ECLI:CZ:US:2022:4.US.1781.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1781/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BRADLEC spol. s r.o., sídlem Bradlecká Lhota 127, zastoupené MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2022 č. j. 6 As 294/2021-35, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2021 č. j. 30 A 74/2020-123 a rozhodnutí Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky ze dne 3. června 2020 č. j. PPR-14193-3/ČJ-2020-990450, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen "správní orgán") ze dne 6. 3. 2020 č. j. KRPL-113165-3/ČJ-2019-1811IZ bylo podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastaveno řízení ve věci žádosti stěžovatelky o povolení provozování střelnice na pozemcích p. č.165/1, 165/2 a 164/2, st. p. č. 219 v katastrálním území Bradlecká Lhota. Své usnesení odůvodnil správní orgán tak, že stěžovatelka v určené lhůtě neodstranila podstatnou vadu žádosti, která bránila pokračování v řízení tím, že k ní nepřipojila platnou listinu prokazující oprávnění užívat nemovitosti jako střelnici podle §52 odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v tehdy účinném znění (dále také jen "zákon o zbraních"). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2021 (stěžovatelka v petitu nesprávně uvádí datum 31. 8. 2021) č. j. PPR-14193-3/ČJ-2020-990450 Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky (dále jen "policejní prezidium") zamítlo podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí správního orgánu jako správné.
3. Proti správnímu rozhodnutí policejního prezidia podala stěžovatelka podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, správní žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že podle §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních, ve znění účinném do 29. 1. 2021, byl žadatel k žádosti o povolení k provozování střelnice povinen připojit listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici. Tu však stěžovatelka ani k výzvě správního orgánu nepřipojila. Ve správním řízení předložila toliko rozhodnutí Vojenského stavebního úřadu (dále jen "VSÚ") ze dne 14. 11. 1980 č. j. 101-24-424, jímž VSÚ povolil tehdejšímu vojenskému útvaru 8022 Jičín provoz pěchotní střelnice v Jičíně - Bradlecké Lhotě. Na tuto střelnici přitom v minulosti dopadala výjimka podle §1 odst. 2 písm. e) zákona o zbraních, podle níž se tento zákon nevztahuje mimo jiné na zřizování a provozování střelnic Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva, Ministerstvem obrany, ozbrojenými silami České republiky, Vojenskou policií, bezpečnostními sbory nebo Vojenským zpravodajstvím. Tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2016 došlo k prodeji nemovitostí, které tvoří areál střelnice, ve prospěch soukromého subjektu, však odpadla zákonná výjimka na provozování střelnice, jež pro tento areál do té doby podle §1 odst. 2 písm. e) zákona o zbraních platila. Krajský soud proto dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, požadovaly-li po stěžovatelce jako žadatelce o povolení provozování střelnice předložení podkladů vymezených v §52 odst. 4 zákona o zbraních, a to včetně listiny prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici. Rozhodnutí VSÚ takovou listinou není a být nemůže. Tou může být naproti tomu pravomocné kolaudační rozhodnutí podle §119 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vydané příslušným obecným stavebním úřadem, neboť současná stavba střelnice již není stavbou vyňatou z působnosti obecného stavebního úřadu. Stavba střelnice nespadá ani pod působnost vojenského či jiného stavebního úřadu, neboť není stavbou vymezenou v §16 odst. 2 stavebního zákona, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
4. Kasační stížnost stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "změnou vlastníka (a nájemce) a potenciálního provozovatele z Ministerstva obrany na soukromou obchodní korporaci... došlo k přesunu střelnice a režimu na ní užívaných zbraní do zcela jiného právního rámce, který původní stavební dokumentace nezohledňuje (a ani jej zohledňovat nemůže). Nejvyšší správní soud je tudíž ve shodě s krajským soudem toho názoru, že vzhledem k zásadní změně poměrů nelze rozhodnutí VSÚ... považovat za listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici ve smyslu §52 odst. 4 zákona o zbraních. Navíc toto rozhodnutí VSÚ podmiňovalo oprávnění velitele příslušného útvaru užívat pěchotní střelnici tím, že se tak bude dít za podmínek projektové dokumentace přejímajícího zápisu a provozního řádu pěchotní střelnice č. j. 02616/79. Ty však stěžovatelka spolu s rozhodnutím nepředložila, a nebylo tak možno ověřit, zda lze i nadále tyto podmínky plnit" (bod 11 jeho odůvodnění). Relevantní není ani novelizace znění §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních, na kterou stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala. Nejvyšší správní soud sice souhlasí s tím, že podle rozhodného znění daného ustanovení bylo možné prokázat oprávnění užívat nemovitost jako střelnici i jinou listinou než kolaudačním rozhodnutím, stěžovatelka však žádnou takovou listinu nepředložila a veškerá její argumentace se vztahuje toliko k historickému rozhodnutí VSÚ.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka stručně shrnuje průběh řízení před správními orgány a soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její výše uvedená základní práva a svobody (viz bod 1). Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu k akcesorické i neakcesorické rovnosti a zákazu diskriminace.
6. Správním orgánům a soudům stěžovatelka vytýká, že "staví jednotlivé vlastníky k nemovitým věcem rozdílně a přistupují k nim nerovně..." I nadále setrvává na své argumentaci, že k provozování střelnice splnila všechny zákonné požadavky, pročež správní orgán měl její žádosti vyhovět. Tvrdí, že "došlo k pochybení, když správní orgány nesprávně vyhodnotily postavení k diskriminačnímu jednání, tedy k neodůvodněné nerovnosti mezi různými skupinami vlastníků a provozovatelů předmětné nemovité věci, a tím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod". Stěžovatelka zdůrazňuje, že koupila nemovité věci oceněné a provozované jako střelnici s možností jejího dalšího provozu. To však stěžovatelce napadená rozhodnutí znemožnila, neboť diskriminačně trvají na požadavku předložení kolaudačního rozhodnutí, a nepostačuje jim rozhodnutí VSÚ.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí správních orgánů, resp. soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby jejich závěry nebyly náležitě odůvodněny, popř. byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkového stavu věci, který ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, správní soudy svůj právní názor přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako vybočující z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, totiž není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 208/22; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatelka fakticky namítá neústavnost výjimky obsažené v §1 odst. 2 (nyní odst. 3) písm. e) zákona o zbraních, který z režimu tohoto zákona vyjímá tzv. vojenské střelnice, aniž by přitom spolu s ústavní stížností navrhla jeho zrušení. K výjimkám z věcné (meritorní) působnosti zákona o zbraních pak důvodová zpráva uvádí, že z tohoto zákona "jsou vyňaty zbraně a střelivo, které jsou ve výzbroji ozbrojených sil České republiky a ozbrojených sborů a služeb a způsob jejich používání těmito subjekty.... Právní úprava se nevztahuje ani na zbraně a střelivo, které tvoří výzbroj ozbrojených sil a sborů, které pobývají na území České republiky nebo přes něj tranzitují na základě mezinárodních smluv a dohod, kterými je Česká republika vázána. Vynětí je zakotveno v tomto návrhu zákona proto, že režim používání, držení a nošení zbraní a střeliva je předmětem jiných právních norem a tento návrh zákona je nenahrazuje. Dojde-li k jejich vyčlenění z této výzbroje, podléhají potom plně ustanovením tohoto návrhu zákona. Stejně tak je z režimu návrhu zákona vyňato zřizování a provozování střelnic uvedenými subjekty."
11. Skutečnost, že se na zbraně používané ozbrojenými silami a jimi provozované střelnice vztahují jiné právní předpisy než na ty ve vlastnictví stěžovatelky coby soukromoprávního subjektu nevykonávajícího veřejnou moc, není sama o sobě diskriminační a obstojí v tzv. testu přímé diskriminace formulovaného Ústavním soudem zejména v nálezech ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141). V daném případě ostatně nejde ani o srovnatelné skupiny osob - ozbrojené síly coby jedna z bezpečnostních složek zajišťujících podle čl. 3 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, bezpečnost státu, se při nakládání se zbraněmi a provozování střelnic z podstaty věci nemohou nacházet v totožném postavení jako obchodní společnosti v této oblasti podnikající za účelem dosažení zisku (přiměřeně srov. BARTOŠEK, J., BAČKOVSKÁ, M. Zbraně a střelivo. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 66.). Rovněž střelnice provozovaná Ministerstvem obrany nebo ozbrojenými silami slouží k jiným účelům než střelnice provozovaná pro tzv. "rekreační" střelbu obchodní korporací. Nelze proto dovodit, že by docházelo k odlišnému zacházení se stejnými nebo srovnatelnými subjekty bez ospravedlnitelného důvodu.
12. Je třeba zdůraznit, že právní úprava stěžovatelce neznemožňuje provozovat předmětnou střelnici. Jelikož však již nejde o střelnici vojenskou, vztahuje se na ni zákon o zbraních, a proto je založena působnost obecných stavebních úřadů, jak ve svých rozhodnutích objasnily soudy. Stěžovatelka byla správním orgánem řádně vyzvána k doložení potřebných podkladů. Odvolávala-li se stále toliko na historické rozhodnutí VSÚ, Nejvyšší správní soud nadto správně podotkl, že toto rozhodnutí podmiňovalo oprávnění velitele příslušného útvaru užívat pěchotní střelnici tím, že se tak bude dít za podmínek projektové dokumentace přejímajícího zápisu a provozního řádu pěchotní střelnice č. j. 02616/79, které však stěžovatelka rovněž nepředložila a jejichž splnění nebylo možné si ověřit (bod 4 výše).
13. Ústavní soud závěrem podotýká, že nic nebrání stěžovatelce v podání nové žádosti, doplnění potřebných podkladů a případnému vydání benefičního rozhodnutí správním orgánem. Usnesení o zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu totiž nezakládá překážku věci rozhodnuté (§48 odst. 2 správního řádu a contrario).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť porušení základních práv stěžovatelky nezjistil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu