ECLI:CZ:US:2022:4.US.1906.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1906/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Hrušky, zastoupeného JUDr. Milanem Dobešem, advokátem, sídlem Jánošíkova 689/29, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021 sp. zn. 26 Cdo 345/2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ondřeje Vorlíčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhal určení neoprávněnosti výpovědi nájmu bytu ze dne 17. 4. 2018, namítaje neexistenci výpovědních důvodů. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 12. 2019 č. j. 22 C 55/2019- 22, doručeným dne 9. 1. 2020, vyzval stěžovatele, aby do patnácti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek ze žaloby v částce 2 000 Kč a poučil ho o následcích nevyhovění této výzvě. Následně usnesením ze dne 20. 3. 2020 č. j. 22 C 55/2019-25 řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (II. výrok) a vrácení části soudního poplatku (III. výrok). Zastavení řízení odůvodnil tím, že stěžovatel nezaplatil vyměřený soudní poplatek za žalobu ve stanovené lhůtě, neboť k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží [§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")]. Poslední den lhůty uplynul v pátek 24. 1. 2020 a soudní poplatek placený bezhotovostním převodem byl na účet soudu připsán až v pondělí 27. 1. 2020.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 7. 2020 č. j. 51 Co 227/2020-36 usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. Městský soud se zabýval námitkou stěžovatele, podloženou potvrzením o provedení transakce, že částku 2 000 Kč uhradil příkazem ze svého účtu na účet obvodního soudu dne 24. 1. 2020, tedy ve lhůtě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je soudcovskou procesní lhůtou. Tento nález vycházel ze situace, kdy soudní poplatek byl uhrazen v kolkových známkách prostřednictvím pošty, nicméně městský soud měl za to, že závěry jsou aplikovatelné i ve stěžovatelově věci. Stěžovatel využil jednu z možných forem úhrady soudního poplatku - úhradou převodem na účet - a k odepsání peněžních prostředků došlo ve lhůtě stanovené soudem. Poplatková povinnost stěžovatele tak byla splněna včas, byť k připsání částky na účet soudu došlo až po skončení stanovené lhůty.
4. Proti usnesení městského soudu podal vedlejší účastník dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu a rozhodl, že usnesení obvodního soudu ze dne 20. 3. 2020 č. j. 22 C 55/2019-25 se mění ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč, v ostatních výrocích ho potvrdil (I. výrok), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok) a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 178 Kč (III. výrok). Nejvyšší soud odkázal na vlastní prejudikaturu, v níž dospěl k názoru, že je-li soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19 je formulován obecně a jeho nosné důvody dopadají též na úhradu soudního poplatku bankovním převodem. Ústavní soud v bodu 27. odůvodnění nálezu vyslovil stanovisko, že lze-li včasnost úhrady soudního poplatku posoudit dvojím způsobem, je třeba zvolit ten, který méně znesnadňuje přístup ke spravedlnosti. Dále v bodě 30. nálezu poukázal, že ani z novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. nevyplývá, že by nadále nemělo být rozlišováno mezi rozhodovací činností soudu ve věcech poplatků a správou placení poplatků, kam patří až např. vymáhání poplatků. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že zachování lhůty k úhradě soudního poplatku určené soudem nelze posuzovat podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na který odkazuje §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích právě až v souvislosti se správou poplatků. Jde podle bodu 32. nálezu o procesní úkon v občanském soudním řízení, a je tedy proveden v okamžiku odeslání příslušné hodnoty. Má-li tedy být aplikován §57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nemělo by v této souvislosti hrát roli ani to, zda je k odeslání peněz na účet soudu využit podnik Česká pošta, s. p., neboť i tehdy jsou nakonec peníze převáděny mezi bankami a transakce navíc takto trvá déle. Není patrný smysl procesního zvýhodnění tohoto postupu oproti přímému zadání bankovního příkazu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny.
9. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
10. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19, na který stěžovatel poukazuje, se týká výhradně placení soudních poplatků kolkovými známkami. Stěžovatel opomíjí fakt, že nosným důvodem tohoto nálezu byl ústavně konformní výklad §166 odst. 1 daňového řádu, který okamžik zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami neupravuje (srov. zejména poslední větu bodu 23. a dále body 27. a 28. nálezu). Obdobně lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18 (N 88/94 SbNU 148), zejména bod 17., z něhož plyne tentýž závěr o potřebnosti ústavně konformního výkladu §166 odst. 1 daňového řádu o placení soudních poplatků kolky zasílanými v poštovních zásilkách (srov. též další judikaturu zmiňovanou v bodech 19. a 21. tohoto nálezu). Připomenout se patří shodně vyznívající usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 390/21. Je zřejmé, že judikatura Ústavního soudu je v této oblasti dlouhodobě ustálená, a to včetně nosných důvodů.
11. K námitkám stěžovatele lze uvést, že zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád neupravují okamžik zaplacení soudního poplatku. Při řešení této otázky se tak postupuje podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu. Vzhledem k tomu, že §166 odst. 1 daňového řádu výslovnou úpravu u plateb prováděných poskytovateli platebních služeb upravuje, nemohl být stěžovatel jakožto adresát právních norem upravujících poplatkovou povinnost na pochybách o tom, do kdy je zapotřebí daný soudní poplatek zaplatit, resp. kdy se tento považuje za zaplacený. Za den platby soudního poplatku se podle §166 odst. 1 daňového řádu považuje u platby, která je prováděna poskytovatelem platebních služeb, jednoznačně den, kdy je platba připsána na účet soudu. V tomto ohledu Ústavní soud žádnou kolizi mezi samotnou podstatou a smyslem práva na přístup k soudu neshledává, neboť předmětná ustanovení jsou racionální a jejich výklad či aplikace v praxi nečiní potíže.
12. Nad rámec věci lze poukázat i na nezanedbatelné praktické rozdíly mezi placením soudního poplatku prostřednictvím poštovní zásilky s kolky a platbou prováděnou poskytovateli platebních služeb, kdy si odesílatel poštovní zásilky (objektivně) nemůže být s ohledem na právní úpravu ani doručovatelskou praxi jist tím, kdy bude zásilka dodána adresátovi. Oproti zákonu č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, jenž v §168 a násl. stanoví základní fixní lhůty pro provedení platební transakce, není u poštovních zásilek takováto pevná lhůta u jednotlivé poštovní zásilky stanovena, natož aby byla stanovena zákonem; k tomu lze poukázat na §22 vyhlášky Českého telekomunikačního úřadu č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu je známo z veřejně dostupných zdrojů, že podnik Česká pošta, s. p., zavedl od února 2020 tzv. dvourychlostní doručování (prioritní a ekonomické), avšak ani v jeho ceníku, poštovních a obchodních podmínkách nejsou pro jednotlivé poštovní zásilky fixní lhůty stanoveny a pracuje se s termíny "zpravidla" či "obvykle" (k dispozici na https://www.ceskaposta.cz/ke-stazeni/postovni-podminky).
13. K argumentu stěžovatele o tom, že aprobací napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavním soudem dojde k založení neústavní nerovnosti mezi (zvýhodněnými) plátci soudních poplatků kolkovými známkami zaslanými prostřednictvím poštovních zásilek a plátci, kteří poplatky hradí prostřednictvím poskytovatelů platebních služeb, Ústavní soud uvádí, že nejde o případ nerovnosti (nota bene neústavní nerovnosti), nýbrž o rozdílnost posouzení okamžiku splnění, resp. dodržení lhůty pro splnění, určité zákonné (v tomto případě poplatkové) povinnosti v přímé závislosti na poplatníkem zvolený způsob jejího splnění. Tato rozdílnost není neodůvodněná, nýbrž plyne jak ze samotné zákonné úpravy citované výše, tak z charakteru technických prostředků užitých pro splnění dané zákonné povinnosti (plně automatizovaný elektronický bankovní převod, oproti fyzické přepravě poštovní zásilky). Tato rozdílnost je, nebo by přinejmenším měla být, poplatníkům soudních poplatků známa dopředu, a je tak při splnění dalších zákonných podmínek na každém z nich, který způsob placení upřednostní.
14. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že odeslal-li by kolkové známky poštovní zásilkou v poslední den lhůty, mohla být tato zásilka dodána obvodnímu soudu později, než byla na jeho bankovní účet připsána platba poplatku realizovaná bezhotovostním převodem, přičemž obvodní soud by platbu poplatku kolkovými známkami byl s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nucen akceptovat. Otevřenou otázkou, která není ve stížnosti zodpovězena, zůstává, proč stěžovatel této zákonné možnosti nevyužil (neboť částka 5 000 Kč limitující výši soudního poplatku, kterou lze ještě hradit kolkovými známkami, ve stěžovatelově věci překročena nebyla).
15. Závěr Nejvyššího soudu, že poplatková povinnost stěžovatele byla splněna opožděně, nevybočuje podle Ústavního soudu z mezí ústavnosti. Poplatková povinnost vzniká již samotným podáním žaloby. Zákon o soudních poplatcích umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku v podobě zastavení řízení tím, že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě výzvy soudu ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích. Nezaplatil-li stěžovatel soudní poplatek při podání žaloby, a neučinil tak ani později ve lhůtě stanovené obvodním soudem, nasvědčuje takový postup úvaze o nedbalé ochraně subjektivních práv. Ústavní soud přitom v judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že poskytnutí právní ochrany posuzovanému postupu stěžovatele by bylo v rozporu s účelem §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který spočívá ve stanovení časově ohraničené a v zásadě nepřekročitelné lhůty pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by si Nejvyšší soud procesně počínal způsobem, který by přesáhl ústavně konformní meze, jeho postup nepředstavuje porušení řádného procesu, odepření spravedlnosti ani porušení práva na přístup k soudu.
16. Stěžovatel zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod neprokázal, Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu