ECLI:CZ:US:2022:4.US.2000.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2000/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Serbina Consulting a. s., sídlem Pivovarská 2340, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, sídlem Einsteinova 966/24a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 4226/2019-94, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VALUE ADDED, a. s., sídlem Opletalova 958/27, Praha 1 - Nové Město, zastoupenou Mgr. et Mgr. Kateřinou Dřevínkovou, advokátkou, sídlem Všehrdova 562/6, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces "v podobě" práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 9. 2018 č. j. 79 Cm 51/2018-24 zamítl stěžovatelčin návrh na odvolání vedlejší účastnice z funkce likvidátorky obchodní společnosti Agrobanka Praha, a. s., v likvidaci (dále jen "společnost"), a na jmenování nového likvidátora a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 7 Cmo 308/2018-47 usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolací řízení podle §243b a §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Důvodem bylo, že v průběhu dovolacího řízení byla společnost ke dni 3. 3. 2021 vymazána z obchodního rejstříku po skončení likvidace, v důsledku čehož ztratila právní osobnost (§118 a 185 občanského zákoníku) a spolu s tím též způsobilost být účastnicí řízení (§19 o. s. ř.) a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že dne 8. 4. 2021 (tj. ještě před vydáním napadeného usnesení) byl podán návrh na zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, že toto řízení je vedeno u městského soudu pod sp. zn. 73 Cm 47/2021, a dosud v něm nebylo pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně pak na usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1067/2015, ze kterého plyne, že byla-li právnická osoba vymazána z veřejného rejstříku po zahájení občanského soudního řízení (dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno) a vyšlo-li v průběhu řízení najevo, že u příslušného soudu byl podán návrh na zrušení zápisu o jejím výmazu, soud přeruší řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby, než bude příslušným soudem o tomto návrhu pravomocně rozhodnuto, přičemž rozhodnout tak, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s touto právnickou osobou jako s účastnicí řízení a že se řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavuje, smí pouze tehdy, zamítl-li příslušný soud pravomocně návrh na zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku.
6. Podle stěžovatelky lze tyto závěry použít na dovolací řízení, a tudíž Nejvyšší soud nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení dovolacího řízení, ale měl vyčkat, až bude o výše uvedeném návrhu pravomocně rozhodnuto. Současně tomuto soudu stěžovatelka vytkla, že nerespektoval svou vlastní judikaturu.
7. Dále stěžovatelka argumentovala tím, že řízení se účastnila i vedlejší účastnice a že ta v průběhu řízení neztratila právní osobnost, přesto však Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil i vůči ní, a to, aniž by tento svůj postup odůvodnil.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
9. Nejvyšší soud uvedl, že mu nebylo ke dni jeho rozhodnutí známo, že dne 8. 4. 2021 byl podán návrh na zrušení výmazu společnosti, ale že to nic nemění na jeho závěru, že společnost výmazem z obchodního rejstříku ztratila právní osobnost a též způsobilost být účastnicí řízení, přičemž povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
10. Vedlejší účastnice uvedla, že šlo o řízení o statusové věci právnické osoby podle §85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a neexistuje-li již, je vedení takového řízení povahy věci vyloučeno. Vyjadřuje nesouhlas se stěžovatelčiným názorem, že Nejvyšší soud měl vyčkat do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, a to z důvodu, že když právnická osoba zanikne, nemůže mít žádného likvidátora, a i kdyby bylo rozhodnuto o zrušení zápisu výmazu z obchodního rejstříku, neznamenalo by to, že by se obnovila funkce původního likvidátora. Podle §209 odst. 1 občanského zákoníku by totiž musel být jmenován likvidátor nový, přičemž návrh na jeho jmenování podává podle §36 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, pouze Česká národní banka. Zaniklá funkce vedlejší účastnice jako likvidátorky se nemohla zpětně obnovit. Nebyl tak žádný důvod, proč by měl Nejvyšší soud v řízení pokračovat, jeho závěr je určitý a srozumitelný, a nikoliv nepřezkoumatelný, jak stěžovatelka namítá.
11. K argumentu "plurality účastníků" v dovolacím řízení vedlejší účastnice uvedla, že nelze vést řízení ve statusové věci právnické osoby, která neexistuje, a že v době vydání napadeného usnesení nebyla likvidátorkou společnosti, takže by další vedení dovolacího řízení toliko vůči ní nedávalo žádný smysl, a to ani z hlediska procesní ekonomie, protože by nikdy nemohla být odvolána z funkce, kterou neměla. Z povahy věci tak nebylo možné, aby se v dovolacím řízení pokračovalo toliko s ní a stěžovatelkou. Také vedlejší účastnice závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
IV.
Stěžovatelčina replika
12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila a zareagovala pouze na vyjádření Nejvyššího soudu. Odmítla jeho argument, že mu podání návrhu na zrušení výmazu společnosti nebylo známo, protože zjišťování způsobilosti být účastníkem řízení je úřední povinností soudu, že jde o posouzení otázky pokračování řízení se shodnou právnickou osobou a že vzhledem k §243b o. s. ř. lze v dovolacím řízení rozhodnout o jeho přerušení. Poukázala na povinnost Nejvyššího soudu zajistit jí právní ochranu řádným projednáním jejího dovolání, aby jí položené otázky výkladu §35 odst. 2 zákona o bankách, §3043 odst. 2 občanského zákoníku, §763 obchodního zákoníku, čl. VIII bodu 7 zákona č. 370/2000 Sb. a čl. II zákona č. 351/2011 Sb. nezůstaly nezodpovězeny. Nejvyšší soud měl proto řízení přerušit do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na zrušení výmazu z obchodního rejstříku. Nejvyššímu soudu stěžovatelka znovu vytkla, že nereagoval na její argumentaci, proč zastavil řízení i vůči vedlejší účastnici, když je nadále právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku. Z uvedených důvodů stěžovatelka na podané ústavní stížnosti setrvala.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podstatné, že stěžovatelka v jejím odůvodnění nerozvádí, zda tedy měl Nejvyšší soud dovolací řízení přerušit nebo v něm pokračovat (jen) s vedlejší účastnicí, případně zda měl řízení přerušit jen vůči právně neexistující společnosti a v řízení pokračovat s vedlejší účastnicí.
16. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že jeho úlohou není dohlížet na "procesní čistotu" (zákonnost) soudního řízení, nýbrž zkoumat, zda v něm stěžovatel nebyl zkrácen na některém ze svých ústavně zaručených práv procesní povahy, které ve svém komplexu tvoří obsah práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. V daném případě stěžovatelka tvrdí, že byla dotčena na svém právu na přístup k (dovolacímu) soudu, které je jí zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud meritorně neprojednal její dovolání a řízení o něm zastavil.
17. V soudním řízení se stěžovatelka domáhala toho, aby vedlejší účastnice byla odvolána z funkce likvidátorky, z čehož plyne, že předmětem ústavně právní ochrany zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny by zde mělo být stěžovatelčino údajné právo "na odvolání likvidátora", které svým návrhem uplatnila. Jak ale uvedla již vedlejší účastnice ve svém vyjádření (a stěžovatelka jí v tomto ohledu neoponovala), funkce likvidátorky zanikla vedlejší účastnici spolu se zánikem společnosti výmazem z obchodního rejstříku, a to "definitivně", neboť i kdyby následně soud výmaz společnosti zrušil, musel by likvidátora jmenovat znovu (§209 odst. 1 věty první občanského zákoníku, předtím §75b obchodního zákoníku). Z uvedeného plyne, že předmět řízení odpadl, a závěr Nejvyššího soudu, že s ohledem na povahu věci nelze v řízení pokračovat, se tak nejeví jakkoliv vadným.
18. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že právní otázky, které v dovolání Nejvyššímu soudu položila, zůstaly nezodpovězeny, s ohledem na výše uvedené (a absenci příslušné argumentace v ústavní stížnosti) lze vyjít z toho, že jejich řešení by mělo jen "akademický" význam, tj. aniž by se to mohlo projevit na výsledku daného řízení, resp. bezprostředně na právním postavení stěžovatelky. Pro úplnost možno dodat, že stěžovatelčin judikaturní odkaz nepovažuje Ústavní soud za případný, neboť v příslušném rozhodnutí Nejvyšší soud sice řešil otázku (ne)přerušení řízení z důvodu podání návrhu za zrušení výmazu právnické osoby, avšak v souvislosti s právně odlišnou situací (řízení o určovací žalobě).
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu