ECLI:CZ:US:2022:4.US.171.22.1
sp. zn. IV. ÚS 171/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Andreou Egerovou, advokátkou, sídlem Náměstí Republiky 60, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Tdo 767/2021-2283 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2021 sp. zn. 7 To 8/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl a navrhl zrušit "výrok o trestu" rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 7 To 8/2021 s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 12 a 13 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 12. 2020 č. j. 7 T 184/2019-2034 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání tří let.
3. Rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 7 To 8/2021 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 11 Tdo 767/2021-2283 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou nezákonnosti ve věci užitých odposlechů plynoucí z toho, že jejich nařízení nebylo dostatečně odůvodněno. Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahují výklad, o jaké indicie, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání trestného činu, se podezření opírá, a dále zde schází uvedení alespoň v minimální míře, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny, a z čeho je to vyvozováno.
6. Dále stěžovatel upozorňuje, že na rozdíl od spoluobviněných, proti kterým svědčila řada důkazů, je usvědčován toliko výpovědí obžalovaného H., u něhož jsou ovšem zřejmé rozporné zájmy s ostatními spoluobviněnými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Jelikož ústavní stížnost neobsahovala žádné přílohy, Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby přiložil rozhodnutí, které ústavní stížností napadá. Stěžovatel poté přiložil kopii usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 11 Tdo 767/2021-2283. Za této situace Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel napadá a žádá zrušit i posledně uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Není tak dán důvod k odmítnutí návrhu, byť napadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je obecně podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3417/17, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. U usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Odlišnou situaci Ústavní soud shledal naproti tomu v případě rozsudku krajského soudu. Ten neobsahuje ve vztahu ke stěžovateli žádný výrok o trestu, když takovýto výrok je obsažen v prvostupňovém rozsudku okresního soudu; rozsudkem krajského soudu bylo toliko zamítnuto ve věci stěžovatelem podané odvolání. Petit ústavní stížnosti, kterým se žádá, aby byl zrušen rozsudek krajského soudu (pouze) ve výroku o trestu, je tak v tomto směru nesmyslný. Pakliže stěžovatel žádá zrušit rozhodnutí toliko v rozsahu takového výroku, jaký toto rozhodnutí ve vztahu k němu vůbec neobsahuje, nelze, než v takovéto části (totiž v části směřující proti rozsudku krajského soudu) považovat ústavní stížnost za návrh, k jehož projednání není Ústavní soudu příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Problematikou zákonnosti odposlechů se obecné soudy zabývaly, když Nejvyšší soud v této souvislosti mimo jiné uvedl, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilních telefonních čísel užívaných spoluobviněným D. J. vydal soudce okresního soudu na základě návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu a předloženého spisového materiálu pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Přitom dospěl k závěru, že návrh na vydání tohoto příkazu je důvodný, neboť z trestního spisu vyplývá podezření ze spáchání prověřovaného zvlášť závažného zločinu. Odposlechy by mohly být získány důležité skutečnosti významné pro trestní řízení, které nelze získat jinak, a mohly by vést k usvědčení osob, které se na této závažné trestné činnosti podílejí, přičemž v daném případě jde o neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že v odůvodnění příkazu jsou uvedeny konkrétní okolnosti, které jeho vydání ve vztahu k jmenovanému dostatečně odůvodňují (zejména byli zjištěni konkrétní odběratelé pervitinu od jmenovaného obviněného, případně další dosud neustanovené osoby, které od něj pervitin odebíraly). Z těchto okolností je totiž zjevné, že existovalo důvodné podezření, že obviněný D. J. se dopouštěl vysoce závažné drogové trestné činnosti (vyráběl a distribuoval drogu pervitin) konspirativním způsobem, a takto mohl jednat spolu s dalšími osobami. Cílem odposlechů bylo zjistit důležité skutečnosti významné pro trestní řízení, které nebylo možné získat jinak a mohly by vést k usvědčení jmenovaného obviněného, zejména ztotožnit osoby, od kterých D. J. pervitin získával, osoby, kterým jej distribuoval, jakož i osoby, které měly jmenovanému při distribuci drogy pomáhat, resp. se na ni spolupodílet. Na stěžovatelovy výhrady proti odůvodněnosti nařízení odposlechů tedy bylo v soudním řízení přesvědčivým způsobem reagováno a nezůstaly nevypořádány.
12. Stěžovatel rovněž zpochybňuje dostatečnost důkazů svědčících proti němu. Jeho tvrzení, že je usvědčován toliko výpovědí spoluobviněného H., však neodpovídá skutečnosti, když soud vycházel mimo jiné právě i z provedených odposlechů. Sama skutečnost, že uvedený spoluobviněný má v řízení nějaké vlastní zájmy, pak neznamená, že soud nemůže určitá tvrzení takového svědka, po řádném vyhodnocení jeho výpovědi, považovat za pravdivá a vycházet z nich.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu