ECLI:CZ:US:2022:4.US.216.22.1
sp. zn. IV. ÚS 216/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Renaty Šmidrkalové a Petra Šmidrkala, zastoupených JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 5 Afs 338/2020-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že rozhodnutím správce daně ze dne 2. 4. 2013 bylo zřízeno zástavní právo podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, na nemovitém majetku (ke dni rozhodnutí byl v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník pouze stěžovatel) za dluh stěžovatele jako daňového dlužníka. Toto rozhodnutí bylo jeho manželce (stěžovatelce) doručeno dne 4. 11. 2016. Dne 4. 7. 2016 byl k předmětným nemovitostem vydán exekuční příkaz a následně správce daně vydal dražební vyhlášku ze dne 1. 9. 2017. Stěžovatelka navrhla vyloučení majetku z daňové exekuce podle §179 odst. 1 daňového řádu, které správce daně zamítl rozhodnutím ze dne 8. 12. 2017 č. j. 1939781/17/2701-80541-602902. Následně podané odvolání stěžovatelů vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 31. 7. 2018 č. j. 33297/18/5100-41453-711866.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podali stěžovatelé žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 31 Af 48/2018-62.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl (I. výrok), zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Zastavení řízení odůvodnil Nejvyšší správní soud konstatováním, že vyzval oba stěžovatele k uhrazení soudního poplatku za podání kasační stížnosti v celkové výši 10 000 Kč, protože v řízení o kasační stížnosti vystupují každý jako samostatný účastník, tudíž byl každý povinen uhradit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Stěžovatelka jej uhradila, stěžovatel nikoli. Dále uvedl, že ve fázi daňové exekuce, resp. v řízení o přezkumu rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o vyloučení majetku z daňové exekuce, je přezkum výrazně omezen. Zpravidla je v souladu s §179 odst. 1 daňového řádu možné přezkoumat pouze naplnění podmínek k vyloučení majetku z daňové exekuce, tj. existenci práva vylučujícího provedení exekuce. Z důvodu nesprávně vypočtené výše daňové povinnosti stěžovatelka namítala nicotnost daňových výměrů, které jsou pro vedení exekuce zásadním podkladem. Nejvyšší správní soud připomenul, že nesprávně vypočtená výše (i za předpokladu, že stěžovatelkou tvrzený výpočet je správný) nezakládá nicotnost platebních výměrů (§105 odst. 2 a §264 odst. 9 daňového řádu). Podle Nejvyššího správního soudu není možné "prolomit se" do nalézacího řízení ani tvrzením o zásadním zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Nebylo totiž rozhodováno o daňové povinnosti stěžovatelky, ale pouze stěžovatele, který možnost efektivní obrany měl. Daňové dluhy vznikly stěžovateli za trvání manželství, a patří tedy do společného jmění stěžovatelů. Z judikatury správních soudů vyplývá, že věřitel se může uspokojit také ze společného jmění manželů dlužníka, byť šlo o závazek výlučně dlužníkův. Sama stěžovatelka měla možnost efektivní obrany v exekučním a zajišťovacím řízení. Nejvyšší správní soud ani nesouhlasil se stěžovatelkou, že marně uplynula lhůta pro placení daně. Podle §160 odst. 3 písm. b) daňového řádu je úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně zřízení zástavního práva (podle §170 odst. 4 daňového řádu vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu), nikoliv doručením rozhodnutí vlastníku či spoluvlastníku zastavované věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že o jejich žalobě rozhodl krajský soud jedním společným výrokem, proto proti rozsudku krajského soudu podali jednu společnou kasační stížnost. Z §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že poplatkové povinnosti podléhá kasační stížnost. Ta však byla v jejich věci podána jen jedna. Soudní poplatek za kasační stížnost byl uhrazen, proto došlo Nejvyšším správním soudem k nezákonnému zastavení řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
6. Stěžovatelka dále namítá, že jí bylo znemožněno bránit se proti daňové povinnosti. Postižením majetku patřícího do společného jmění manželů je tak závažným způsobem zasahováno do vlastnického práva stěžovatelky, že musí mít i odpovídající možnost se účinně bránit proti postupu správce daně. Tuto možnost však ztrácí, když jí není umožněno rozporovat existenci daňové povinnosti.
7. Podle §101 odst. 2 daňového řádu se za okamžik vydání rozhodnutí považuje okamžik, kdy je správcem daně učiněn úkon k doručení. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo stěžovatelce doručeno až 4. 11. 2016 a dříve toto rozhodnutí nemohlo mít žádné účinky. K prekluzi lhůty pro stanovení daně proto došlo k datu 31. 3. 2014. Zahájení exekučního řízení dne 4. 7. 2016 již nemohlo mít žádný vliv na přerušení lhůty pro placení daně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů.
10. Problematikou hrazení soudních poplatků za podání kasační stížnosti více stěžovateli se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2093/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že "Ani námitka stěžovatelky b), že soudní poplatek byl zaplacen a zastavením řízení vůči této stěžovatelce tak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (s. 17 ústavní stížnosti), není opodstatněná. Ústavní soud ověřil - jak to ostatně vyplývá i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - že soudní poplatek za kasační stížnost byl uhrazen 11. 12. 2013 stěžovatelem a), resp. byl v dané věci uhrazen pouze jednou, takže stěžovatelka b) soudní poplatek neuhradila. Přitom podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je poplatníkem soudního poplatku ve správním soudnictví každý, kdo podal kasační stížnost."
11. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1373/21 Ústavní soud kvazimeritorně přezkoumal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2021 č. j. 5 Ao 3/2021-96, kterým správní soud zastavil řízení o kasačních stížnostech těch stěžovatelů, kteří nezaplatili soudní poplatek, a v usnesení ze dne 7. 9. 2021 uvedl, že "Nejvyšší správní soud stěžovatelům náležitě, a to i odkazem na své předchozí, velmi podrobně odůvodněné rozhodnutí v relevantní věci, vysvětlil, proč je vyzývá k zaplacení soudního poplatku samostatně, a nikoliv společně a nerozdílně. Rovněž je náležitě poučil i o tom, že je třeba konkretizovat, za kterého ze stěžovatelů byl soudní poplatek již uhrazen. V částečně napadeném usnesení rovněž srozumitelně vyložil, proč nerozhodoval o (neexistující) žádosti o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud v závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Neshledal proto žádný důvod pro svůj případný kasační zásah." Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Ao 3/2021 vycházel z rozsudku ze dne 10. 8. 2011 č. j. 1 As 74/2011-251, v němž podrobně a důkladně rozebral a vysvětlil důvody, pro které musí stěžovatelé uhradit soudní poplatek za podání kasační stížnosti každý zvlášť. Ústavní soud neshledává nutnost opakovat tento právní názor, se kterým se již ve výše uvedených usneseních ztotožnil, proto pouze odkazuje na jejich odůvodnění.
12. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak obecnými soudy, tak správními orgány. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na výše uvedené nepřísluší. Je to naopak Nejvyšší správní soud, komu přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze (a) postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně (b) pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo (c) je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně (d) je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení ve věci stěžovatelů Ústavní soud nezjistil.
13. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku náležitě zabýval námitkami stěžovatelky a vysvětlil, že ve fázi daňové exekuce se nelze "prolomit" zpět do fáze nalézacího řízení. Ve fázi daňové exekuce se zkoumá existence daňové povinnosti a v řízení o žádosti o vyloučení majetku z daňové exekuce se zkoumá existence práva vylučující provedení exekuce. Stěžovatelka dovozovala nicotnost daňových výměrů, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva, z důvodu nesprávně vypočtené výše daňové povinnosti. Konkrétně namítala, že místo daňové povinnosti ve výši 1 042 491 Kč za rok 2003 měla být ve výši 1 042 427 Kč (rozdíl 64 Kč) a za rok 2004 měla být daňová povinnost ve výši 5 522 400 Kč místo správcem daně vypočítané daňové povinnosti ve výši 5 522 848 Kč (rozdíl 448 Kč). I kdyby skutečně ve fázi nalézacího řízení došlo ke stěžovatelkou uvedené chybě ve výši výpočtu daňové povinnosti, tento rozdíl je tak minimální v porovnání s celkovou výší daňové povinnosti, že by nezakládal nutnost kasačního zásahu Ústavním soudem, a to i kdyby bylo možné ve fázi exekučního řízení přezkoumávat i fázi nalézací. Nehledě na to, výklad podústavního práva provedený Nejvyšším správním soudem o možném "prolomení" do nalézací fáze ve fázi exekuční je rozumný, odůvodněný, a podle Ústavního soudu nezakládá důvod pro zrušení jeho rozhodnutí.
14. Obdobné lze uvést i k další námitce stěžovatelů, podle které došlo k prekluzi lhůty pro placení daně. Stejnou námitku vznesli již v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud ji řádně vypořádal. Uvedl, že zřízení zástavního práva vzniká podle §170 odst. 4 daňového řádu doručením příslušnému katastrálnímu úřadu, nikoliv doručením spoluvlastníku zastavované věci. V ústavní stížnosti stěžovatelé trvají na dané námitce, aniž by jakkoliv reagovali na toto vypořádání, které jim poskytl kasační soud. I touto námitkou stěžovatelé napadají výklad podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu