ECLI:CZ:US:2022:4.US.16.22.1
sp. zn. IV. ÚS 16/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem, sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 55 Co 284/2021-353, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Š. a nezl. V. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti I. výroku napadeného rozsudku.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2021 č. j. 66 Nc 2559/2020-327 svěřil vedlejší účastnici (dceru stěžovatelky a vedlejšího účastníka) do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne (I. výrok), rozhodl o výživném a dlužném výživném (II. výrok), zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžné vykonatelnosti rozsudku (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Po provedeném dokazování obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice se narodila mimo manželství rodičů, kteří spolu žili ve společné domácnosti do června roku 2020, poté se stěžovatelka společně s nezletilou odstěhovala ze společné domácnosti do O. Následně bylo soudem vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce uloženo, aby se zdržela změny bydliště vedlejší účastnice. Od července roku 2020 doposud je vedlejší účastnice v péči vedlejšího účastníka a probíhá styk se stěžovatelkou. Stěžovatelka je zaměstnána jako pornoherečka s příjmem okolo 30 000 Kč měsíčně. Trpí posttraumatickou poruchou, bere antidepresiva, která nebere, má-li vedlejší účastnici v péči. Otec má vyživovací povinnost pouze k vedlejší účastnici, má středoškolské vzdělání s maturitou, pracuje jako elektrotechnik s příjmem okolo 30 000 Kč měsíčně a žije s vedlejší účastnicí a se svou novou partnerkou. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil podle §906 násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vedlejší účastnici svěřil do střídavé péče rodičů, neboť to podle jeho názoru odpovídalo jejím nejlepším zájmům, když vedlejší účastnice má právo na oba rodiče a v péči rodičů nebyly shledány žádné zásadní závady. Vzájemné obviňování rodičů je neopodstatněné, oba jsou podle obvodního soudu schopni řádně o vedlejší účastnici pečovat.
3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici svěřil do péče vedlejšího účastníka, rozhodl o výživném a dlužném výživném (I. výrok) a o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v odůvodnění zejména zrekapituloval vyjádření kolizního opatrovníka vedlejší účastnice, které podal k odvolání vedlejšího účastníka. Z vyjádření mimo jiné vyplynulo, že všechna podání stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o jí tvrzeném domácím násilí byla Policií České republiky odložena. Osobní život stěžovatelky podle kolizního opatrovníka plně odpovídá její profesi. Jde o velmi nestabilní prostředí, v němž se plánuje minimálně. Stejně tak hodnotí kolizní opatrovník partnerské svazky stěžovatelky a četnost změn jejího bydliště. Stěžovatelka podle kolizního opatrovníka mylně informovala Úřad práce České republiky o své převažující péči o vedlejší účastnici tak, aby jí byla zachována výplata rodičovského příspěvku. Současně podnikla kroky směřující k výplatě vyšší částky v kratším časovém období, než bylo původně stanoveno. Dle informací ze sociálních sítí má stěžovatelka zdravotní problémy, v jejichž důsledku u ní došlo ke krátkodobému kolapsu. Vedlejší účastník si naopak podle kolizního opatrovníka dojednal se svým zaměstnavatelem úpravu pracovní doby tak, aby se mohl převážnou část dne věnovat péči o vedlejší účastnici. Ze všech těchto důvodů kolizní opatrovník setrval na svém původním vyjádření s tím, že vedlejší účastnice má zůstat v péči vedlejšího účastníka a stěžovatelce má být umožněn styk v rozsahu od pátku do neděle jednou za 14 dnů.
4. Z výpovědi vedlejšího účastníka městský soud zjistil, že i po vydání rozsudku obvodního soudu vedlejší účastnice zůstala v jeho péči a stěžovatelka se s ní stýká jednou za 14 dnů od pátku do neděle. Žádal-li vedlejší účastník stěžovatelku o souhlas, aby se s vedlejší účastnicí mohli přestěhovat do jiného bytu v dané lokalitě (vedlejší účastník uvádí, že šlo o byty ve vzdálenosti 170 m), stěžovatelka před městským soudem uvedla, že s tím nesouhlasila, neboť se sama považuje za vychovatelku vedlejší účastnice. Městský soud dále zjistil, že stěžovatelka v době jeho rozhodování bydlí ve Z., práci si podle svého tvrzení vybírá s ohledem na péči o vedlejší účastnici, často ale pracuje v Brně nebo po celé Evropě. To vyžaduje, že se musí dopravit na letiště a dále je jí zajištěna doprava do místa výkonu práce. Vedlejší účastnici si vyzvedává v pátek jednou za 14 dnů a v neděli ji vedlejšímu účastníkovi vrací zpět.
5. Po takto doplněném dokazování městský soud uzavřel, že v řízení bylo postaveno najisto, že vedlejší účastnice je prakticky po dobu roku a čtvrt v péči vedlejšího účastníka, ve které prospívá. Se stěžovatelkou jako matkou se stýká jednou za 14 dní během víkendu. Vedlejší účastník přizpůsobil svůj život potřebám nezletilé zkrácením pracovní doby, žije společně s přítelkyní, která v době jeho pracovních povinností zajišťuje péči o vedlejší účastnici, s níž má dobrý vztah. Sama stěžovatelka přitom podle městského soudu uvedla, že se léčí na psychiatrii, ovšem léky bere podle vlastního uvážení. Z toho městský soud dovodil, že vzhledem k věku dvou let vedlejší účastnice je taková situace přece jen rizikem, neboť vedlejší účastnice může být ohrožena zdravotní indispozicí stěžovatelky, byť v její péči nebyly jinak shledány zásadní nedostatky. Městský soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatelka bez toho, že by o vedlejší účastnici osobně pečovala, dlouhodobě pobírala rodičovský příspěvek a z něj pro vedlejší účastnici poukazovala pouze 1 000 Kč a zbytek si ponechávala pro sebe, byť pracovala. Argumentace vedlejšího účastníka, že zájem stěžovatelky o výchovu vedlejší účastnice je motivován hlavně finančně, je tak podle městského soudu věrohodná. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že u vedlejšího účastníka vyrůstá vedlejší účastnice ve stabilním bezproblémovém prostředí, shledal městský soud důvody pro její svěření do jeho péče. Městský soud nerozhodoval o úpravě styku mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, neboť o ní nerozhodoval ani obvodní soud. Zásadní pro městský soud bylo zjištění, že styk mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je dlouhodobě realizován od pátku do neděle jednou za 14 dnů, a apeloval na stěžovatelku a vedlejšího účastníka, aby styk alespoň v této míře zachovali s tím, že se mají rovnoměrně podílet na nákladech se stykem spojených.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka považuje rozsudek městského soudu za nepředvídatelný, překvapivý a nedostatečně odůvodněný. Městský soud podle ní změnil rozsudek obvodního soudu jen na základě účastnického výslechu obou rodičů, avšak tímto výslechem městský soud zjišťoval jen jejich aktuální poměry. Napadený rozsudek tak není odůvodněn způsobem, aby odůvodnění bylo možno považovat za řádné [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)]. Městský soud, ač rozhodnutí obvodního soudu změnil, se přitom nikterak zásadně neodchýlil od původních skutkových závěrů. Podle stěžovatelky ji její zdravotní stav v žádném případě neomezuje v možnostech péče o vedlejší účastnici. Měl-li městský soud jiný názor, měl v tomto ohledu vést dokazování. To však městský soud neučinil a ve svém důsledku nerozhodl v nejlepším zájmu dítěte (stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20). Městský soud ve svém rozhodnutí také nikterak neupravil její styk s vedlejší účastnicí a ten je tak ponechán na libovůli vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, eventuálně který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které ve vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadeného výroku.
12. Předně se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelčinou námitkou, že by rozsudek městského soudu byl nepředvídatelný, a to v kontextu odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3784/19. Městský soud totiž o výchovném prostředí pro vedlejší účastnici nerozhodl tak, jak žádný z účastníků řízení nenavrhoval, naopak vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, se kterým se ztotožnil i kolizní opatrovník. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by jí obsah odvolání vedlejšího účastníka nebo obsah vyjádření kolizního opatrovníka k odvolání vedlejšího účastníka nebyl znám, ostatně stěžovatelka byla slyšena před městským soudem. Není rovněž pravda, že by ke změně rozsudku obvodního soudu dospěl městský soud jen na základě vyhodnocení účastnických výpovědí stěžovatelky a vedlejšího účastníka, neboť vyšel právě i z vyjádření kolizního opatrovníka, který se k poměrům stěžovatelky a vedlejšího účastníka podrobně vyjádřil, a stěžovatelka v této souvislosti podle Ústavního soudu dostatečně nevyužívá prostor daný jí v řízení před Ústavním soudem, aby jeho závěry v ústavní stížnosti důsledně zpochybnila.
13. Městský soud nerozhodl o změně rozsudku obvodního soudu na základě zjištění o psychickém onemocnění stěžovatelky a jeho vlivu na její schopnost pečovat o vedlejší účastnici, naopak vyšel z tvrzení samotné stěžovatelky, že léky bere podle svého uvážení (v té souvislosti stěžovatelka i před obvodním soudem uvedla, že léky nebere, má-li vedlejší účastnici u sebe v péči). Z toho městský soud dovodil - rozdílně od obvodního soudu - že takovýto stav může pro vedlejší účastnici představovat riziko. Uvádí-li přitom sama stěžovatelka, že se léčí na psychiatrii a že léky bere podle svého uvážení, když na sociálních sítích měla zároveň prezentovat, že zkolabovala, pak závěr městského soudu, že takovéto počínání stěžovatelky představuje pro vedlejší účastnici riziko, nelze podle Ústavního soudu považovat za nepřiměřený. Z uvedeného (jakož i z provedené rekapitulace) je přitom rovněž zřejmé, že pro odmítnutí modelu střídavé péče obou rodičů městský soud nevedla samotná vzdálenost mezi bydlišti rodičů (což by bylo v rozporu mimo jiné i s nálezem sp. zn. III. ÚS 149/20), ale okolnosti jiné, jak byly popsány výše.
14. Městský soud ve svém rozsudku také objasnil, proč samostatně nerozhodoval o úpravě styku vedlejší účastnice se stěžovatelkou. Vyšel zejména z toho, že ani stěžovatelka takový eventuální návrh na úpravu styku soudu nepodala, když styk stěžovatelky s vedlejší účastnicí je fakticky dlouhodobě realizován. Naopak městský soud apeloval na stěžovatelku i vedlejšího účastníka, aby tento rozsah styku udrželi (případně prohloubili) a aby se oba, pokud možno spravedlivě, podíleli na nákladech se stykem spojených. V nyní posuzovaném případě tak městský soud dostál východisku plynoucímu mimo jiné i z nálezu ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 (bod 26. a násl.), tj. že vedle fakticky převažující péče jednoho z rodičů musí být dítěti zajištěn (nebrání-li tomu výjimečné okolnosti) i kontakt s rodičem, jenž dítě v péči nemá. Přitom lze souhlasit s městským soudem v tom, že primární pro určení styku jednoho z rodičů s dítětem je dohoda rodičů. Té bylo v dané věci dosaženo, když vedlejší účastnice je - bez ohledu na nyní posuzované rozhodnutí - v péči vedlejšího účastníka a stěžovatelka se s vedlejší účastnicí pravidelně stýká. Z toho důvodu Ústavní soud akceptuje závěr městského soudu, že samostatně o styku stěžovatelky s vedlejší účastnicí nerozhodoval. Ostatně stěžovatelka tento faktický stav v ústavní stížnosti nerozporuje, toliko uvádí, že její styk je nyní umožněn jen v závislosti na eventuální libovůli vedlejšího účastníka. Tak ale podle Ústavního soudu na danou otázku nahlížet a priori nelze, neboť dohoda rodičů dítěte, ať už k jakékoliv otázce, je klíčová a primární.
15. Ústavní soud neshledal, že by rozsudkem městského soudu (napadeným výrokem) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu