ECLI:CZ:US:2022:4.US.2045.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2022 č. j. 20 Co 72/2022-31, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna, a. s., sídlem Hlinky 64/151, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (po jejím doplnění na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel (povinný v exekučním řízení) se domáhal s poukazem na své poměry a nemajetnost zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 7310/21, za účelem uspokojení peněžité pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 525 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 2. 2. 2022 č. j. 26 EXE 902/2021-22 stěžovatelův návrh zamítl. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu, když - s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 4038/2017) - dovodil, že je zapotřebí vyhodnotit majetkové poměry povinného nikoliv jen v aktuálním stavu, ale i v perspektivě. Uzavřel, že prozatím nelze z předložených podkladů dospět k závěru, že je další provádění exekuce bezúčelné, a naopak je možné očekávat, že stěžovatel získá po propuštění z vězení postižitelný zdroj příjmů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Zásadní pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v nedostatečném skutkovém a právním posouzení věci. Jeho základní argument spočívá v tom, že mu krajský soud znemožnil realizovat právo domáhat se zastavení exekuce pro jeho nemajetnost podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Podle obsahu námitek došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) tím, že krajský soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3112/2019 nebo ze dne 16. 3. 2022 sp. zn. 20 Cdo 135/2022) a posoudil návrh stěžovatele jako předčasný. Právo na soudní ochranu mělo být porušeno rovněž tím, že krajský soud vyšel při svém rozhodování z nekompletního šetření soudního exekutora o stavu stěžovatelova majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení krajského soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny a je pouhou kritikou závěrů soudů, které nezastavily exekuci pro bezúčelnost (nemajetnost povinného) podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Z napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil, proto neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že mu byl odepřen přístup k jeho právu domáhat se zastavení exekuce.
7. V poměrech posuzovaného případu je logické, že krajský soud potvrdil zamítnutí návrhu stěžovatele pro předčasnost, vyšel-li ze zjištění, že soudní exekutor nadále provádí šetření ke zjištění jeho majetku a doposud nebyly vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce, kterými soudní exekutor ze zákona disponuje. Rovněž nelze soudům vytýkat, posoudily-li majetkové poměry stěžovatele "prospektivně" s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je ve věku, kdy je po jeho propuštění z vězení reálný předpoklad pro možné budoucí příjmy ze mzdy a z důchodu. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí podrobil ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 96/20 či ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 653/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Stěžovatel opomíjí, že účelem exekuce je její provedení, a nikoliv její zastavení, proto je zapotřebí k zastavení exekuce pro tzv. bezúčelnost (nemajetnost povinného) přistupovat zdrženlivě a okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře. Skutečnost, že se stěžovatel vlastní vinou nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, není důvodem pro zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3574/2016 nebo ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 338/2018), s tímto názorem je ostatně stěžovatel seznámen, neboť jej Ústavní soud v nedávné době vyslovil v jiné jeho věci (viz usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1754/22).
9. Ústavní soud uzavírá, že zásah do ústavních práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu