ECLI:CZ:US:2022:4.US.1899.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1899/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 11 Tdo 323/2022-4170, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2021 sp. zn. 12 To 30/2021 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2021 č. j. 20 T 45/2014-3985, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (sc. práva na soudní ochranu) a práva na dvojinstančnost soudního řízení podle Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v průběhu roku 2013 v několika případech s dalšími čtyřmi obžalovanými jako organizovaná přeshraniční skupina předali dalším osobám v Rakousku marihuanu v množství několika kilogramů (někteří obžalovaní rovněž bez stěžovatele distribuovali pervitin). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců. Ve věci rozhodoval krajský soud již podruhé, neboť první rozhodnutí, jímž zprostil stěžovatele obžaloby, zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2017 č. j. 12 To 92/2016-3188. Po doplněném dokazování dospěl krajský soud k závěru o vině stěžovatele zejména na základě pořízených odposlechů a skutečností zjištěných z rozsudků soudů Rakouské republiky, kterými byly odsouzeny osoby odebírající od stěžovatele marihuanu. Tito odsouzení popsali pravidelné přeshraniční obchody, na nichž se podílel stěžovatel a další obžalovaní. Komunikace obžalovaných v odposleších je sice konspirativní, avšak z celkového kontextu lze snadno dovodit, že popisují nakládání s drogami. Při domovní prohlídce byl u stěžovatele nalezen sešit s ručně psanými částkami a hmotnostmi u jmen jednotlivých kupujících.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení práva na obhajobu, neboť krajský soud nepoužil celé rozsudky rakouských soudů jako usvědčující (tím méně jediné) důkazy, nýbrž z nich pouze dovodil skutečnost, že určité osoby byly odsouzeny za drogovou trestnou činnost. Tyto zjištěné skutečnosti pak zasadil do kontextu ostatních důkazů. Provedené důkazy pak krajský soud hodnotil ve prospěch obžalovaných, což však vrchní soud (v situaci nepodání odvolání státním zástupcem) ponechal bez povšimnutí. Závěr o vině je v dané věci dostatečně podložen zejména záznamy odposlechů, z jejichž kontextu je i přes konspirativní komunikaci (ne vždy dodrženou) zřejmé, že telefonující hovoří o drogových obchodech.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Stejně tak neshledal pochybení ve způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily skutečnosti zjištěné z rozsudků rakouských soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že po prvotním zproštění obžaloby provedl krajský soud zčásti důkazy, které se netýkaly stěžovatele, a zčásti důkazy nepřípustné (odůvodnění rozsudků rakouských soudů). Tím soudy nahradily výpovědi svědků, kteří odmítli v dané věci vypovídat, jejich výpověďmi před rakouskými soudy. Některé úvahy byly poprvé uvedeny až vrchním soudem a nebyly tak přezkoumatelné řádným opravným prostředkem, což je v rozporu s principem dvojinstančnosti řízení. Krajský soud tak při druhém rozhodování dospěl k opačným závěrům, avšak za nezměněné důkazní situace. Pořízené odposlechy podle stěžovatele neprokazují jeho vinu, nota bene v rozsahu uvedeném v napadených rozhodnutích. Závěr, že v odposleších se hovoří o trestné činnosti (slovy jako vejce, čočka, ryby), je podle stěžovatele nepodloženou spekulací. Obsah této komunikace nebyl rozklíčován, a tudíž nebylo prokázáno, zda šlo o drogy a případně o jaké drogy a v jakém množství. Některé závěry (např. že stěžovatel komunikoval s kurýry) jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z nich nic takového nevyplývá. Řadu skutečností soudy dovodily z rozsudků rakouských soudů, ač v nich stěžovatel nevystupoval ani jako svědek, ani jako obviněný, a tudíž se nemohl k těmto skutečnostem vyjádřit. Ze svědeckých výpovědí přitom vyplynulo, že svědectví učiněná v Rakouské republice byla vynucená či falešná, aby obvinění dostali mírnější tresty. Proto z těchto rozhodnutí nelze vycházet. To však krajský soud učinil a toto pochybení nenapravily ani soudy vyšších stupňů, které se pokusily toto pochybení bagatelizovat a samy dotvářely úvahy krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní stížnost z velké části představuje toliko opakování stěžovatelovy obhajoby, aniž by reflektovala argumentaci obecných soudů, které se s ní již obsáhle vypořádaly. Tím se snaží stavět Ústavní soud do postavení, které mu nepřísluší. Ústavní soud neshledal mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů žádný extrémní rozpor. Stěžovatelova vina byla dovozena na základě rozsáhlého souboru nepřímých důkazů. Nelze je tedy hodnotit bez vzájemného kontextu, jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti. U řady námitek tak postačí odkázat na obsáhlé odůvodnění napadených rozhodnutí. Jde zejména o námitky obsahu jednotlivých důkazů (zejména odposlechů) a údajné nezákonnosti použití cizozemských soudních rozhodnutí jako důkazu.
10. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud dospěl po vrácení věci k opačnému závěru o vině bez změněné důkazní situace, nelze tomuto názoru přisvědčit. Krajský soud provedl některé nové důkazy a své dřívější chybné úvahy napravil. Skutečnost, že se tyto důkazy často netýkaly přímo stěžovatele, není podle Ústavního soudu významná, neboť jednak byl odsouzen na základě souboru vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů, a dále zejména mu byla prokázána účast v organizované skupině. Z toho pak pochopitelně vyplývá, že jeho vina bude částečně odvislá rovněž od způsobu prokázání viny ostatních členů skupiny. K většímu objasnění fungování skupiny přitom ve znovuotevřeném řízení došlo.
11. Konečně, namítal-li stěžovatel, že v jeho věci byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení, pak ani této námitce nelze přitakat. Již z prostého výčtu napadených rozhodnutí je zřejmé, že v dané věci meritorně rozhodovaly tři obecné soudy. Nadto tzv. právo na odvolání podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nezaručuje obviněnému právo, že závěry soudů nižšího stupně nemohou být soudem vyššího stupně změněny.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu