ECLI:CZ:US:2022:4.US.1659.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1659/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2022 č. j. 24 Cdo 707/2022-666, Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2021 č. j. 18 Co 174/2020-529 a Městského soudu v Brně ze dne 13. července 2020 č. j. 58 D 784/2019-483, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. M. K., 2. nezletilé E. M. K. a 3. nezletilého L. J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení o pozůstalosti po M. K., matce 1. vedlejšího účastníka (dále jen "zůstavitelka"), Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že jako s jediným účastníkem řízení bude nadále jednáno s 1. vedlejším účastníkem, a to pouze z důvodu dědění podle zákonné posloupnosti (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se ukončuje účast v řízení stěžovateli a ostatním vedlejším účastníkům (výrok II). Městský soud vyšel ze zjištění, že závěť zůstavitelky je neplatná, neboť nebyly dodrženy zákonem stanovené náležitosti podle §1534 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále je "o. z."). Nedošlo totiž k tomu, že by zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásila, že listina - závěť ze dne 20. 6. 2019, obsahuje její poslední vůli. Vyšlo najevo, že svědkyně se se zůstavitelkou v této věci nesetkaly a ani s ní nejednaly. O existenci závěti se dozvěděly až po jejím úmrtí, a poté k ní také připojily své podpisy. Tomu nikdo z účastníků neodporoval, ani opatrovnice za nezletilé dědice (vedlejší účastníky 2. a 3.). Proto městský soud rozhodl podle §169 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.").
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil I. výrok a část II. výroku usnesení městského soudu o ukončení jeho účasti v řízení. Ve zbylém rozsahu, tj. proti části II. výroku o ukončení účasti 2. vedlejší účastnice a 3. vedlejšího účastníka odvolání jako subjektivně nepřípustné odmítl. Krajský soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím městského soudu.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Mimo jiné proto, že rozhodnutí krajského soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud zopakoval skutková zjištění městského soudu a zdůraznil, že "pro napadené usnesení bylo určující [...] právě a jen vlastní prohlášení dovolatele učiněné v rámci pozůstalostního řízení [...], že alografní závěť sám nalezl opatřenou dle jeho tvrzení podpisem zůstavitelky, ovšem bez podpisu jakéhokoliv svědka a že teprve dodatečně po jejím nalezení (a tedy až po úmrtí zůstavitelky) se obrátil na Ľudmilu Jakušovou a Blanku Stejskalovou, aby listinu obsahující závěť dodatečně podepsaly". Jelikož tyto skutečnosti shodně potvrdili i vedlejší účastníci, shrnul Nejvyšší soud, že z "uvedeného je proto zcela zřejmé, že právě tato skutková tvrzení J. M. přednesená o rozhodných okolnostech [...] jsou mezi všemi dotčenými účastníky shodná (tzv. skutkově nesporná) a zcela dostačující pro jednoznačný závěr o formální neplatnosti alografní závěti zůstavitelky".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že mu bylo odepřeno právo domáhat se svého dědického práva v samostatném soudním řízení podle §170 odst. 1 z. ř. s. Soudy podle něj na základě zjištění soudní komisařky nesprávně rozhodly, že rozhodné skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné. Avšak nespornou skutečností není to, co soudní komisařka vyhodnotí jako nesporné, nýbrž to, co účastníci shodně tvrdí. Stěžovatel namítá, že "[s]kutkové závěry soudního komisaře po provedeném dokazování měly směřovat k jedinému, a to ke zjištění, koho dědické právo se ‚jeví jako nejslabší' (viz dikce §170 odst. 1 ZRS). Pokud by soud I. stupně dospěl s ohledem na výslech svědkyň Jakušové a Stejskalové k tomu, že je třeba vyzvat k podání takové žaloby stěžovatele, byl by to závěr nepochybně správný". Z téhož důvodu má stěžovatel za to, že ve věci rozhodl nepříslušný soud, neboť měl rozhodovat (jiný) soud na základě jeho žaloby, jejíž podání mu bylo upřeno. Stěžovatel považuje zejména chování vedlejšího účastníka vůči zůstavitelce za zavrženíhodné a vedené snahou dosáhnout vlastního majetkového prospěchu na úkor stěžovatele. Skutečnost, že se soudy zabývaly výhradně platností závěti, nikoli dědickou způsobilostí ostatních dědiců, považuje stěžovatel za zásah do svého práva na rodinný život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Obsah ústavní stížnosti sestává z námitek, které byly soudy v napadených usneseních ústavně souladným způsobem vyvráceny. Stěžovatel zjevně přehlíží srozumitelné odůvodnění napadených usnesení a svou argumentaci staví výlučně na odlišném náhledu na to, co jsou podle něj v dané věci nesporná skutková tvrzení. Uvedené je zřetelně patrné z výše citované pasáže ústavní stížnosti (viz bod 5), v níže má stěžovatel za to, že skutkové závěry soudního komisaře po provedeném dokazování měly směřovat k jedinému, a to ke zjištění, koho dědické právo se jeví jako nejslabší. Tímto stěžovatel naopak tvrdí, že rozdílem mezi §169 a §170 z. ř. s. není existence sporných skutečností, ale "síla" dědického práva, což je názor zjevně neopodstatněný a mimoběžný z důvody napadených usnesení.
9. Předmětem řízení v posuzované věci nebylo v dané procesní fázi samo přikázání pozůstalosti 1. vedlejšímu účastníkovi, ale posouzení, s kým bude soud v řízení pokračovat a zda je nutno některého z účastníků na základě existence sporných skutečností odkázat k uplatnění práva žalobou. Byly-li však i podle tvrzení stěžovatele naplněny okolnosti mající za následek neplatnost závěti, je zcela bez významu, čí právo by se mohlo jevit jako nejslabší, nebo zda stěžovatel se závěrem o neplatnosti závěti souhlasí, nebo ne. Tato okolnost se posuzuje až při existenci sporných skutečností. Ústavní soud může toliko podtrhnout závěry obecných soudů, které opakovaně poukázaly na to, že všichni účastníci řízení shodně prohlásili, že listina obsahující závěť nebyla před smrtí zůstavitelky opatřena podpisy svědků. Soudy tak mohly dospět jedině k závěru, že listina nesplňuje povinné náležitosti alografní závěti, a musí tak být podle zákona neplatná. Nejvyšší soud k tomu kromě výše v bodu 4 uvedeného konstatoval: "Lapidárně řečeno, pro danou věc není vůbec podstatné, zda bylo v pozůstalostním řízení ‚prokázáno', že svědkyně podepsaly závěť až dodatečně a zda na závěti byl obsažen vlastnoruční podpis zůstavitelky, nýbrž určující bylo právě a jen jednoznačné prohlášení dovolatele učiněné před soudním komisařem a podporované totožným a souhlasným stanoviskem všech ostatních účastníků, že alografní závěť nebyla při jejím nalezení vzdor zákonnému požadavku (§1534 o. z.) opatřena podpisy svědků. Souhlasné prohlášení všech dosavadních účastníků pozůstalostního řízení o skutkových okolnostech týkajících se stavu závěti v době jejího nalezení, na jehož základě bylo možné učinit právní posouzení její (ne)platnosti, pak vylučovalo potřebu dalšího dokazování, pro níž by bylo třeba některého z účastníků odkázat k podání žaloby." Stěžovatel přitom nezpochybňuje, že by dané prohlášení neučinil. Je proto zarážející, že a v čem vůbec spatřuje neústavnost napadených usnesení. Pro úplnost hodno dodat, že pro věc stejně tak nemohlo být rozhodné tvrzené chování 1. vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, neboť na tom posouzení věci nezáviselo.
10. Z týchž jako již uvedených důvodů jsou zjevně neopodstatněné i další námitky stěžovatele, týkající se tvrzeného porušení jeho práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na ochranu vlastnictví. Ústavní soud proto shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s ústavním pořádkem; jsou řádně, logicky a srozumitelně odůvodněna.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 (U 3/92 SbNU 365)].
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu