ECLI:CZ:US:2022:4.US.1849.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1849/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem, sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2022 č. j. 28 Co 31/2022-780, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O. P. a nezletilého T. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím došlo k porušení jednak jejích práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jednak stejných práv a též práv podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"). V ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") navrhla úpravu styku prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilým. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 č. j. 0 P 44/2021-703, 26 P a Nc 137/2021, rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden od pátku 13:00 hodin do pondělí sudého týdne, kdy ho předá do místa školského zařízení před školním vyučováním, a dále ve vymezeném období letních prázdnin, o Vánocích, o jarních, velikonočních a podzimních prázdninách, uložil otci povinnost umožnit matce a nezletilému telefonický kontakt každý třetí den mezi 18:00 hodin a 18:30 hodin v rozsahu pěti minut (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka i otec samostatná odvolání, na jejichž základě upravil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem běžný styk otce a nezletilého v každém lichém kalendářním týdnu v době od pátku 14:30 hodin do neděle 18:00 hodin, pro případ distančního školního vyučování v lichém týdnu od úterý 14:30 hodin do neděle 18:00 hodin, včetně předávání nezletilého, dále upravil neběžný styk o prázdninách a vánočních a velikonočních svátcích (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že nezletilý byl svěřen do péče matky a jeho styk s otcem byl upraven předběžným opatřením. Relevantní okolnosti pro úpravu styku shrnul v bodě 12. odůvodnění napadeného rozsudku, mezi něž zahrnul nevhodnost předávání nezletilého do školy v pondělí ráno po více jak hodinu trvající cestě z bydliště otce do školy, vzdálenost bydlišť rodičů, v jiných případech také nevyhovující časté přesouvání dítěte od jednoho rodiče ke druhému se zátěží v podobě balení a přenášení osobních, školních a často i sportovních či zájmových věcí, vše jen na krátkou dobu, a delší dojíždění.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud se napadeným rozsudkem dopustil nepřiměřeného zásahu do jejích rodičovských práv, když ji značným způsobem omezil možnost trávit se svým synem volný čas v době školních prázdnin, neboť s ním může trávit pouze tři celé kalendářní týdny v době letních prázdnin a nemá žádnou možnost trávit s ním Velikonoce a velikonoční prázdniny a podzimní prázdniny. Napadeným rozsudkem byl nezletilý připraven o možnost prožívat konkrétní období v roce a události nejen se svojí matkou, ale také se svým mladším (polorodým) bratrem, nebude s ním trávit žádné podzimní prázdniny, nepůjde s ním koledovat o Velikonocích a v létě se s ním uvidí pouze velmi omezeně, protože bratr bude pravděpodobně jezdit na dovolenou s matkou bez něj.
5. K porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) došlo podle stěžovatelky vydáním překvapivého rozhodnutí, kterým městský soud vykročil z obvyklé rozhodovací praxe, aniž by sám provedl nebo doplnil dokazování, a napadený rozsudek dostatečně neodůvodnil.
6. Byť městský soud konstatoval, že jeho rozhodnutí nemá být potrestáním stěžovatelky, je zjevné, že nová úprava styku nezletilého s otcem trestem pro matku je. Nerovnoměrnou úpravou styku městský soud zasáhl do jejího práva trávit s nezletilým volný čas, a dále též do práva nezletilého, neboť i ten má právo trávit volný čas s oběma rodiči rovnoměrně, stejně tak s oběma svými novými sourozenci. Uvádí, že byla nucena podávat různé návrhy týkající se nezletilého, a to z důvodu, že u něj byla dlouhodobě pozorována porucha pozornosti, emoční rozpolcenost, neklid a nemotornost, později u něj byla potvrzena diagnóza ADHD (k tomu předkládá lékařskou zprávu ze dne 28. 6. 2022).
7. Stěžovatelka připomíná, že svěření nezletilého do její výlučné péče bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, který porušení ústavně zaručených práv neshledal, nálezem ze dne 22. 12. 2020 č. j. IV. ÚS 2311/20 (pozn. správně má být "sp. zn. IV. ÚS 2611/20") shledal pouze to, že postupem krajského soudu, který rozhodl o změně péče o nezletilého, ale neupravil styk otce s nezletilým, došlo k porušení specifikovaných základních práv otce a nezletilého.
8. Následně stěžovatelka předložila vlastní představu o rozsahu a podmínkách styku rodičů s nezletilým, přičemž se dovolávala judikaturních závěrů Ústavního soudu.
9. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že podle tohoto rozsudku by mohlo dojít k zásadnímu a nenávratnému zásahu do jejích práv a práv nezletilého, neboť ona je velice limitována v možnostech trávit s nezletilým volný čas v období školního volna, a nezletilý se může v tomto období velice omezeně vidět se svojí matkou a se svým mladším bratrem. S ohledem na průměrnou délku řízení před Ústavním soudem mohou být stěžovatelka a nezletilý ochuzeni o společný čas a neopakovatelné okamžiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka označila nezletilého jako vedlejšího účastníka, avšak v ústavní stížnosti, včetně petitu, namítá porušení jeho základních práv. V takové situaci by byl vedlejší účastník dalším stěžovatelem, avšak pro takové jeho postavení nejsou splněny procesní předpoklady (nezletilý by musel mít opatrovníka a být zastoupen advokátem na základě plné moci). V posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilému, který nemůže být "vtažen" do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o základních právech jednoho rodičů je přitom - s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodinněprávních vztazích - charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud se v nynější věci nezabýval samostatně porušením základních práv nezletilého.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
15. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
16. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Obvodní soud i městský soud ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii (v intencích předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2611/20) pro určení styku otce s nezletilým. Městský soud svůj rozsudek (po připomenutí východisek ze čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i příslušné zákonné úpravy) řádně a přehledně odůvodnil (byť konstatování, že vyšel z důkazů provedených v odvolacím řízení v bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku, neodpovídá skutečnosti, avšak tato vada není sama o sobě pro Ústavní soud kasačním důvodem). Argumentace stěžovatelky k rozsahu styku je pouhou polemikou s tímto odůvodněním. Ústavní soud na závěrech městského soudu, které jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem. Dále Ústavní soud dodává, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování (viz výše bod 12. i. f.), a nemůže v řízení o ústavní stížnosti zohledňovat okolnosti, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu je lékařská zpráva ze dne 28. 6. 2022 o výsledku vyšetření nezletilého v psychiatrické ambulanci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti bezvýznamná.
17. V souladu s postavením Ústavního soudu je apel městského soudu na rodiče, že pro dítě je klíčová kontinuita vztahu s oběma rodiči a ekvivalentní kontakt s nimi, a připomenutí, že soudním rozhodnutím nastavený model mohou podle aktuálních potřeb dítěte i potřeb svých vhodně a společnou dohodou upravovat, přičemž je na nich, zda jejich dítě bude vyrůstat v harmonickém vztahu s rodiči a dalšími blízkými osobami, či v prostředí traumatizujících sporů (bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku).
18. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatelky (viz sub 1.), a proto její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť - bez ohledu na stěžovatelčinu představu o průměrné délce řízení - rozhodl o její ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu