ECLI:CZ:US:2022:4.US.2046.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2046/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022 č. j. 3 To 122/2022-96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 5. 2022 č. j. 3 PP 102/2021-86 zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud rozhodoval v dané věci již podruhé, neboť jeho usnesení ze dne 21. 1. 2022 č. j. 3 PP 102/2021-53 bylo usnesením krajského soudu ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. 3 To 59/2022 zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel nesplnil tzv. třetí podmínku podmíněného propuštění, a sice prognózu vedení řádného života na svobodě. Poukázal přitom nejprve na stěžovatelovu trestní minulost (byl patnáctkrát soudně trestán za úmyslnou trestnou činnost). Zároveň se v minulosti dvakrát po podmíněném propuštění neosvědčil (v roce 2001 a 2008).
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se se závěrem, že od stěžovatele nelze očekávat, že povede na svobodě řádný život. Stěžovatel má podle krajského soudu intenzivní sklony k páchání různorodé trestné činnosti. Z výkonu jednoho trestu, který stále celý nevykonal, byl stěžovatel propuštěn podmíněně dokonce dvakrát. Po posledním propuštění se dopustil zvlášť závažného zločinu drogové povahy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemůže pro zdravotní problémy a vysoký věk vykonávat ve věznici žádné zaměstnání, očekával by krajský soud aktivnější přístup při účasti na resocializačních programech, aby mohl lépe kriticky zhodnotit příčiny páchání trestné činnosti. Zdravotní stav a vysoký věk mu jen stěží mohou zabránit v dalším páchání drogové trestné činnosti. Stěžovatel rovněž nenavázal spolupráci s probační a mediační službou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy uplatnily kritéria vyplývající z judikatury Ústavního soudu čistě účelově, se zjevným cílem neumožnit jeho propuštění. Soudy pak stěžovateli kladou nereálné nebo zbytečné požadavky, které by měl splnit. Podle stěžovatele soudy postupovaly v rozporu se závěry nálezu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, které lze na jeho věc vztáhnout. Krajský soud se zaměřil na trestní minulost stěžovatele, ač měl k dispozici aktuální poznatky o stěžovatelově polepšení. Stejně tak věděl o jeho špatném zdravotním stavu a vysokém věku, avšak je řádně nezohlednil při hodnocení rizika recidivy. V důsledku zdravotního stavu byl výkon trestu opakovaně přerušen a stěžovatel se přesto nedopouštěl další trestné činnosti. Rady krajského soudu na větší účasti na resocializačních programech považuje stěžovatel za nesmyslné, dozvěděl-li se o nich z napadeného rozhodnutí v červenci 2022 a výkon trestu mu končí v říjnu 2022.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu se závěry jeho judikatury. Soudy přistoupily k hodnocení stěžovatelovy trestní minulosti komplexně a individuálně. Navíc svá zamítavá rozhodnutí neopřely pouze o tuto okolnost. Stěžovatelovy námitky chybně vycházejí z předpokladu, že není nutné omezovat na svobodě jednotlivce, který se chová řádně ve výkonu trestu odnětí svobody a do jeho konce mu chybí již jen krátká doba. Takový závěr však neodpovídá ani zákonu, ani ustálené praxi. Soudy výslovně pojmenovaly důkazně podložené obavy ze stěžovatelovy recidivy, včetně zohlednění jeho zdravotního stavu a věku.
8. Úvahy krajského soudu o účasti na resocializačních programech nelze brát jako nesmyslné rady do budoucna, jak se stěžovatel může domoci podmíněného propuštění, ale více jako kritiku, že se tak v jeho případě již nestalo v minulosti.
9. Lze tedy shrnout, že závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a je možné na ně bezezbytku odkázat.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu