ECLI:CZ:US:2022:4.US.2022.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2022/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ESHG s. r. o., sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 6 As 83/2021-66, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, 2. Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, 3. statutárního města Karviná, sídlem Fryštátská 72/1, Karviná, a 4. obchodní společnosti Asental Land, s. r. o., sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 11, 26 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě žádosti vedlejší účastnice Magistrát města Havířova (dále jen "stavební úřad") vydal dne 22. 3. 2019 pod č. j. MMH/94735/2017-70 územní rozhodnutí o změně využití území v katastrálním území Karviná-Doly, kterým povolil hrubé terénní úpravy pod názvem "Příprava území pro průmyslovou zónu Nad Barborou - HTÚ", jejichž účelem je reprofilace stávajícího terénu do výškových úrovní pro následnou realizaci staveb v oblasti tzv. brownfield, opuštěného území s dřívější průmyslovou a hornickou činností. V územním rozhodnutí stavební úřad vypořádal mimo jiné námitky stěžovatelky, která jako vlastník pozemku parc. č. 6246 v k. ú. území Karviná-Doly (obklopeného pozemky, na nichž budou terénní úpravy prováděny) brojila proti projednávanému záměru reprofilace terénu. K namítanému dopadu změny výšky okolního terénu na zaplavování dotčeného pozemku stěžovatelky stavební úřad uvedl, že dorovnání nerovností okolního terénu nebude mít podstatný vliv na odtokové poměry v území a nedojde ke změně zasakování dešťových vod. K námitce stěžovatelky, že realizace záměru ovlivní přístup k jejímu pozemku přes pozemek parc. č. 6235 v k. ú. Karviná-Doly ve vlastnictví vedlejší účastnice (dále jen "hornická stezka"), k němuž měl právní předchůdce stěžovatelky vydržet právo cesty a který napojuje její pozemek na síť veřejně přístupných účelových komunikací, stavební úřad uvedl, že z katastru nemovitostí žádné věcné právo přístupu stěžovatelky na její pozemek nevyplývá a stěžovatelka rovněž nepředložila žádné důkazy pro své tvrzení.
3. K odvolání stěžovatelky 1. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019 č. j. KUOK 86353/2019 provedl změnu územního rozhodnutí spočívající ve formální úpravě výroku, zbývající část územního rozhodnutí potvrdil.
4. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 22 A 83/2019-123 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že stěžovatelka neprokázala existenci věcného práva k pozemku hornické stezky zajišťujícího jí právo přístupu, jehož náhrady se domáhá, a proto nebyla oprávněna požadovat zajištění přístupu náhradního. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že neprokázala-li stěžovatelka správním orgánům existenci tvrzeného věcného práva v podobě služebnosti stezky nebo cesty k pozemku hornické stezky, nebylo povinností správních orgánů zřízení této služebnosti na žadatelce (vedlejší účastnici) vynucovat prostřednictvím podmínek územního rozhodnutí. Nedůvodná je také stěžovatelčina námitka, že bude nově nucena domáhat se zřízení nezbytné cesty. Stěžovatelka podle dostupných podkladů neměla zřízenu žádnou služebnost k cizímu pozemku zajišťující jí přístup a příjezd na pozemek, a nebude ji tedy mít ani po realizaci územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud připomenul, že stěžovatelka tvrdila, že k pozemku hornické stezky má služebnost cesty, kterou vydržel její právní předchůdce. Sama stěžovatelka označovala hornickou stezku za pozemek neudržovaný, zarostlý náletovými dřevinami, obtížně schůdný a zemědělskou technikou nesjízdný, nicméně se domáhala zachování soukromoprávního důvodu užívání tohoto pozemku. Žádný soukromoprávní důvod však ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem neprokázala. Z tohoto hlediska námitku zrušení přístupu stěžovatelky na její pozemek správní orgány i krajský soud náležitě posoudily. Ve shodě s krajským soudem se pak Nejvyšší správní soud podivuje nad tím, že přestože záměr projednávaný v územním řízení jednoznačně počítá s faktickým přístupem stěžovatelky přes pozemky vedlejší účastnice, stěžovatelka se ve správním řízení ani v podané žalobě vůbec nevyjádřila k tomu, proč navrženou možnost zajištění přístupu na pozemek nepovažuje za dostatečnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že každý pozemek má mít zajištěný přístup a nikdo by o přístup ke svým nemovitostem neměl přijít, navíc jen v důsledku nesprávné činnosti orgánů státní správy. V její věci se tak ale děje, je bez náhrady postupem správních orgánů potvrzeným správními soudy zbavována stávajícího historického přístupu k nemovitosti. Stěžovatelka v řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem namítala nesprávně zjištěný skutkový stav, kdy navrhla jako důkaz protokol Magistrátu města Karviné, silničního správního úřadu, ze dne 6. 1. 2021, s fotodokumentací, který prokazuje existenci cesty na pozemku hornické cesty, a má za to, že neprovedením tohoto důkazu bylo nepřípustně zasaženo do jejích práv. Ze strohého odůvodnění rozsudků správních soudů podle stěžovatelky není možno vyčíst jakékoliv rozumné úvahy ospravedlňující přihlédnutí ke skutkovým zjištěním, tak jak je zjistily správní orgány v situaci, kdy jsou stěžovatelkou správním orgánům vytýkána hrubá pochybení v objasňování skutkového stavu, zejména v existenci přístupové cesty k jejímu pozemku přes hornickou cestu, k němuž právní předchůdce stěžovatelky vydržel právo cesty a který napojuje její pozemek na síť veřejně přístupných účelových komunikací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v posuzované věci je obsáhle a důkladně odůvodněno s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze jeho právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i správních orgánů za případné. Stejně tak důsledně vypořádal všechny námitky stěžovatelky.
13. Z hlediska ochrany vlastnického práva stěžovatelky a zajištění přístupu k pozemku v jejím vlastnictví je nutno poukázat na závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě 17 napadeného rozsudku, podle kterého se v územním řízení jednoznačně počítá s faktickým přístupem stěžovatelky přes pozemky vedlejší účastnice, konkrétně přes pozemky parc. č. 6242, 6243 a 6245. Jak si ověřil Ústavní soud z předmětného územního rozhodnutí, tak tato skutečnost je pak výslovně stěžovatelce zaručena v bodě 3. 3. stanovených podmínek v územním rozhodnutí, podle kterého: "Bude zajištěn přístup k okolním zemědělským pozemkům. V případě likvidace nebo narušení přístupových cest k těmto pozemkům bude zřízena jejich náhrada. Tato podmínka se týká i přístupu k pozemkům uvnitř areálu ve vlastnictví dalších subjektů. Pokud nebyly majetkově vypořádány je nutno udržovat jejich současný status quo." Vzhledem k takto stanovené podmínce územního rozhodnutí tak nemohlo dojít k neústavnímu zásahu do práv stěžovatelky, která bude mít i po výkonu předmětného územního rozhodnutí stále zajištěn přístup k pozemku ve svém vlastnictví.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu