ECLI:CZ:US:2022:4.US.2119.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2119/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2022 č. j. 30 Cdo 1337/2022-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 17 Co 258/2021-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2021 č. j. 26 C 118/2017-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s přihlédnutím k čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání a byl následně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. 6 T 11/2013 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu (dále i jen "odsuzující rozsudek"). Jeho odvolání bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto a dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 7 Tdo 303/2017. Na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. 7 Tz 4/2016 obě rozhodnutí nižších instancí zrušil (dále i jen "zrušující rozsudek") a následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. 6 T 11/2013 (dále i jen "zprošťující usnesení") postoupil věc obecnímu úřadu, protože nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo jako kárné provinění. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel vzat do vazby, která trvala od 2. 5. 2013 do 25. 7. 2013, celkem 85 dní.
3. Stěžovatel podanou žalobou požadoval po vedlejší účastnici náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání, za odsouzení, za trvání vazby a za to, že s ním bylo i po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu jednáno jako s obviněným, v celkové výši 2 325 000 Kč. Dále požadoval náhradu škody za náklady obhajoby, za cestovné jeho a členů rodiny do vazební věznice, za poštovné a kopírovací služby, za pokutu za nezaplacení povinného ručení, za poplatek za přihlášení loveckých zbraní a úrok z částky, kterou v důsledku trestního stíhání nevložil na spořicí účet, v celkové výši 187 301,01 Kč. Vedlejší účastnice částečně uznala nároky stěžovatele, přiznala mu náhradu nákladů obhajoby 113 471,64 Kč, náhradu nemajetkové újmy za vazbu 127 500 Kč, za trestní stíhání 130 000 Kč, za uložený trest 66 000 Kč a omluvila se za vydání nezákonných rozhodnutí.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 307 448,90 Kč s příslušenstvím (I. výrok) složené z částky 250 000 Kč za nezákonné trestní stíhání ponížené o částku, kterou již vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila za náhradu za nezákonné trestní stíhání (130 000 Kč), z částky 250 000 Kč za nezákonné odsouzení (obdobně ponížené o již vyplacenou částku 66 000 Kč), z částky za cestovné ve výši 3 413,90 Kč a částky 35 Kč za dopis, ve zbytku žalobu stěžovatele zamítl (II. výrok), zamítl požadavek na konstatování, že neoprávněným vzetím do vazby bylo porušeno stěžovatelovo právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces (III. a IV. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 68 504,60 Kč (V. výrok).
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") částečně změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu přiznaného příslušenství, jinak ve zbytku potvrdil I. a II. výrok (I. výrok rozsudku městského soudu), ve stejné výši znovu rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení za řízení před obvodním soudem (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za odvolací řízení (III. výrok). Kromě názoru v části přiznaného příslušenství městský soud souhlasil s posouzením věci, jak je učinil obvodní soud. K nároku na odškodnění nemajetkové újmy uvedl, že trestní stíhání silně zasáhlo do osobního, rodinného a společenského života stěžovatele. Jeho dlouholetá partnerka ho opustila, jelikož se stěžovatel uzavřel do sebe, trestní stíhání ho pohltilo. Došlo k narušení jeho dobré pověsti, zhoršil se jeho zdravotní stav, trpěl nespavostí a stresem. O trestní stíhání projevovala zvýšenou pozornost média, avšak to nikoli z popudu orgánů činných v trestním řízení, proto tuto okolnost nelze přičítat státu. Výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznanému v případech, které se s posuzovanou věcí v podstatných znacích shodují. Městský soud vyjmenoval 4 případy, které se podle jeho názoru v podstatných znacích shodují, kde byla přiznána částka zadostiučinění ve výši 30 000 až 125 000 Kč. Vzhledem k závažnějším okolnostem a důsledkům pro stěžovatele dospěl k závěru, že zadostiučinění ve výši 250 000 Kč je odpovídající. K obdobnému závěru dospěl ohledně zadostiučinění za nezákonné odsouzení (rovněž 250 000 Kč), jelikož odsouzení stěžovatel prožíval mimořádně úkorně, projevilo se v jeho psychickém stavu, vzhledem k tomu, že žil na malé vsi, byl poškozen na cti a pověsti a jeho odsouzením trpěla i jeho rodina. Za nezákonnou vazbu vedlejší účastnice přiznala stěžovateli částku 1 500 Kč za každý den vazby, celkem 127 500 Kč. Podle městského soudu je toto na horní hranici rozpětí 500 až 1 500 Kč za den vazby, jak je nastavila judikatura Nejvyššího soudu. Shodně s obvodním soudem neshledal důvod pro přiznání částky 50 000 Kč za to, že byl i po vydání zprošťujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové označován za obviněného. Byl-li označován jako obviněný (z důvodu procesního postavení), když s ním bylo komunikováno v tzv. post agendě, či v souvislosti s podaným dovoláním, nemajetková újma mu nebyla způsobena, jelikož byl přesvědčen, že zprošťujícím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pro něj věc skončila. Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že náklady obhajoby byly v plném rozsahu uhrazeny vedlejší účastnicí, a dále souhlasil s obvodním soudem v částce, kterou mu přiznal za vykonané cesty k soudu (3 413,90 Kč) a poštovné (35 Kč). Cesty k předání stížností na jiné orgány nevyhodnotil jako účelně vynaložené náklady a náklady za kopírovací služby a další poštovné stěžovatel neprokázal. Za stěžovatele mohla zaplatit povinné ručení jeho dcera, která za něj zařizovala záležitosti a disponovala jeho finančními prostředky v době, kdy byl ve vazbě, proto soud nepřiznal částku za pokutu za nezaplacení povinného ručení. Poplatek za převod zbraní stěžovatel uhradil za jejich převod na jinou osobu, což nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním. Cestovné, které vynaložili rodinní příslušníci, nevynaložil stěžovatel, tudíž mu nemohla vzniknout žádná škoda. Ušlý zisk v podobě úroků z částky 150 000 Kč, které stěžovatel uhradil za obhajobu a nevložil ji tak na termínovaný vklad, se pohybuje pouze v hypotetické rovině, jelikož tuto částku stěžovatel na termínovaný vklad do zahájení trestního stíhání nevložil. Pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu nepostačuje k uložení povinnosti nahradit ušlý zisk. V řízení nebylo prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení chovaly vůči stěžovateli excesivně. Městský soud dodal, že v odškodňovacím řízení zároveň nelze přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl a v odůvodnění reagoval na jednotlivé otázky formulované stěžovatelem. Kromě jiného uvedl, že ze skutkových zjištění se nepodává excesivnost jednání orgánů činných v trestním řízení. Další okolnosti, které stěžovatel považuje za nelidské a ponižující, představují standardní průběh trestního řízení (např. nasazení pout). Zahájení trestního stíhání nelze mít za svévolné či vedené zlovolně s cílem stěžovatele poškodit. Konstatoval, že městský soud posuzoval vliv trestního stíhání na život stěžovatele a přihlédl k němu při určení přiměřeného zadostiučinění. Stěžovateli se dostalo vyššího zadostiučinění, než jakého se dostalo poškozeným ve srovnávaných věcech. Nejvyšší soud připomenul, že medializaci věci nelze přičítat k tíži státu, neboť orgány činné v trestním řízení se o věci nevyjadřovaly do médií. Medializace je důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení. Výše zadostiučinění za jeden den vazby v částce 1 500 Kč je v souladu s judikaturou, přičemž Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabývá pouze správností základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, tudíž se výslednou částkou zabývá až tehdy, je-li zjevně nepřiměřená.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily dopady nezákonného trestního stíhání a odsouzení do jeho rodinných poměrů a partnerského vztahu. Výše přiznaného zadostiučinění neodpovídala závažnosti zásahu do jeho života. Pro určení adekvátního zadostiučinění je nutné vycházet z individuálního posouzení věci. Oproti dosud neřešeným věcem došlo v jeho případě ke kumulaci zásahů do jeho života a ten se tak stal výraznějším.
8. Soudy rovněž nezohlednily excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, který měl za následek větší úkor stěžovatele. Soudy nezohlednily, že došlo k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli zjevně bezdůvodně, dokonce s cílem ho poškodit. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenoval několik vadných úkonů policejních orgánů, které byly podle jeho přesvědčení činěny v úmyslu ho poškodit.
9. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že trestní stíhání bylo medializováno. To samotné dolehlo jak na stěžovatele, tak i na jeho rodinu. Medializace zasáhla jeho pověst, čest a důstojnost.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecné soudy nepřiznaly zadostiučinění za to, že ho i po zprošťujícím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové označovaly jako obviněného. Do jeho psychické integrity bylo např. zasaženo odmítnutím jeho dovolání, jelikož se domníval, že trestní stíhání stále pokračuje.
11. Soudy nepřiznaly stěžovateli veškeré náklady za obhajobu, cestovné, poštovné, kopírovací služby, pokutu za nezaplacené povinné ručení a ušlý zisk v podobě úroků z částky 150 000 Kč. Všechny úkony, za které požaduje náhradu nákladů, činil v důsledku trestního stíhání. Využíval veškerých možností, které mohly vést k úspěšné ochraně jeho práv. V odškodňovacím řízení předložil rámcovou smlouvu o poskytování finančních prostředků a dále příkaz ke zřízení termínovaného vkladu, což vede k závěru, že mu obecné soudy měly přiznat částku ve výši 24 000 Kč za ušlý zisk.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Těžištěm stěžovatelovy obsáhlé ústavní stížnosti je nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění a odškodnění. Nesprávnost přiznané částky dovozuje z toho, že obecné soudy dostatečně neposoudily excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení, závažnost dopadů trestního stíhání, vazby a odsouzení do života stěžovatele a medializaci věci. Tyto námitky však již uplatnil v řízeních před obecnými soudy, po Ústavním soudu tak pouze požaduje opětovný přezkum otázek, se kterými se soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud nemůže nahrazovat závěry obecných soudů svými vlastními, neporuší-li soudy zároveň ústavní meze jejich činnosti. Je úkolem obecných soudů stanovit (a odůvodnit), jaká náhrada je přiměřená zjištěnému porušení práv. Teprve tehdy, odporovaly-li by jejich úvahy některému ústavnímu principu, by byl dán prostor pro zásah Ústavního soudu [usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1084/22 nebo ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1617/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. K takové situaci však v dané věci nedošlo.
15. Obecné soudy pečlivě posoudily individuální okolnosti věci. Vzaly v úvahu dopady, které mělo trestní stíhání a vydání odsuzujícího rozsudku do života stěžovatele a jeho rodiny (viz rekapitulace shora v bodě 5.) a dospěly k závěru, že odpovídající zadostiučinění je ve výši 250 000 Kč za trestní stíhání a 250 000 Kč za odsuzující rozsudek. Obecné soudy se se stěžovatelem rozcházejí pouze ve stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, v čemž stěžovatel spatřuje zásah do jeho ústavních práv. S tím nelze souhlasit. Jak správně poznamenaly obecné soudy, přiměřené zadostiučinění by mělo odpovídat výši zadostiučinění přiznanému v případech, které se s posuzovanou věcí v podstatných znacích shodují. Obvodní soud uvedl několik případů, které se shodovaly se stěžovatelovou věcí a v nichž soudy přiznaly zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Městský soud doplnil další případy, které se stěžovatelovou věcí shodovaly v některých rysech, avšak za ty bylo přiznáno zadostiučinění nižší. Soudy dobře popsaly, z jakých důvodů dospěly právě k částkám 250 000 Kč, tedy v součtu 500 000 Kč, jejich závěry jsou logické a přezkoumatelné, tudíž v tomto postupu nelze spatřovat čehokoliv neústavního. Pouhý nesouhlas a subjektivní pocit většího příkoří závěr soudů nemůže vyvrátit.
16. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nevzaly v úvahu excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení, je nutné zopakovat, že Nejvyšší soud k této námitce uvedl, že ze skutkových zjištění se excesivní způsob jednání nepodává, některé úkony jsou naopak v průběhu trestního řízení standardní (např. nasazení pout). Jak již bylo výše uvedeno, zjišťování skutkového stavu je věcí primárně obecných soudů, do které Ústavní soud zasahuje až při zjištění kvalifikovaných vad. Namítá-li stěžovatel, že trestní stíhání bylo zahájeno zjevně bezdůvodně a s úmyslem ho poškodit, nevyplývá to ani ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 4/2016. Naopak z něj plyne, že to byl stěžovatel, kdo k řešení rodinného sporu přišel ozbrojen zbraní, při které vznikla potyčka mezi ním a poškozenými a došlo k výstřelu. Nejvyšší soud nezrušil rozhodnutí nižších soudů z důvodu, že by se skutek nestal, ale z toho důvodu, že pro spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví je nutný úmysl, který nebyl ve věci prokázán. Nejvyšší soud uvedl, že "Výstřely padly za situace, kdy obviněný byl sražen k zemi poškozenými, kteří se mu snažili vzít zbraň z ruky, a kdy se ruce všech aktérů potyčky pohybovaly při přetahování o pistoli. Oba výstřely byly náhodné v tom smyslu, že náhodná byla jak samotná aktivace výstřelu, tak směr střely. Absence kontroly obviněného nad oběma výstřely vyplývala z toho, že na zbraň působila zároveň také síla, kterou vyvíjely ruce poškozených, takže nemohlo jít o střely jakkoli mířené, zejména ne mířené proti poškozeným. Trajektorie obou střel se ostatně s tělem každého z poškozených míjela již sama o sobě, a nikoli např. v důsledku toho, že by poškozený uhnul před střelou, která by ho jinak podle svého směru zasáhla, apod. Výstřely ani jejich směr nebyly ovládány vůlí obviněného a byly náhodným výsledkem potyčky spočívající ve vzájemném fyzickém napadání mezi obviněným a oběma poškozenými. Zjevným účelem, za kterým se obviněný před setkáním s poškozenými ozbrojil, bylo jejich zastrašení." Za dané situace je podle Ústavního soudu naopak zjevné, že zahájení trestního stíhání (a tím pádem i fáze vyšetřování) nebylo excesivní ani bezdůvodné.
17. K medializaci trestního řízení a jejího vztahu k odškodňovacímu řízení se již Ústavní soud vyjadřoval v usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1607/22, kde v souladu s názorem Nejvyššího soudu uvedl, že stát není odpovědný za medializaci věci, dojde-li k ní bez jeho přičinění: "V průběhu kompenzačního řízení vyšlo najevo, že hlavní příčinou odvolání stěžovatele z uvedených funkcí a s ním spojené ztráty příjmu se stala až medializace trestní věci, a nikoli samotné trestní stíhání. Jinak řečeno, nebýt toho, že se v důsledku aktivity sdělovacích prostředků dostala informace o trestním stíhání stěžovatele též do povědomí obchodních partnerů a dalších subjektů, s nimiž akciové společnosti, v nichž stěžovatel působil jako člen jejich představenstva, spolupracovaly, lze rozumně předpokládat, že k odvolání stěžovatele, a tím ani ke skončení příjmů plynoucích z těchto funkcí by bylo nedošlo. Je třeba bezpochyby přisvědčit stěžovateli v tom, že nebyl schopen ovlivnit své odvolání. Nelze zde ale přehlédnout, že totéž platí o státu, který nemohl ovlivnit, zda dojde k medializaci stěžovatelovy trestní věci či jaké dopady takové zveřejnění může či bude mít." Obdobně v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3191/12 Ústavní soud uvedl, že "otázka stěžovatelem tvrzené medializace ze strany orgánů činných v trestním řízení byla soudy zohledněna, přičemž ani jeden z nich nedospěl k závěru o tom, že nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nepravdivě informovaly média o probíhajícím trestním stíhání žalobce, popřípadě nerespektovaly zásadu presumpce jeho neviny". Ke stejným závěrům dospěly v posuzované věci i obecné soudy, když uvedly, že orgány činné v trestním řízení v médiích o věci stěžovatele neinformovaly, byla to média samotná, která o věc projevila zájem, a proto za takové situace nelze přikládat činnost médií k tíži státu.
18. Na námitku, že stěžovatel byl i po zprošťujícím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stále označován jako obviněný, již dostatečně reagoval městský soud v napadeném rozsudku v bodě 58., v němž uvedl, že označení v komunikaci v tzv. post agendě vychází z procesního postavení a stěžovatel si byl po vydání zprošťujícího usnesení vědom toho, že pro něj trestní stíhání skončilo. Tato úvaha je podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněná a logická. Jak plyne z rozsudku městského soudu (bod 44.), stěžovatel byl v době odmítnutí jeho dovolání sp. zn. 7 Tdo 303/2017 zastoupen právní zástupkyní, která mu důsledek zprošťujícího usnesení měla vysvětlit (a pravděpodobně tak i učinila, když je poučila o tom, že podané dovolání je vzhledem ke zrušujícímu rozsudku bezpředmětné). Ústavní soud v postupu obecných soudů nespatřuje kvalifikovanou vadu, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu.
19. Obdobně dostatečně odůvodněná je výše zadostiučinění, kterou obecné soudy stěžovateli přiznaly za nezákonnou vazbu. Stěžovatel pouze nesouhlasí s její výší, když místo přiznané částky 1 500 Kč za den vazby požaduje 5 000 Kč za den vazby. Obecné soudy vysvětlily, že judikaturou obecně nastavený rámec za nezákonnou vazbu se pohybuje mezi 500 Kč až 1 500 Kč. Z důvodu individuálních okolností přiznaly zadostiučinění na horní hranici této sazby, avšak nezjistily okolnosti, které by mohly vést k poskytnutí vyššího zadostiučinění. Jak již bylo uvedeno, subjektivní pocit většího příkoří nemůže vyvrátit objektivní závěr soudů.
20. Nepřiznání dalších nákladů, které stěžovatel požadoval (rekapitulované výše v bodě 11.), obecné soudy rovněž dostatečně odůvodnily. Stěžovatel s názory soudů nesouhlasí, avšak pouze opakuje argumenty, na které zejména městský soud již reagoval (viz body 59. až 65. odůvodnění napadeného rozsudku). Argumentaci městského soudu Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
21. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu