ECLI:CZ:US:2022:4.US.183.22.1
sp. zn. IV. ÚS 183/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti senselytics s. r. o., sídlem Patočkova 1714/87, Praha 6 - Břevnov, zastoupené advokátem JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021 č. j. 30 Co 302/2021-194, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Lenky Camprové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozsudku městského soudu a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 5. 2021 č. j. 13 C 268/2019-172 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 34 117 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tak, že se stěžovatelkou uzavřela ústní dohodu o spolupráci na vývoji softwaru, přičemž žalovaná částka odpovídá vyfakturované a stěžovatelkou nezaplacené odvedené práci podle předloženého výkazu práce. Obvodní soud žalobě vedlejší účastnice vyhověl, když jí přiznal žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 49 138 Kč (II. výrok). Dospěl k závěru, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byla v ústní formě uzavřena nepojmenovaná smlouva podle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která se typově blíží smlouvě o dílo. Touto smlouvou se vedlejší účastnice zavázala provádět činnost v souvislosti s vývojem softwaru a stěžovatelka se zavázala k úhradě odměny ve výši 218 Kč/hod. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem zpochybňovala, že by byla stranou předmětného smluvního vztahu, resp. tvrdila, že vedlejší účastnice uzavřela smlouvu se třetí osobou, Ondřejem Mackovičem. Této námitce obvodní soud nepřisvědčil. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že podmínky spolupráce byly ústně dohodnuty mezi vedlejší účastnicí a zmocněncem stěžovatelky, přičemž právě se stěžovatelkou (a nikoliv se třetí osobou) uzavřela vedlejší účastnice též dohodu o mlčenlivosti. Předchozí dvě faktury vystavené vedlejší účastnicí stěžovatelce navíc sama stěžovatelka uhradila. Teprve třetí fakturu vystavenou na žalovanou částku stěžovatelka nezaplatila, resp. v řízení tvrdila, že žádnou smlouvu s vedlejší účastnicí nikdy neuzavřela. Žalovaná částka pak odpovídá odvedenému a vykázanému počtu hodin vynásobenému hodinovou odměnou.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě městský soud napadeným rozsudkem potvrdil (stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávně uvádí, že "změnil") shora uvedený rozsudek obvodního soudu (stěžovatelka rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu chybou v psaní datuje rokem "20201"). Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu a zdůraznil, že řetězec nepřímých důkazů svědčí ve svém souhrnu bez rozumných pochybností o uzavření výše uvedené smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky, která rozsudek obvodního soudu považovala za nepřezkoumatelný. Městský soud uvedl, že obvodní soud nárokům na odůvodnění rozsudku "plně dostál, když napadený rozsudek odůvodnil přehledně a přesvědčivě, a především v něm řádně vyložil úvahy, které jej vedly k závěru o důvodnosti žaloby, a naopak o nedůvodnosti obrany žalované" (bod 14 odůvodnění). Podle městského soudu bylo v řízení prokázáno i odvedení fakturované činnosti vedlejší účastnicí. O tom svědčí nejen doložený výkaz práce, ale též svědecká výpověď Ondřeje Mackoviče. Tento závěr je dále podporován i zprávou zmocněnce stěžovatelky ze dne 9. 8. 2019, v níž děkoval vedlejší účastnici za odvedenou práci. Městský soud zdůraznil, že až dodatečně začala stěžovatelka vykonání vykázaných činností zpochybňovat, a to zjevně ve spojitosti se zhoršením vztahů mezi zástupci stěžovatelky a Ondřejem Mackovičem. Nedůvodný byl též požadavek stěžovatelky, aby se soudy podrobně zabývaly kvalitou odvedených prací a za tím účelem snad soud zvážil provedení důkazu znaleckým posudkem. Stěžovatelka k odevzdaným výsledkům činnosti vedlejší účastnice nevznesla žádné konkrétní výtky, přičemž předmětem řízení byl toliko nárok na zaplacení sjednané odměny, nikoliv případná práva stěžovatelky z vadného plnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že městský soud porušil její "právo na spravedlivý proces, když se přiklonil ke skutkové verzi žalobkyně jenom na základě předloženého nepodepsaného výkazu práce...", a když dospěl ke skutkovému zjištění, že "svědek Mackovič kontroloval výkazy práce...". Pojmy uvedené vedlejší účastnicí ve výkazu práce navíc nebyl městský soud schopen sám posoudit, jelikož na to neměl kvalifikaci, pročež "toto by muselo být předmětem znaleckého zkoumání". Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že "nutným předpokladem pro zaplacení nároku žalobkyni je odvedení práce v rozsahu uvedeném na předmětné faktuře a současně, že odvedená práce odpovídá tomu, co po ní žalovaná dle smlouvy požadovala". To však nebylo v řízení před soudy prokázáno. Proto požaduje, aby Ústavní soud "odvolací rozsudek" zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadenému rozsudku městského soudu nebylo přípustné dovolání [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou zpravidla tehdy, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
7. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu přiznávající vedlejší účastnici peněžité plnění ve výši 34 117 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svou povahou jde o tzv. bagatelní částku, pročež proti rozsudku městského soudu nebylo podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné dovolání. Ústavní stížnost čítající dvě strany neobsahuje žádnou relevantní (natož ústavněprávní) argumentaci a je pouze ničím nepodloženou polemikou (zejména) se skutkovým závěrem nalézacích soudů, podle něhož vedlejší účastnice uzavřela nepojmenovanou smlouvu právě se stěžovatelkou (a nikoliv se třetí osobou) a odvedla pro ni předmětnou činnost.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o věci bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 zdůraznil, že částky do 50 000 Kč již s ohledem na svou výši zpravidla "nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv". Důvodem pro výjimečný kasační zásah Ústavního soudu v těchto věcech může být zejména "existence prvků neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů" (usnesení ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2242/20, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek městského soudu však takto závažnými vadami netrpí.
9. Stěžovatelka, jako podnikající právnická osoba, je subjektem, u kterého může být stěží řeč o sociální situaci, pro kterou by předmětná částka již představovala zátěž mimořádné intenzity (viz usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 858/21). V ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka mimořádnou intenzitu zásahu do své majetkové sféry nejenže nedokládá, ale ani netvrdí. Obzvláště za této situace není na místě, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával závěry městského soudu, jak fakticky požaduje stěžovatelka.
10. Pro úplnost Ústavní soud považuje za vhodné vyzdvihnout, že napadené rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění, ze kterého je zřejmé, jaké skutečnosti považoval městský soud pro své rozhodnutí za podstatné a na základě kterých příslušný výrok vyslovil. Nepravdivé je tvrzení stěžovatelky, že se městský soud přiklonil ke skutkové verzi vedlejší účastnice pouze na základě předloženého výkazu práce. Nalézací soudy totiž svůj skutkový závěr dovodily z podstatně většího množství provedených důkazů (viz body 3 a 4 výše). Lze tak uzavřít, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu