ECLI:CZ:US:2022:4.US.166.22.1
sp. zn. IV. ÚS 166/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. 17 Co 222/2021-314 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. února 2021 č. j. 43 Nc 526/2019-247, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a N. H. a nezletilých A. A., N. G. A. a A. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení zaručený v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na péči o děti zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postupem obecných soudů měl být rovněž porušen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zaručující nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se jako matka ostatních vedlejších účastníků u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala úpravy poměrů s tím, že se stěžovatelem nikdy nevedli společnou domácnost, o výživu nezletilých se stará sama, otec se s ní a s dětmi stýká sporadicky a žije "na vysoké noze". Navrhla svěření dětí do své péče a stěžovateli uložit vyživovací povinnost v celkové výši 50 000 Kč. Po postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byly poměry nezletilých upraveny předběžným opatřením a po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče matky (I. výrok), stěžovateli uložil povinnost hradit k jejím rukám výživné ve výši 12 000 Kč, 10 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně (II. výrok) a povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2021 ve výši 1 332 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (III. výrok). Dále obvodní soud upravil běžný styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky [každý sudý týden v roce od pátku od skončení školního či předškolního vyučování nebo od 17:00 hodin do následující neděle do 17:00 hodin, a každý lichý týden od čtvrtku od skončení školního či předškolního vyučování nebo od 14:00 hodin do následujícího pátku do začátku vyučování ve školním nebo předškolním zařízení nebo do 12:00 hodin (IV. výrok)] a péči stěžovatele o nezletilé v období hlavních prázdnin, vánočních prázdnin a jarních prázdnin (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění obvodní soud připomenul, že nezletilí vedlejší účastníci byli ve faktické péči první vedlejší účastnice od narození a za této situace uzavřel, že v jejich nejlepším zájmu je svěření do péče první vedlejší účastnice za současné úpravy styku se stěžovatelem, který vymezil jako relativně široký. Poté podrobně zdůvodnil uložení vyživovací povinnosti k jednotlivým nezletilým vedlejším účastníkům a její výši, a to podle §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť stěžovatel, ač poučen, neosvětlil ani neprokázal své majetkové poměry.
3. První vedlejší účastnice napadla rozsudek obvodního soudu, a to ve II. až V. výroku. Soudem stanovený rozsah styku pokládala za rozporný s přáním nezletilých vedlejších účastníků i jejich potřebami a informovala, že dosavadní styk nastavený předběžným opatřením stěžovatel delegoval na třetí osoby. Rovněž upozornila na obtížnou komunikaci se stěžovatelem. V odvolání dále namítala, že uložená výše výživného za užití fikce pětadvacetinásobku životního minima neodráží poměry a životní úroveň stěžovatele. Stěžovatel odvoláním napadl rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu. Vyjádřil domněnku, že nezletilí vedlejší účastníci jsou na něj zvyklí, žili s ním i se s ním pravidelně stýkali, proto by závěry obvodního soudu neměly mít oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že má stejná rodičovská práva jako první vedlejší účastnice a že děti potřebují i mužský vzor. Jde-li o stanovení výživného, měl obvodní soud dobu trvání určit až od ukončení společné domácnosti k měsíci únoru roku 2017. Výše výživného dále neměla být odůvodněna potřebami nezletilých vedlejších účastníků ani majetkovými poměry první vedlejší účastnice. Na základě uvedeného trval na střídavé péči s tím, že o hlavních prázdninách bude jeho péče trvat jeden měsíc. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu o péči o nezletilé (I. výrok), změnil II. výrok o určení výživného tak, že stěžovateli uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2016 platit výživné 9 000 Kč, 7 000 Kč a 5000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2019 ve výši 12 000 Kč, 10 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně (II. výrok), rozhodl o dlužném výživném (III. výrok), částečně změnil výrok o běžném styku, jinak ho potvrdil (IV. výrok), změnil výrok o styku o letních prázdninách, jinak ho potvrdil (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (VI. výrok). Městský soud v odůvodnění uvedl, že skutkový stav věci byl obvodním soudem zjištěn správně a byl rovněž správně právně posouzen. Změny některých výroků zdůvodnil novými skutečnostmi, které vyplynuly až v průběhu odvolacího řízení, zejména z pohovoru s nezletilým druhým vedlejším účastníkem. Při stanovení výše výživného vycházel z postupně se zvyšujících potřeb nezletilých.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po stručném popisu svého partnerského svazku s první vedlejší účastnicí uvádí, že s nezletilými vedlejšími účastníky trávil volné chvíle naposledy v měsíci srpnu roku 2018. Od té doby je neviděl a veškeré jeho snahy byly první vedlejší účastnicí odpírány. Tím docházelo k separaci nejen od něj, ale i od jeho rodiny. S přihlédnutím k této skutečnosti byly již dříve upraveny poměry k nezletilým vedlejším účastníkům, a to předběžným opatřením nařízeným usnesením obvodního soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 43 Nc 526/2019-32, a to od pátku do neděle v sudých týdnech a od čtvrtka do pátku v lichých týdnech. Od měsíce května 2019 styk s nezletilými vedlejšími účastníky pravidelně probíhá. Napadený rozsudek městského soudu pro stěžovatele znamená omezení styku s nezletilými pouze na sudé týdny, kdy jeho návrh na střídavou péči byl zamítnut. K porušení práva na soudní ochranu mělo dojít opomenutím rozhodnutí o úpravě styku o velikonočních prázdninách, odmítnutím dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie a nedostatečným zjištěním skutkového stavu, k čemuž poukazuje zejména na absenci výslechu dvou nezletilých vedlejších účastníků. Obecné soudy navíc nedostatečně odůvodnily nejlepší zájem dítěte, zejména výjimku z pravidla, aby děti byly v péči obou rodičů, resp. že nerespektovaly čtyři kritéria, která musí být při rozhodování o péči posouzena. Nadto stěžovatel upozornil, že obecné soudy ignorovaly dlouhodobé bránění realizaci styku první vedlejší účastnicí. Rovněž mělo dojít k odhlédnutí od stěžovatelova původu, jeho zvyků či rodinné sounáležitosti arménských rodinných příslušníků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se svěřením nezletilých vedlejších účastníků do výlučné péče první vedlejší účastnice, kdy navrhoval jejich svěření do péče střídavé. Podle §906 ve spojení s §908 občanského zákoníku platí, že nedohodnou-li se rodiče, určí péči soud, a to s uvážením zájmu dítěte. V §907 občanského zákoníku je zakotvena možnost soudu svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče. Úprava styku je regulována v §888 občanského zákoníku, podle něhož platí, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Z uvedeného je zřejmé, že svěření dítěte do péče rodičů a určení rozsahu styku jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozsudků ve všech výrocích, avšak argumentaci k výrokům o vyživovací povinnosti a její výši, jakož i k úhradě dlužného výživného, do ústavní stížnosti nezařadil.
9. Jde-li o rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé, Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že je třeba vycházet ze zásady, podle níž je v nejlepším zájmu dítěte být s oběma rodiči a rovněž odpovídá právu rodiče pečovat o své dítě zásadně stejnou měrou jako druhý rodič. K tomuto základnímu východisku je třeba doplnit, že Ústavní soud specifikoval kritéria, která by měla být při rozhodování o případné střídavé péči brána v úvahu, zejména existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte.
10. Stěžovateli Ústavní soud připomíná, že nejlepší zájem dítěte není spojen s promítnutím subjektivního (např. otcova) přesvědčení o nejlepším řešení věci, nýbrž s garancí základních práv dětí. Mezi tato základní patří jak právo na péči vlastním rodičem (srov. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), tak i právo na identitu a zachování rodinných vazeb (srov. zejména body č. 52 a násl. obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14). Rozhodnutím obecných soudů nelze vytknout, že by se uvedenými kritérii nezabývaly. Zejména z odůvodnění rozsudku městského soudu se podává, že soud vycházel z přání druhého vedlejšího účastníka a zaměřil se rovněž na otázku, zda nezletilí považují prostředí u stěžovatele za své zázemí. Přání ostatních nezletilých vedlejších účastníků nebylo zjišťováno, neboť podle §867 odst. 2 občanského zákoníku platí domněnka, že o dětech mladších 12 let se nemá za to, že by byly schopny přijmout informace a vytvořit si vlastní svobodný a vážný názor. V této souvislosti bylo zjištěno, že nezletilí si na styk zvykli, což však městský soud nevyhodnotil jako dostatečné pro rozhodnutí o střídavé péči. Stejně tak bylo zjištěno, že v průběhu styku se stěžovatelem doprovázejí děti třetí osoby, že stěžovatel se jim nevěnuje apod. Na tomto místě je proto třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že je mu dlouhodobě bráněno ve styku. Zázemí stěžovatele dále není stabilní, střídavě pobývá na různých místech. Vedle přání nezletilého druhého vedlejšího účastníka tak obecné soudy správně zohlednily rovněž identitu nezletilých a požadavek na zachování rodinného prostředí a udržování vztahů. Prostředí u první vedlejší účastnice považovaly za stabilní, kde se nezletilí cítí dobře, jsou zabezpečeny všechny jejich potřeby a dobře zde prospívají. Proto dospěly k závěru, že za současných okolností je v zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky s úpravou styku se stěžovatelem. Rozhodly-li obecné soudy, byť odlišně od představ stěžovatele, a své závěry řádně zdůvodnily, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž rozhodovací pravomoci Ústavní soud nemá důvod zasahovat.
11. Na základě výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu