ECLI:CZ:US:2022:4.US.202.22.1
sp. zn. IV. ÚS 202/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Pavla Krámského a Ing. Heleny Krámské, zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 28 Cdo 2857/2021-310, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 72 Co 55/2020-267, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2021 č. j. 72 Co 55/2020-287, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2019 č. j. 10 C 270/2016-199, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Mgr. Stanislava Zborníka a JUDr. Martiny Zborníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody, a to vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domovní svoboda podle čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejších účastnících zaplacení částky 2 260 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tvrzením, že vedlejším účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť zažalovanou částku zaplatili v jejich prospěch pouze pod tlakem dražby nemovitostí, které si koupili na základě kupní smlouvy, jež byla posléze uznána za neúčinnou. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelé uzavřeli dne 16. 4. 2004 kupní smlouvu s prodávajícím, na základě žaloby vedlejšího účastníka bylo pravomocně rozhodnuto, že je neúčinná. Protože vedlejší účastník měl vůči prodávajícímu a jeho manželce vykonatelnou pohledávku, byla k jeho návrhu nařízena exekuce k jejímu uspokojení. V průběhu tohoto exekučního řízení stěžovatelé složili na účet pověřeného exekutora obvyklou cenu kupovaných nemovitých věcí ve výši 2 260 000 Kč, z níž exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi částku 1 837 967,73 Kč, zbytek připadl na náklady exekuce. Po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu byla odpůrčí žaloba zamítnuta (bylo též přihlédnuto ke skutečnosti, že vedlejšímu účastníkovi se dostalo v exekučním řízení částečného plnění), proto stěžovatelé vyzvali vedlejšího účastníka k vrácení částky 2 260 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 10 C 270/2016-111 žalobu zamítl, neboť dovodil, že stěžovatelé nejsou ve věci pasivně legitimovaní, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl plněním za jiného, konkrétně za prodávajícího a jeho manželku, a ty stíhá povinnost k jeho vydání. Rozsudek obvodního soudu zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 72 Co 52/2018-141, a poté obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že žalobu zamítl co do částky 1 837 967,73 Kč pro rozpor s dobrými mravy a ve zbytku pro nedůvodnost. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 72 Co 55/2020-222 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 422 032,27 Kč zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit stěžovatelům náklady řízení (III. výrok). Podle městského soudu vzniklo vedlejším účastníkům bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který později odpadl (tj. pravomocná rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2976/2020-247 zrušil I. a III. výrok rozsudku městského soudu, shledav nesprávným závěr městského soudu o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení, v odůvodnění naznačil, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu by bylo možné nárok stěžovatelů posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného.
3. Poté městský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (II. výrok). Výslovně zdůraznil, že bezdůvodné obohacení poskytnutím plnění na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i tehdy, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později zrušeno. Avšak má-li být pravomocné soudní rozhodnutí právním důvodem k poskytnutí peněžitého plnění, je nezbytné, aby účastníka řízení zavazovalo k zaplacení určité peněžité částky. Konstatoval, že obvodní soud postupoval správně, když nárok stěžovatelů posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného, protože zaplatili kupní cenu a poté ještě v exekučním řízení vedeném na majetek prodávajícího vyvolávací dražební cenu, tak její úhradou hradili dluh za prodávajícího. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo kupujícímu, nikoliv vedlejším účastníkům. Jako správný vyhodnotil závěr obvodního soudu, že vedlejší účastníci nejsou k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení věcně pasivně legitimováni.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože shledal, že není přípustné pro žádnou z jimi vymezených právních otázek, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že vzhledem k charakteru pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě nemůže obstát dovolací argumentace stěžovatelů, že částku 1 837 967,73 Kč (z celkově uhrazené částky 2 260 000 Kč), kterou složili v exekučním řízení, jež následně soudní exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi, je třeba identifikovat jako plnění z právního důvodu, který později odpadl. Po podrobném výkladu účinků odpůrčí žaloby, včetně zrušení pravomocného vyhovujícího rozsudku, a relevantních podstat bezdůvodného obohacení, upozornil, že subjektivní vlivy přičitatelné osobám "zapojeným do stavu vzniklého bezdůvodného obohacení" nemohou nijak změnit identifikaci některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Je zřejmé, že stěžovatelé neměli povinnost cokoliv v exekučním řízení plnit, učinili-li tak, plnili povinnost, kterou neměli, čehož si byli vědomi, neboť exekuční řízení probíhalo k uspokojení peněžité pohledávky vedlejšího účastníka vůči prodávajícímu a jeho manželce. Závěr městského soudu, že vedlejší účastníci nejsou věcně pasivně legitimování, a že k bezdůvodnému obohacení došlo u těch, za něž bylo plněno, je konformní s konkluzemi ustálené praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Porušení základních práv a svobod (bod 1.) stěžovatelé spatřují ve formalistickém přístupu obecných soudů k řešení celé záležitosti, což vedlo ke zjevné nespravedlnosti neodpovídající skutečnému skutkovému stavu. Zvoleným výkladem podústavního práva tak zasáhly do jejich vlastnického práva - to vše za situace, kdy aprobovaly pochybení orgánu veřejné moci - soudního exekutora, a namísto snahy o napravení této nespravedlnosti byl zvolen výklad, který ji petrifikuje.
6. Stěžovatelé setrvávají na svém právním názoru, že v dané věci jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Jsou si však vědomi, že vzhledem k nesprávnému nařízení dražby nemovitých věcí v exekučním řízení vedeném proti prodávajícímu a jeho manželce, nikoliv proti nim, bylo možno formalistickým a nesprávným výkladem pomíjejícím smysl zákonné úpravy bezdůvodného obohacení dospět i ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Podle nich se měl Nejvyšší soud (resp. obecné soudy) přiklonit k té alternativě, která nezasahuje do jejich základních práv a svobod.
7. Dále stěžovatelé připomínají, že složením vyvolávací ceny dražených nemovitých věcí chtěli ochránit své obydlí, kdy jednali pod tlakem veřejné moci. Výklad, který abstrahuje jejich motiv spočívající v ochraně obydlí, nelze ospravedlnit, když zvolili zákonem předvídanou alternativu odvrácení dražby, a to složení kupní ceny. Skutečnost, že byla rovněž přípustná excindační žaloba, není pro posuzovanou věc podstatná.
8. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy zvolily formalistický přístup, který zcela ignoruje reálný skutkový stav, kdy se vedlejším účastníkům dostalo bezdůvodného obohacení na jejich úkor a ti nejsou povinni jim bezdůvodné obohacení vrátit. Obecné soudy se dopustily postupu, který Ústavní soud označil ve své judikatuře za neústavní (pozn. stěžovatelé odkazují na dvě konkrétní rozhodnutí), a tím zasáhly do ústavně garantovaných práv a svobod, což není v demokratickém právním státě přípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení. Budiž připomenuto, že občanskoprávní předpisy tradičně rozlišují několik skutkových podstat bezdůvodného obohacení (srov. §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), mezi konkrétními skutkovými podstatami i bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, a bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného, co měl po právu plnit sám. Je notorietou, že k předpokladům vzniku závazkového vztahu bezdůvodného obohacení u první skutkové podstaty patří poskytnutí plnění a odpadnutí důvodu pro poskytnutí plnění, u druhé skutkové podstaty je to existence právní povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno, a splnění této právní povinnosti subjektem, který neměl povinnost tak učinit. Judikatura k této skutkové podstatě dovodila, že osobě, která plnění poskytuje, i osobě, která plnění přijímá, musí být zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby, nikoliv závazek osoby poskytující plnění vůči osobě přijímací plnění, tedy jde o vztah osoby oprávněné k osobě jiné - povinné (srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. Cpj 34/74 a řadu navazujících rozhodnutí - viz jejich příkladmý výčet na str. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rozdílnost předpokladů u těchto skutkových podstat má evidentní dopady do určení věcné pasivní legitimace.
13. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady vzniku závazkového vztahu u jednotlivých skutkových podstat jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do jejich posouzení zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovaly vady uvedené výše sub 11., vady tohoto stupně Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil.
14. Argumentace stěžovatelů, i přes jejich snahu, nedosahuje ústavně právní roviny a je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Přitom již v roce 2017 obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 10 C 270/2016-111 jejich žalobu zamítl pro nedostatek věcné pasivní legitimace vedlejších účastníků, přičemž tento závěr, přes pochybení soudního exekutora nařizujícího prodej nemovitých věcí a původně odlišné posouzení provedené městským soudem, se prosadil. Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (zejména str. 6. a 7.), včetně právní bezvýznamnosti motivace ke složení předmětné částky (str. 8., třetí odstavec) a možnosti obrany stěžovatelů v exekučním řízení proti prodávajícímu a jeho manželce, jakož i možném postupu v případném exekučním řízení vůči nim (str. 8., čtvrtý odstavec).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu