ECLI:CZ:US:2022:4.US.2010.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2010/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 5 Tdo 219/2022-32286, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 sp. zn. 4 To 28/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2019 č. j. 45 T 1/2018-21519, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ve čtyřech případech jako vedoucí zaměstnanec v advokátní kanceláři advokáta V. s dispozičním právem k bankovním účtům užívaným k advokátní úschově a znalostí o uložených prostředcích převedl peněžní prostředky v řádu desítek milionů korun na jiný účet advokáta V., k němuž měl rovněž dispoziční právo, případně jiný účet, a to vždy v rozporu se smlouvou o úschově. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním se svěřenými finančními prostředky na dobu pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Původně byl obžalován rovněž advokát J. V., který však v průběhu řízení před soudem zemřel. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud zejména na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů a pořízených odposlechů. Z nich vyplynulo, že stěžovatel měl v advokátní kanceláři dominantní postavení, přičemž personálu kanceláře dával pokyny k nakládání s finančními prostředky. Naopak je z odposlechů patrné, že advokáti v této advokátní kanceláři o finančních transakcích v podstatě nic nevěděli. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že advokátní kancelář měla 70 bankovních účtů, mezi nimiž často proudily prostředky bez zjevného oprávněného smyslu a účelu. K transakcím došlo za použití tzv. tokenu, jehož držitelem byl stěžovatel a advokát V. Z bankovních výpisů bylo zjištěno, že peníze převedené z úschov byly následně použity v rozporu se smlouvou o úschově k jiným účelům, například na výplatu zaměstnanců v advokátní kanceláři. Z těchto důkazů soud dovodil, že transakce provedl stěžovatel. Zároveň si byl vzhledem ke svému právnímu vzdělání a znalostem fungování kanceláře vědom protiprávnosti svého jednání. Stěžovatelova obhajoba, že jednal na základě pokynu nadřízených nebo klientů, byla provedenými důkazy vyvrácena.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a jeho syn odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil výrok o vině pod bodem č. 3 rozsudku, výrok o trestu a výrok o náhradě škody týkající se tří poškozených. Sám pak nově rozhodl, že stěžovatel je vinen totožným jednáním, jaké uvedl městský soud pod bodem č. 3 tzv. skutkové věty, a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním se svěřenými finančními prostředky na dobu pěti let. Zároveň mu uložil povinnost společně a nerozdílně s druhým obžalovaným nahradit poškozeným způsobenou škodu. V dané věci rozhodoval vrchní soud již podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. 4 To 28/2020 byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1369/2020. V druhém rozhodnutí shledal vrchní soud podaná odvolání částečně důvodná, neboť v mezidobí došlo ke změně trestního zákoníku, podle níž se stěžovatel již nedopustil jednání naplňující znaky přísnější kvalifikované skutkové podstaty. Jinak se vrchní soud ztotožnil se závěry městského soudu a odkázal na ně. Za pochybení označil skutečnost, že městský soud v rozsudku výslovně nepopsal a nevyhodnotil důkazy, které provedl k návrhu obhajoby a které neměly na posouzení viny vliv. Vrchní soud je tedy provedl sám znovu a shledal, že nepřináší nic, co by odůvodňovalo jiné rozhodnutí ve věci. Neprovedl pouze výslech jedné svědkyně, neboť jej jednak považoval za nadbytečný, a navíc svědkyně byla nekontaktní. Všechny měnící se verze obhajoby byly podle vrchního soudu vyvráceny. Nelze sice posoudit míru zavinění zemřelého advokáta V., avšak účast stěžovatele na protiprávním jednání je nezpochybnitelná. Na jeho trestní odpovědnost pak nemá vliv míra spoluzavinění zemřelého. I kdyby stěžovatel jednal na základě pokynů svého zaměstnavatele, musel si být vědom trestnosti takového jednání. Taková verze je však nepravděpodobná vzhledem ke stěžovatelovu dominantnímu a samostatnému postavení v kanceláři. Nebylo potvrzeno, že by jiné osoby používaly stěžovatelův token k provádění bankovních transakcí, a ostatně sám stěžovatel připustil, že je mohl provést on. Irelevantní je rovněž námitka, že peníze nebyly svěřeny přímo stěžovateli, nýbrž konkrétnímu advokátovi. Stěžovatel navíc měl dispoziční oprávnění k daným účtům.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V první řadě Nejvyšší soud odmítl námitky o nenaplnění objektivní stránky zločinu zpronevěry. Z tohoto hlediska bylo významné to, že stěžovatel nakládal se svěřenou věcí v rozporu s účelem jejího svěření tak, aby složitelé byli trvale vyloučeni z dispozice s ní. Je naopak nerozhodné, kdo a jak s věcí nakládá posléze. Podrobněji se s těmito námitkami vypořádal Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení v dané věci. Dále se neztotožnil s námitkou, že vrchní soud nedodržel závazné pokyny, které mu Nejvyšší soud dal v předchozím kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud uložil vrchnímu soudu, aby se vypořádal s některými námitkami obhajoby, čemuž dostál. Stěžovatel k dovolání přiložil rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 9. 2017 č. j. 10 C 129/2015, kterým bylo zemřelému advokátu V. uloženo zaplatit přes 100 000 000 Kč insolvenčnímu správci, čímž bylo potvrzeno, že prostředky z předmětných transakcí nezůstaly v dispozici advokátní kanceláře. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že tento rozsudek nebyl opomenutým důkazem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci dostatečně nezjistily skutkový stav. Hodnocení důkazů bylo formální a jednostranné. Za závažné pochybení považuje stěžovatel to, že vrchní soud se neřídil pokyny prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tyto pokyny následně ignoroval i Nejvyšší soud ve svém druhém (ústavní stížností napadeném) rozhodnutí. Konkrétně se měl vrchní soud vypořádat se stěžovatelovou obhajobou o skutečných ekonomických důvodech převodů prostředků a rolí zemřelého advokáta V. Vrchní soud i Nejvyšší soud (ve druhém rozhodnutí) se však těmito skutečnostmi nezabývaly. Provedenými důkazy nebylo ani zjištěno, že převody skutečně provedl stěžovatel (mohl to být advokát V. nebo jím pověřená osoba). Dále stěžovatel namítá, že ani nemohl být pachatelem zpronevěry, neboť jemu (jako pouhému zaměstnanci, a nikoliv advokátovi) nemohly být žádné peníze svěřeny do úschovy. Jak s těmito penězi advokát naloží, je jeho odpovědností a zaměstnanci to nemohou ovlivnit. Irelevantní jsou názory soudu na to, že měl stěžovatel kancelář považovat za svoje "dílo", neboť o finančních tocích nerozhodoval, nehledě na to, že by v takovém případě těžko přihlížel tomu, jak se jeden z advokátů bezdůvodně obohacuje o částku přes 100 000 000 Kč. Plní-li zaměstnanec pokyn advokáta o převodu jemu svěřených prostředků, nemůže se dopustit zpronevěry. V tom je podstatná odlišnost od okolností řízení, v němž Nejvyšší soud vydal rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 405/2017, na které soudy odkazovaly ve stěžovatelově věci. Ve stěžovatelově jednání absentuje nejen znak "svěření" prostředků, nýbrž i znak jejich "přisvojení". O tom podle stěžovatele svědčí i skutečnost, že ve věznici ho navštívili advokáti z kanceláře, aby podepsal dodatek pracovní smlouvy, podle nějž by byl zaměstnán na pozici finančního ředitele. Stěžovatel tak mohl být nanejvýš tzv. živým nástrojem trestné činnosti někoho jiného. Tím se však soudy nezabývaly.
6. Dále stěžovatel namítá, že soudy odmítly provést nejdůležitější z jeho důkazních návrhů, které měly prokázat souvislosti celé věci a zejména stěžovatelovo postavení v advokátní kanceláři. Důležité bylo podle stěžovatele zejména provedení důkazu spisem okresního soudu sp. zn. 10 C 129/2015. Rozsudek z tohoto řízení si přečetl pouze Nejvyšší osud v neveřejném zasedání a stěžovatel se tedy k němu nemohl vyjádřit. I z něj však podle stěžovatele vyplývá, že se zpronevěry nemohl dopustit. Výslech důležité svědkyně pak vrchní soud absurdně odmítl jak pro nadbytečnost, tak pro její nekontaktnost. Navíc ani jeden z těchto závěrů neodůvodnil. Tuto mezeru ve skutkových zjištěních soudy vyplnily svými domněnkami a nezabývaly se řádně stěžovatelovým úmyslem a pohnutkami jeho jednání. Stěžovatelovým odsouzením byla potrestána osoba podřízená, jednající na základě zdánlivě řádného pokynu nadřízeného, který měl navíc z jeho jednání jediný prospěch, a jejichž činnost napadená rozhodnutí fakticky "přikrývají". S přihlédnutím k této skutečnosti se jeví jako zcela nepřiměřený i uložený trest.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že jeho pobyt na svobodě není vzhledem k okolnostem dané věci nebezpečný a újma vzniklá neoprávněným výkonem trestu odnětí svobody je neúměrně vyšší než ta, která by vznikla jeho nevykonáním. Dále je podle stěžovatele třeba zohlednit i jeho nepříznivý zdravotní stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve většině opakuje obsáhlé námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektoval způsob, jakým se s těmito námitkami vypořádaly. Tím se snaží stavět Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, které mu nepřísluší. To se týká obecné námitky o jednostranném hodnocení skutkového stavu i konkrétních námitek o nedodržení pokynů Nejvyššího soudu vrchním soudem, vypořádání se se všemi verzemi stěžovatelovy obhajoby, naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, postavení (jak formální tak reálné) stěžovatele v advokátní kanceláři, podobností věci s věcí rozhodovanou usnesením ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 4 Tdo 405/2017, naplnění znaků "svěření" a přisvojení", jakož i relevance případného doplnění pracovní smlouvy. Rovněž tak vypořádány byly procesní námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů a pečlivě se soudy zabývaly rovněž uloženým trestem, který se zejména vzhledem ke stěžovatelovu postavení a způsobené škodě nejeví jako nepřiměřený. Se všemi těmito námitkami se soudy obsáhle a logicky vypořádaly, což však stěžovatel v ústavní stížnosti nezohlednil. Ústavní soud nepovažuje za nutné jejich přesvědčivé a obsáhlé závěry opakovat. Neshledal v nich žádné ústavněprávní pochybení. Nepřímo pak lze z kontextu napadených rozhodnutí dovodit i nedůvodnost obhajoby, podle níž měl být stěžovatel toliko tzv. živým nástrojem. Stěžovatelova trestní odpovědnosti nebyla nikterak ovlivněna jeho právním postavením (ostatně trestný čin zpronevěry nevyžaduje k jeho spáchání žádné zvláštní postavení) a z odůvodněných skutkových závěrů obecných soudů vyplývá, že si stěžovatel byl vědom protiprávnosti a důsledků svého jednání.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu