ECLI:CZ:US:2022:4.US.1838.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1838/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, sídlem Andělská 300/5, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 7 Tdo 369/2022-482, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 10 To 214/2021-400 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. června 2021 č. j. 6 T 11/2020-310, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, 4, 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že při výjezdu z vedlejší pozemní komunikace nerespektoval dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě!" a vozidlem najel do prostoru křižovatky, kde do něj narazilo přední částí vozidlo řízené poškozenou jedoucí po hlavní komunikaci. Poškozená utrpěla četná zranění, která si vyžádala jednorázové ošetření s umístněním horní končetiny do sádrové fixace. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu jednoho roku. Na základě výpovědi poškozené, protokolu o nehodě v silničním provozu a znaleckého posudku dokazujícího, že v době nehody byl motor stěžovatelova vozu v chodu, dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel dopravní nehodu zavinil. Naopak jeho obhajobu, že v křižovatce zastavil v důsledku poruchy vozidla, označil soud za účelovou a nepotvrzenou jakýmkoliv důkazem.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. K odvolání státní zástupkyně byl zrušen celý výrok o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let. Krajský soud vyhodnotil obhajobu stěžovatele jako nevěrohodnou, přičemž poukázal na nekonzistentnost jeho výpovědí. Ztotožnil se se závěry okresního soudu. Rozhodoval ve veřejném zasedání, které se konalo v nepřítomnosti stěžovatele, neboť ten se k němu nedostavil a pro odročení neuvedl žádný podložený důvod.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Námitku projednání věci před krajským soudem za stěžovatelovy nepřítomnosti posoudil z hlediska toho, nakolik se prakticky dotkla stěžovatelova nepřítomnost jeho práva na řádný proces. Neopodstatněnost námitky týkající se skutkových zjištění obecných soudů pak odůvodnil rozporem dvou sporných výpovědí, přičemž upozornil, že ve světle logicky ucelené výpovědi poškozené představují využité důkazy dostatečný podklad pro vyvození stěžovatelovy viny. Mezi závěry obecných soudů a obsahem neprovedených důkazů není žádný relevantní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepostupovaly objektivně, když nepřipustily provedení důkazů, které by prokázaly tvrzení o jeho nevině. Protože ve svých úvahách vycházely výhradně z výpovědi poškozené, dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces a byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel byl přitom odsouzen za přečin, aniž by se prokázalo jeho zavinění. Soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami. Dostatečného objasnění věci by se podle něj dosáhlo provedením navrhovaných důkazů, primárně pak znaleckého posudku znalce z oboru silniční doprava, který by provedl komplexní analýzu nehodového děje a určil jeho příčinu z technického hlediska. Jeho tvrzení, že poškozená řídila v době nehody neopatrně a nejspíše telefonovala za volantem, také mohl potvrdit výpis hovorů z mobilního telefonu poškozené uskutečněných v inkriminované době. Znalecký posudek Ing. Gregora byl přitom nekompletní, neboť reflektoval pouze technický stav stěžovatelova vozidla bez širších implikací pro dostatečnou rekonstrukci scénáře samotné nehody. Znalec navíc při výpovědi u okresního soudu na dotaz nevyloučil, že mohlo dojít k vynechání motoru na křižovatce tak, jak stěžovatel popisoval, což ovšem nebraly obecné soudy v potaz. Znaleckým posudkem tedy bylo dokazováno pouze to, zda byl vůz v době nehody v pohybu, a nikoli, zda se nehoda stala defektem na vozidle, či naopak porušením zákonné povinnosti.
6. Dále stěžovatel namítá, že nevyhověním jeho žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů bylo porušeno jeho právo na řádný proces ve smyslu práva účastnit se jednání a být slyšen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl několik okruhů námitek, aniž by však u většiny reflektoval, že se s nimi již dostatečně vypořádaly obecné soudy. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. Stěžejní argument celé ústavní stížnosti představuje námitka, že soudy postupovaly neobjektivně při zjišťování skutkového stavu a bez uskutečnění širšího dokazování vycházely ve svých závěrech výhradně z výpovědi poškozené, i přes to, že byla v přímém rozporu s výpovědí stěžovatele.
11. Ve své argumentaci stěžovatel namítá rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Tím však staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Soudy žádnou ústavní zásadu neporušily. Především nejde o existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů, neboť stěžovatel byl usvědčen na základě přímého důkazu (svědecké výpovědi poškozené), kterou nadto žádný důkaz (kromě výpovědi stěžovatele) nezpochybnil (na rozdíl od všech protichůdných stěžovatelových výpovědí a chování na místě činu). Nejde tedy o extrémní rozpor, který je ustáleně chápán jako hodnocení důkazů, k němuž nelze žádnou racionální hodnotící metodou dospět. Zároveň nelze uvažovat o porušení pravidla in dubio pro reo, neboť soudy po provedeném dokazování žádné pochybnosti o stěžovatelově vině neměly.
12. Ústavnímu soudu pak nepřísluší znovu řešit "běžné" rozpory mezi provedenými důkazy (např. mezi výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené). To je především úkolem obecných soudů. Jelikož obě výpovědi byly ve vzájemném rozporu, soudy daly za pravdu poškozené, jejíž svědectví na rozdíl od nekonzistentní výpovědi stěžovatele dotvářelo ve světle všech zjištěných důkazů věrohodný obraz události bez dalších vnitřních kontradikcí. Tím postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)].
13. Přisvědčit nelze ani námitce neoprávněného konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele, s níž se již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Zákonné důvody k tomuto kroku osvětlil rovněž krajský soud v napadeném rozsudku zejména s tím, že lékařské zprávy, kterými byla možnost řízení odročit podmíněna, soudu nikdy nebyly doručeny. Ze spisového materiálu i odůvodnění rozsudků obecných soudů je pak patrné, že stěžovatel během procesu opakovaně projevoval zřetelné snahy o obstrukce.
14. Ústavní stížnost také brojí proti neopodstatněnému odmítnutí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. K tomu stěžovatel namítá, že byl obecnými soudy odsouzen za přečin, aniž by bylo prokázáno jeho zavinění ke všem znakům skutkové podstaty, tím spíše, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované podstatné důkazy. Ústavní soud však tuto námitku rovněž odmítá pro zjevnou neopodstatněnost, neboť stěžovatelova námitka v tomto případě nemíří proti právnímu posouzení, nýbrž opět pouze proti samotnému zjišťování skutkového stavu. Přestože tak stěžovatel brojí proti nedůvodnému odmítnutí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, v dovolání, ani ústavní stížnosti neuvádí, které ze zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku nebyly naplněny. Nejvyšší soud proto správně identifikoval tuto část stěžovatelova dovolání jako dovolání podané z jiného než zákonného důvodu.
15. Závěrem své argumentace stěžovatel namítá také nedůvodné odmítnutí dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Tento dovolací důvod se však váže na ostatní dovolací důvody, z nichž žádný nebyl v dovolání stěžovatele naplněn. Ani v tomto případě proto Ústavní soud neshledává, že by usnesení Nejvyššího soudu jakýmkoli způsobem představovalo disproporční zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu