. nečinnostní žalobu, tak i o zásahovou žalobu. Jednotlivé žalobní typy však není možné směšovat. Podání stěžovatelky nadto nesplňovalo náležitosti stanovené ani pro jeden ze žalobních typů ve správním soudnictví. Stěžovatelka byla proto řádně poučena a byla jí poskytnuta lhůta k úpravě žaloby. Domáhala-li se ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, není ani z její ústavní stížnosti patrné a dovoditelné, při vydání jakého rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (srov. §79 odst. 1 s. ř. s.) mělo k nečinnosti dojít (tj. v jakém řízení), kdy a zda vůbec toto řízení bylo zahájeno. Stěžovatelka rovněž ani netvrdila uplatnění prostředků proti nečinnosti správního orgánu. Šlo-li o tzv. zásahovou žalobu, pak tento zásah dostatečně nevymezila, ani netvrdila jeho přímost (srov. §82 s. ř. s.). V reakci na výzvu městského soudu nadto stěžovatelka uvedla, že věc podle ní vůbec nespadá pod správní soudnictví, tj. sama přiznala, že její "správní žaloba" má být ve výsledku (byť z jiného důvodu) odmítnuta.
12. V postupu Nejvyššího správního soudu, který svým rozhodnutím aproboval usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, nelze s ohledem na výše uvedené shledat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky řádným způsobem vypořádal, odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečné a logické. Řádně vypořádána byla rovněž námitka stěžovatelky o nesprávnosti v označení žalovaného v usnesení městského soudu, když místo vedlejšího účastníka bylo za žalovaného označeno Ministerstvo zemědělství. Rozhodnutí však bylo řádně doručeno právě vedlejšímu účastníkovi, který byl rovněž několikrát uveden v odůvodnění rozhodnutí, přičemž v průběhu řízení nebylo pochyb o tom, kdo je jeho účastníkem. Tato zjevná chyba byla nadto krajským soudem opravena opravným usnesením, a to v souladu s §54 odst. 4 s. ř. s.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu