ECLI:CZ:US:2022:4.US.1569.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1569/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 5 Tdo 147/2022-102, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. října 2021 č. j. 6 To 218/2021-72 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. srpna 2021 č. j. 3 T 62/2021-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který mu uložil podle §337 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a zároveň mu podle §73 odst. 1 a 3 téhož zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti vyjádřeno - dopustil tím, že dne 28. 1. 2021 v 15:00 hodin řídil ve Zlíně osobní automobil, ačkoliv mu byl trestním příkazem okresního soudu ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. 18 T 169/2020, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání proti výrokům o vině i o trestu, které při veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud") o tomto odvolání obhájce stěžovatele zúžil pouze na výrok o trestu, a to navíc toliko na výrok o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, s jehož uložením stěžovatel nesouhlasil. O takto podaném odvolání rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že mu obecné soudy uložily nezákonný a nepřiměřený trest zákazu činnosti, který mu neměl být vůbec uložen, a odkazuje na konkrétní rozhodnutí soudů, jimiž tento druh trestu v obdobné situaci uložen nebyl. Podle jeho názoru je nesprávné stanovit paušálně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Argumentuje, že hlavním účelem trestu zákazu činnosti je eliminovat ze silničního provozu osobu, která ohrožuje jeho bezpečnost. V případě, kdy řidič toliko maří výkon úředního rozhodnutí, ale v danou dobu neohrožuje bezpečnost silničního provozu, je uložení takového trestu nadbytečné. Represivní funkci trestní sankce lze v takovém případě nahradit jinými alternativními tresty. Uložení dalšího takového trestu osobě, která řidičské oprávnění využívá k výkonu svého povolání, obživě své rodiny, a v době řízení nijak neohrožuje bezpečnost provozu, je podle stěžovatele v rozporu se zásadami ukládání trestních sankcí uvedených v §39 a násl. trestního zákoníku. Nebyly u něj dány žádné přitěžující okolnosti, kterými by ohrožoval bezpečnost provozu (nesnažil se policii ujet, spolupracoval, nebyl pod vlivem návykových látek, nezpůsobil dopravní nehodu, byl zastaven toliko při běžné silniční kontrole), k čemuž podle něj měly soudy při ukládání trestu zákazu činnosti přihlédnout, jak to učinily jiné soudy ve srovnatelných věcech.
6. Stěžovatel uvádí, že se k činu doznal, nezpochybňuje, že řídil, avšak došlo k nedorozumění, neboť tehdy nevěděl, že trestní příkaz je pravomocný. Domníval se, že věc bude řešit jeho právní zástupce, který ho zastupoval v jiné trestní věci, v níž bylo projednáváno více jeho skutků. Stěžovatel se tudíž inkriminovaného jednání dopustil z nedbalosti. Rovněž v této souvislosti obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a s jeho souvisejícími výhradami se nevypořádaly.
7. Závěrem stěžovatel tvrdí, že uložení trestu zákazu činnosti je v jeho případě nezákonné, když uložení takového trestu za trestný čin, jímž byl uznán vinným, není obligatorní. Soudní praxe není v tomto směru jednotná. Podle jeho názoru pak dochází k nadbytečnému řetězení ukládaného trestu zákazu činnosti, aniž by dané osoby ohrožovaly bezpečnost silničního provozu, a dochází tímto trestem k nepřiměřenému zásahu do jeho osobního života, což mu činí i problémy v zaměstnání a brání v návratu k řádnému životu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
12. Stěžovatel soustřeďuje pozornost zejména na závěry obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu a jejím dokazování.
13. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které dovodily (srov. zejména bod 4. na str. 3 až 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu), že stěžovatel převzal předmětný trestní příkaz, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti, který posléze mařil, dne 5. 1. 2021, přes řádné poučení proti němu nepodal odpor, a proto trestní příkaz nabyl právní moci (dne 14. 1. 2021), stal se tak závazným a vykonatelným. Řídil-li stěžovatel poté i přes uložený trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel dne 28. 1. 2021 opět motorové vozidlo, tedy vykonal činnost trestním příkazem mu zakázanou, byl si těchto všech skutečností vědom, není podle obecných soudů důvodu, proč by neměla být vyvozena jeho trestní odpovědnost; argumentace o jakémsi hypotetickém spoléhání se na to, že to jeho obhájce, který ho zastupoval v jiné věci, zařídí, když se stěžovatel na něj vůbec neobrátil, nemůže obstát.
14. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i s navazujícím právním hodnocením, jeho polemika však nedosahuje ústavněprávní úrovně. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a v právní argumentaci řídily.
15. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům principu presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
16. Ke stěžovatelovým výhradám proti uložení trestu zákazu činnosti Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly požadavek zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn provést kasační zásah. Uložený trest zákazu činnosti byl obecnými soudy řádně odůvodněn (srov. bod 5. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 7. odůvodnění usnesení krajského soudu) a v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat.
17. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč ho pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také posouzením, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu