ECLI:CZ:US:2022:4.US.1961.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1961/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022 č. j. 53 Co 93/2022-584, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého V. F. a V. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy, a jejích základních práv zakotvených v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2021 č. j. 50 P 133/2012-529, 50 P a Nc 457/2019 svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") do péče druhého vedlejšího účastníka (dále též "otec") [výrok I], uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilého s účinností od 5. 11. 2019 měsíčně částkou 2 000 Kč a od 1. 9. 2021 měsíčně částkou 3 000 Kč (výrok II), rozhodl, že dluh na výživném za období od 1. 9. 2021 do 31. 10. 2021 ve výši 1 600 Kč je matka povinna uhradit nejpozději do 31. 12. 2021 (výrok III), že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat vždy každou středu v kalendářním roce od 13 hodin do 18 hodin s tím, že místem převzetí nezletilého bude školské zařízení, které nezletilý navštěvuje a místem předání bude místo, kde bude probíhat zájmová aktivita nezletilého, kterou nezletilý bude v příslušném roce navštěvovat. Nebude-li zájmová aktivita nezletilého probíhat, dojde k předání nezletilého v místě bydliště matky. Dále vždy každou sobotu v kalendářním roce od 11.00 do 18.30 hodin s tím, že místem převzetí a předání nezletilého bude místo bydliště otce. Tato úprava běžného styku, jak je uvedena shora, neplatí v měsíci srpnu každého kalendářního roku (výrok IV), otci uložil povinnost nezletilého ke styku řádně připravit (výrok V), zamítl návrh matky na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů (výrok VI), tím změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 50 P 133/2012-22 (výrok VII), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII), že matka je povinna nahradit státu náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena v samostatném usnesení (výrok IX), a dále že otec je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši, která bude určena v samostatném usnesení (výrok X).
3. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2022 č. j. 53 Co 93/2022-584 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II jen tak, že matka nezletilého je povinna přispívat na jeho výživu počínaje dnem 12. 11. 2019 částkou 3 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 4. 2020 částkou 4 500 Kč měsíčně, jinak jej potvrdil (výrok I). Rozsudek obvodního soudu ve výroku III změnil tak, že dluh na výživném za období od 12. 11. 2019 do 30. 4. 2022 ve výši 38 900 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek obvodního soudu ve výroku IV změnil tak, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat ve středu v každém kalendářním týdnu od 13.00 do 18.00 hodin s tím, že místem převzetí nezletilého bude školské zařízení, které nezletilý navštěvuje a místem předání bude místo, kde bude probíhat zájmová aktivita nezletilého, kterou nezletilý bude v příslušném roce navštěvovat. Nebude-li zájmová aktivita nezletilého probíhat, dojde k předání nezletilého v místě bydliště matky. Dále je matka oprávněna se s nezletilým stýkat v pátek v každém lichém kalendářním týdnu od 13.00 do 20.00 hodin s tím, že místem převzetí nezletilého bude školské zařízení, které nezletilý navštěvuje a místem předání bydliště otce a v sobotu v každém sudém kalendářním týdnu od 11.00 do 18.30 hodin s tím, že místem převzetí a předání nezletilého bude místo bydliště otce (výrok III). Rozsudek obvodního soudu ve výrocích V, VII, IX a X potvrdil (výrok IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
4. Městský soud vyšel mimo jiné z názoru kolizního opatrovníka, který zdůraznil, že nezletilý není připraven na rozšíření styku s matkou. To je riskantní i s ohledem na jeho terapii, jež bude nejspíš dlouhodobá. Matka nemá náhled na své výchovné kompetence (hyperprotektivní způsob výchovy). Rozšíření kontaktu s matkou by bylo pro nezletilého příjemné, pokud by se rodiče dokázali domluvit. Nezletilý je velmi inteligentní, ale působí také velmi pesimisticky, je i velmi zranitelný. Má rád oba rodiče, touží být více s matkou, ale je to zatím pro něj riskantní. Ústavní stížností napadený výrok III městský soud odůvodnil tak, že se plně ztotožňuje s rozsahem styku, jak jej nastavil obvodní soud, když je vhodné, aby styky, třeba i kratší, byly častější, tedy alespoň dvakrát týdně. Vzhledem k odůvodněnému požadavku otce na možnost trávení celého víkendu, jež by umožňovalo pestřejší trávení jeho volného času se synem, však přistoupil městský soud k záměně soboty v každém lichém kalendářním týdnu za pátek. Městský soud však rovněž neshledal v tomto okamžiku podmínky pro rozšíření styku nezletilého s matkou, a to ani postupně, jak bylo matkou navrhováno. Znalecký posudek sice doporučuje postupné rozšiřování styku do budoucna, není to však automatické. Navíc rozsudkem obvodního soudu v porovnání se situací, kterou posuzovali znalci, k rozšíření styku již došlo. V posuzované věci městskému soudu nezbylo než uzavřít, a to na základě předložených zpráv opatrovníka i z terapií, včetně vyjádření nezletilého, že předpoklady pro další rozšíření styku s matkou zatím dány nejsou. Je ale také třeba uvést, že tento rozsah styku lze považovat za určitý minimální základ, na němž lze dále stavět. I opatrovník připouští, že by k rozšíření styku mohlo dojít při souladu rodičů. Je proto jen na dohodě rodičů a jejich společné snaze, aby kontakty matky s nezletilým mohly být častější. Nezletilý je velmi citlivé povahy, a proto potřebuje maximálně citlivý, nikoli však neodůvodněně ochranitelský přístup.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá zejména to, že městský soud nepovažoval za vhodné přistoupit k rozšiřování styku s ohledem na skutečnost, že rozsudkem obvodního soudu již k rozšíření styku došlo oproti situaci, kdy byl klíčový znalecký posudek vypracován. To však nemůže obstát ve světle skutečnosti, že mezi vypracováním znaleckého posudku a rozhodnutím městského soudu je více než roční časová prodleva. Městský soud je ve svých závěrech nekonzistentní, když považuje stanovený styk za adekvátní rozsahu minimálního standardu, zároveň však nastiňuje, či dokonce předpokládá možnost jeho rozšíření, aniž by však toto postupné rozšiřování do budoucna pojal do výroku rozhodnutí, který jediný může být pravomocný a vykonatelný. Rozhodnutí městského soudu tak posuzovanou otázku uspokojivě neřeší a nevyhnutelně povede v blízké budoucnosti k dalšímu řízení, což je jistě v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, ale i se zájmy nezletilého. Městský soud rovněž opomenul skutečnost, že rozsudek neupravuje specifická období styku, zejména v letních měsících nemá stěžovatelka možnost strávit s nezletilým více dní za sebou, což by jistě bylo pro něj velmi prospěšné, přičemž by takto nastavený styk mohl být tím nejlepším předpokladem pro zajištění jeho rodinného zázemí a nesporně by mohl přispět i k dalším možnostem rozšíření styku mezi nezletilým a stěžovatelkou, což je ostatně přáním samotného nezletilého. Navíc absence jakékoliv úpravy styku pro měsíc srpen každého kalendářního roku je velkým zásahem do vzájemného vztahu mezi stěžovatelkou a nezletilým. Dovolená, kterou má nezletilý trávit v daném měsíci s otcem, je tak draze vykoupena na úkor styku stěžovatelky s nezletilým, aniž by došlo k jakékoliv kompenzaci této významné ztráty. V tomto případě se městský soud nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami matky proti úpravě styku o letních prázdninách, které ponechal nezodpovězené a bez řádného odůvodnění. Rozhodnutí městského soudu je také v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé péče, na kterou stěžovatelka odkazuje. Městský soud také vycházel z nesprávných a zavádějících informací, které mu byly poskytnuty kolizním opatrovníkem, aniž by své závěry opřel o náležité důkazy, které si mohl vyžádat. Navíc v průběhu odvolacího řízení došlo k výměně konkrétní zaměstnankyně kolizního opatrovníka a její neznalost celého případu mohla vést právě k zavádějícímu výkladu poznatků terapeutky, přičemž její nejaktuálnější zprávy si městský soud nevyžádal a nejsou ani součástí spisového materiálu. Městský soud tedy při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepravdivých skutečností, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a zasáhl do jejího práva na péči o nezletilého syna a jeho výchovu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a používání podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení rozhodnutí městského soudu v napadeném výroku. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilého s matkou. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na závěrech městského soudu (sub 4), se kterými stěžovatelka nesouhlasí, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry městského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v těchto věcech, s ohledem na možné změny ve vývoji vztahů mezi rodiči i v dalších okolnostech, nelze ani nějaké konečné rozhodnutí předpokládat. To je třeba vztáhnout i na námitku stěžovatelky (viz sub 5) o nehospodárnosti takového postupu, neboť při rozhodování v těchto věcech nutno vycházet z toho, jaký je aktuální vztah mezi účastníky řízení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu