ECLI:CZ:US:2022:4.US.211.22.1
sp. zn. IV. ÚS 211/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021 č. j. 21 Co 268/2021-847, 21 Co 270/2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) P. M., 2) nezl. V. M. a 3) nezl. V. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost práv dětí narozených v manželství i mimo ně dle čl. 32 odst. 3 Listiny a práva rodiče na výchovu a péči o děti spolu s právem dítěte na rodičovskou péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v roce 2019 bylo zahájeno řízení o rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice řízení 1). Současně stěžovatel požádal o úpravu poměrů nezletilých vedlejších účastnic řízení [dcer stěžovatele a vedlejší účastnice 1)] pro dobu před rozvodem manželství i po něm. Navrhoval střídavou péči, neboť vzájemné dobré vztahy, krátká vzdálenost mezi bydlišti rodičů i dosavadní společná výchova nezletilých to měly umožňovat.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále také "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2021 č. j. 0 P 24/2019-731, 51 P a Nc 51/2019, 51 P a Nc 52/2019 rozhodl, že se obě nezletilé vedlejší účastnice řízení svěřují pro dobu před rozvodem manželství i po něm do střídavé péče obou rodičů, oběma rodičům stanovil také povinnost přispívat na výživu nezletilých. Přiklonil se k asymetrickému nastavení ve prospěch vedlejší účastnice řízení 1) z obavy, že zcela symetrický interval by mohl vést k negativnímu psychickému vývoji nezletilých. Dle obvodního soudu měly být nezletilé v péči stěžovatele od čtvrtka sudého týdne od 8 hodin do následujícího pondělí 8 hodin. Při svém rozhodování přihlédl obvodní soud k přetrvávajícím obtížím v komunikaci mezi rodiči a k zajištění jednoho stabilního zázemí pro nezletilé ve světle jejich nízkého věku. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice řízení 1).
4. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se nezletilé vedlejší účastnice řízení svěřují do péče vedlejší účastnice řízení 1). Stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat vždy každý sudý týden od středy od 8 hodin do následujícího pondělí lichého týdne 8 hodin. O prázdninách a svátcích byl upraven styk rovnoměrně mezi oběma rodiči. Městský soud na základě provedeného dokazování měl za to, že nastavení střídavé péče v danou chvíli neodráží nejlepší zájem nezletilých. Důvodem bylo přání nezletilých, jejich nízký věk a průběh soudního řízení, z něhož vyplynula nevhodná a nevyzrálá komunikace (včetně fyzického napadení) obou rodičů mezi sebou, což potvrdil znalec i kolizní opatrovník. Dle městského soudu stěžovatel v průběhu soudního řízení postupoval nevhodně, což zpochybňuje jeho rodičovskou vyzrálost a schopnost řešit otázky péče o děti klidným, vstřícným a kompromisním postojem. Nezletilé opakovaně projevily přání být více s matkou a i dle znalce je matka spíše schopna jim zajistit stabilní citové zázemí.
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že městský soud nesprávně zhodnotil příslušné důkazy a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Vycházel jednak z více než rok starého znaleckého posudku, vyžádaného obvodním soudem, nezjišťoval aktuální potřeby dětí v závislosti na nových skutečnostech, bez bližšího odůvodnění přihlédl k jejich nízkému věku jako faktoru pro svěření do péče vedlejší účastnici řízení 1), zohlednil jejich přání, aniž by bral v potaz jejich vyspělost či rozpory ve výpovědích, neupřesnil jejich nejlepší zájem. Ačkoliv soud disponoval řadou objektivních důkazů o péči obou rodičů (zprávy dětského lékaře, školního psychologa), nepřihlédl k nim, na druhou stranu soud konfliktní komunikaci mezi rodiči přičetl jemu k tíži. Na závěr stěžovatel uvedl, že má s dětmi silný citový vztah a je přesvědčen, že má rovnocenné předpoklady, aby o ně pečoval, stejně jako jejich matka.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny a na rovnost práv dětí narozených v manželství i mimo ně dle čl. 32 odst. 3 Listiny odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte.
7. Ve své judikatuře zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (U 5/76 SbNU 957)].
8. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá [nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 145/90 SbNU 353) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543)].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecného soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si všímá, že jakkoli byly nezletilé svěřeny do výlučné péče matky, faktický výkon rodičovských práv otce byl posílen, neboť se mu dostalo širší úpravy styku oproti rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud umožnil otci stýkat se s nezletilými již od středy v sudém týdnu, namísto od čtvrtka, jak původně rozhodl obvodní soud. Opíral se přitom o řadu relevantních důvodů, jakými byly mj. přání nezletilých (na základě opakovaných pohovorů s kolizním opatrovníkem) a nevhodná komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení 1). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu rovněž městský soud odůvodnil váhu názoru dítěte při hledání jeho nejlepšího zájmu.
10. Obecným soudům nelze ani upřít snahu o přijetí opatření, která by umožnila obnovení vztahu mezi rodiči. Zklidnění vztahů nicméně nepřinesla párová terapie ani mediace. Vztahy mezi rodiči se dle kolizního opatrovníka naopak vyostřily do té míry, že došlo k jejich potyčce před nezletilými.
11. Pakliže stěžovatel upozorňuje na neaktuálnost znaleckého posudku, Ústavní soud dodává, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, z něhož by obecné soudy vycházely. Zároveň městský soud připomenul, že při zlepšení vzájemné komunikace mezi rodiči není vyloučeno, aby byl styk s nezletilými upraven nově jinak, bude-li pro ně přínosem a v jejich zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Při rozšíření styku s nezletilými dostal stěžovatel za tímto účelem ze strany městského soudu větší možnosti, než se mu dostalo od rozhodnutí soudu obvodního.
12. Své rozhodnutí městský soud řádně a přehledně odůvodnil, na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Toto konstatování se promítá do hodnocení jak namítaných porušení práva na spravedlivý proces, tak i práva rodiče na výchovu a péči o děti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu