ECLI:CZ:US:2022:4.US.1739.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1739/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové, o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CEC Praha, a. s., sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL. M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 1 As 28/2021-43, výrokům I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2021 č. j. 1 As 29/2021-46, výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 18 Af 10/2020-131, výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 18 Af 9/2020-126, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 12. června 2020 č. j. 118258-26/2020-510000-12 a rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22. května 2020 č. j. 118504-30/2020-510000-12, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Celního úřadu pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, případně jejich částí a tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva být slyšen (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dále stěžovatelka uvádí, že byla porušena její základní svoboda nedotknutelnosti obydlí zaručená čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka také tvrdí, že byly porušeny principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka podala dvě ústavní stížnosti, které byly vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1739/21 a sp. zn. IV ÚS 1825/21. Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1739/21, IV. ÚS 1825/21 ze dne 24. 8. 2021 rozhodl v plénu tak, že se obě řízení spojují ke společnému řízení a budou nadále vedena pod spisovou značkou IV. ÚS 1739/21.
3. Z ústavních stížností, jejich příloh a vyžádaných spisů vedených Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod spisovými značkami 18 Af 9/2020 a 18 Af 10/2020 Ústavní soud zjistil, že Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") zahájil dne 11. 2. 2020 kontrolu v provozovnách STAR ARENA, provozovaných obchodní korporací SLOT Group, a. s., (právní předchůdkyně stěžovatelky) zaměřenou na dodržování zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hazardních hrách"). Kontrolní skupina při kontrole nabyla důvodné podezření, že provozovaná technická herní zařízení jsou provozována bez povolení. Důvodem pro závěr o existenci důvodného podezření bylo zjištění, že Ministerstvo financí (dále jen "ministerstvo") neeviduje rozhodnutí předložená při kontrole v předloženém znění. Proto došlo opatřeními ze dne 14. 2. 2020 č. j. 118258-11/2020-510000-61.1 a č. j. 118504-17/2020-510000-61.1 k zadržení věcí, u nichž vzniklo důvodně podezření, že jejich používáním došlo k porušování zákona o hazardních hrách. Proti opatření o zadržení věcí podal insolvenční správce obchodní korporace SLOT Group, a. s., v zákonné lhůtě námitky.
4. V nich uvedl, že při kontrole byla předložena rozhodnutí ministerstva, ze kterých vyplývá, že namísto dosavadních provozovatelů se stává provozovatelem obchodní korporace SLOT Group, a. s. Proto také předpokládal, že v době kontroly nemohlo vzniknout důvodné podezření, že v souvislosti s užíváním zadržených věcí docházelo k porušování zákona o hazardních hrách. Ředitel Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "ředitel celního úřadu") rozhodl napadenými rozhodnutími o námitkách insolvenčního správce proti uloženému opatření o zadržení věci, o kterých byly vyhotoveny úřední záznamy sepsané podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách, tak, že tyto námitky zamítl. V odůvodnění obou rozhodnutí ředitel celního úřadu shodně uvedl, že podle jeho názoru je k provozování loterií a jiných podobných her nezbytné, aby nový provozovatel měl platné a účinné rozhodnutí ministerstva. Při kontrole tak vzniklo důvodné podezření, že kontrolovaná osoba takové povolení neměla, protože v jejím průběhu ministerstvo sdělilo, že předložená rozhodnutí se neshodují s jím evidovanými dokumenty. Tím bylo podle ředitele celního úřadu dáno důvodné podezření.
5. Městský soud napadenými rozsudky žaloby stěžovatelky, která je právním nástupcem obchodní korporace SLOT Group, a. s., zamítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka (výrok II) ani celní úřad (výrok III) nemají právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění obou napadených rozsudků městský soud shodně uvedl, že podle celního úřadu vzniklo důvodné podezření na základě existence rozdílných znění změnových rozhodnutí z roku 2015. Ta předložená při kontrole svým zněním neodpovídala rozhodnutím evidovaným ve spisovém materiálu ministerstva. Proto městský soud uzavřel, že - ve shodě s předchozími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 191/2020-76 a ze dne 6. 1. 2021 č. j. 6 As 247/2020-44) - existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí mohla založit dostatečný skutkový podklad pro důvodné podezření podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách o chybějícím oprávnění stěžovatelky provozovat zadržená zařízení. Městský soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky obsažené v replice k vyjádření celního úřadu ze dne 13. 10. 2020, která zpochybňovala postup celního úřadu v době kontroly a konstatovala, že celní úřad neměl změnová rozhodnutí k době kontroly k dispozici, a tyto nebyly součástí správního spisu, resp. byly do spisu vloženy se zpožděním. Podle městského soudu byla tato námitka opožděná podle §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s., protože nejde o rozhojnění žalobního bodu.
6. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky zamítl (výrok I), rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a že celnímu úřadu se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). Podle Nejvyššího správního soudu uplatnila stěžovatelka v kasačních stížnostech námitky dříve neuplatněné, resp. uplatněné v řízení o žalobě před městským soudem opožděně v replice ze dne 13. 10. 2020. Šlo o zejména námitky k absenci podkladů ve správním spise a nedostatcích v evidenci informačního systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi. Nejvyšší správní soud tyto námitky shledal nepřípustnými, protože nebyly řádně uplatněny v řízení o žalobě vedeném před městským soudem. Nejvyšší správní soud proto v obou rozhodnutích konstatoval, že lze projednat pouze tvrzení stěžovatelky, že nebyly naplněny podmínky pro zadržení věci. Obě verze změnových rozhodnutí se se podle Nejvyššího správního soudu liší v rozsahu stanoveného oprávnění k provozování hazardních her. Tento rozsah je podle jeho názoru stěžejní, neboť povolení k provozování hazardních her se vždy vztahuje pouze k určitému druhu hazardní hry, který je v povolení přesně vymezený, včetně podmínek jeho provozování. Tím mělo být dostatečně založeno důvodné podezření pro porušování zákona o hazardních hrách. Nejvyšší správní soud pak odůvodnění rozsudků uzavřel konstatováním, že závěry městského soudu o zákonnosti zadržení věcí podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách jsou věcně správné.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobním důvodem uplatněným v žalobě proti rozhodnutí ředitele celního úřadu byla od počátku nesprávnost, nezákonnost a neústavnost zadržení, protože celní úřad nemohl mít důvodné podezření podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Stěžovatelka tvrdí, že konzistentně namítala, že součástí správního spisu nebyly podklady, které by mohly založit důvodné podezření. Ty byly podle ní založeny do spisu až po skončení kontroly. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy tyto její námitky ignorovaly.
8. Stěžovatelka dále tvrdí, že v době kontroly, resp. před jejím zahájením nemohly být splněny podmínky pro vznik důvodného podezření. Uvádí, že pokud v době kontroly tyto podmínky nebyly splněny a nebyly ani založeny ve správním spise, zasáhl celní úřad do nedotknutelnosti obydlí. Navíc se domnívá, že tvrzení celního úřadu o tom, jak podklady získal, je nevěrohodné.
9. Veškeré tyto námitky byly podle stěžovatelky uplatněny řádně a včas. Opačný závěr obecných soudů považuje stěžovatelka za "nesprávný, nezákonný a protiústavní", protože od počátku namítala, že postup celního úřadu byl založen nedostatečnými podklady, tedy bez skutečností vyvolávajících důvodné podezření. Uvádí, že námitku, že důkazy byly doplněny zpětně, uplatnila včas, i z toho důvodu, že celní úřad na ni reagoval ve svém vyjádření k žalobě. Stěžovatelka také konstatuje, že nebyla účastníkem správního řízení, ale vstoupila do něj až jako právní nástupkyně obchodní korporace SLOT Group, a. s. Tvrdí, že se spisem se mohla seznámit až 8. 9. 2020 a replikou pouze rozhojňovala své předchozí námitky.
10. Na základě předložených argumentů stěžovatelka usuzuje, že napadené rozsudky obecných soudů jsou nepřezkoumatelné, nedůvodné a nepochopitelné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, jak stanoví §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že postup ve správním a následujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální oporu v řádně provedeném důkazním řízení, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním rozporu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 913/19 ze dne 30. 4. 2019). V pravomoci Ústavního soudu proto není přezkoumávat věcnou správnost názorů ředitele celního úřadu, městského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale soustředit se pouze na jejich ústavněprávní rozměr.
14. Argumentace stěžovatelky napadá konzistenci rozhodnutí obecných soudů, chybějící podklady, popř. nedostačující pro vznik důvodného podezření a nesprávné zhodnocení rozhojnění návrhu. Stěžovatelka také směřuje k samotnému provádění kontroly, kterou ve své stížnosti spojuje se zadržením věci. Zde je nezbytné uvést, že důvodné podezření je spojeno s §121 zákona o hazardních hrách. Pravomoc provádět kontrolu, jakožto součást dozoru, je však stanovena §118 zákona o hazardních hrách, včetně oprávnění vstupovat do příslušných prostor podle §119 zákona o hazardních hrách. Při kontrole je účelem zjištění, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti plynoucí z právních předpisů [§2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Analogicky lze proto využít stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná ne internetové databázi Nalus, viz https://nalus.usoud.cz), podle kterého není zahájení kontroly bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření a priori v rozporu s ochranou základních práv a svobod osob. Nelze proto směšovat důvody k zahájení kontroly a důvody vedoucí ke vzniku důvodného podezření pro zadržení věci, jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti.
15. Ze spisů a příloh ústavní stížnosti plyne, že celní úřad při prováděné kontrole zjistil skutečnosti, které podle jeho názoru, i při následném soudním přezkumu, byly shledány jako dostatečné pro vznik důvodného podezření. Argumentace ředitele celního úřadu, městského soudu i Nejvyššího správního soudu je navzdory tvrzením stěžovatelky srozumitelná, přehledná a má dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech i provedeném výkladu práva. Z rozhodnutí ředitele celního úřadu i obecných soudů je patrné, že se námitkou stěžovatelky zabývaly a splnily svou povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí a nedopustily se svévolného rozhodnutí. Ústavní soud není pověřen přezkoumáváním hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena obecným soudům. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Hodnocení důkazů, které předložila stěžovatelka, včetně závěrů o jejich nedůvěryhodnosti nejsou ze spisového materiálu patrné a hodnocení předložené především městským soudem a Nejvyšším správním soudem obstojí před kontrolou ústavnosti prováděnou Ústavním soudem. Již z úředních záznamů o zadržení věci ze dne 11. 2. 2020 je patrné, že celní úřad dospěl k přesvědčení o důvodných pochybnostech na místě kontroly a všichni účastníci řízení dostatečně věcně a konzistentně vysvětlili, proč dospěli k závěru, že to bylo v souladu s §121 zákona o hazardních hrách.
16. Ke stejnému hodnocení dospěl Ústavní soud i v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka polemizuje se závěrem o tom, že námitky o absenci podkladů ve spise uplatnila po uplynutí lhůty, a tedy se jedná o tzv. novotu. Úplnost spisu, případně jeho doplňovaní, není pouze rozvinutím námitek o nedostatečnosti důvodů pro vznik důvodného podezření, které vzniklo na místě a je popsáno v úředních záznamech o zadržení věci. Argumentace stěžovatelky dovedená do krajnosti by vedla k závěru, že je dostatečné zmínit, že došlo k zásahu do základních práv a následně argumentaci libovolně doplňovat. Tento nesprávný závěr je dokladem nesprávnosti takového argumentu. Tyto námitky uplatněné stěžovatelkou až v replice, tj. po uplynutí lhůty k podání žalob, jsou novými námitkami a nikoli rozšířením námitek stávajících. Obecné soudy nepostupovaly příliš formalisticky [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)], protože i přes rozsáhlost žalob, stěžovatelka, která obě žaloby (23. 7. 2020 a 5. 8. 2020) podala, tyto námitky neuplatnila a obsahově je nelze z žalob odvodit. Navíc, nelze pominout, že tato absence podkladů ve spise nedokládá chybějící důvodné podezření. Z úředního záznamu o zadržení věci plyne, že důvodem byly domněnky o rozporu mezi povoleními, ke kterým celní úřad dospěl na místě.
17. Namítá-li stěžovatelka nedostatečnost, nezákonnost a neústavnost napadených rozhodnutí, pak ani tyto námitky neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Obsah napadených rozhodnutí je dostatečný a přiměřeně se vypořádává se všemi řádně uplatněnými námitkami. Postup ředitele celního úřadu i obecných soudů je v mezích kladených na rozhodování orgánů veřejné moci ústavním pořádkem. Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah, jak se domáhá stěžovatelka.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu