ECLI:CZ:US:2022:4.US.2206.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2206/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti APB - PLZEŇ a. s., sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022 č. j. 23 Cdo 2831/2021-994, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Bc. Bohumila Ježka, sídlem Komenského 220, Holice, insolvenčního správce obchodní společnosti CAMURRA, s. r. o., sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí (jeho výroku I) s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem ze dne 20. 7. 2020 č. j. 48 Cm 46/2013-847, doplněným usnesením ze dne 27. 8. 2020 č. j. 48 Cm 46/2013-889, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 25 118 085,27 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2 912 623,77 Kč a co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 7 329 799,63 Kč od 9. 2. 2013 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 1 043 737 Kč (výrok III), jakož i zaplatit soudní poplatek ze žaloby ve výši 1 255 905 Kč (výrok IV), a dále rozhodl o vrácení stěžovatelce část nespotřebované zálohy na důkaz ve výši 17 851 Kč a vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovatelce část státem nesených nákladů ve výši 4 873 Kč (výrok V a doplňující usnesení).
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 4 Cmo 165/2020-903, 4 Cmo 166/2020, rozsudek krajského soudu ve výroku I, části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 7 329 799,63 Kč od 9. 2. 2013 do zaplacení, jakož i ve výrocích III, IV a V potvrdil (výrok I), a dále konstatoval, že v části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 912 623,77 Kč, zůstává rozsudek krajského soudu odvoláními nedotčen (výrok II), a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 134 080,10 Kč (výrok III).
4. Vrchní soud dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatelka od 29. 9. 2008 do 31. 12. 2013 užívala větrné elektrárny vlastněné obchodní společností CAMURRA, s. r. o., (jako dlužnicí) protiprávně, resp. bez právního důvodu, přičemž se na její úkor bezdůvodně obohatila (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a jako jejich neoprávněná držitelka je podle §131 odst. 1 a §458 odst. občanského zákoníku povinna vydat vedlejšímu účastníkovi užitky, které v důsledku toho získala. Pro posouzení nároku nebylo podle vrchního soudu ani podstatné, zda právním titulem pro získané platby tzv. výtočí byly výkupní ceny dodávané elektrické energie nebo státní podpora ve formě zeleného bonusu a podpora za decentrální výrobu.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl v rozsahu, v jakém jím byla napadena část výroku I rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen rozsudek krajského soudu ve výroku I co do povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 23 496 108,18 Kč (výrok I) a dále zrušil jednak rozsudek vrchního soudu ve výroku III a části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek krajského soudu ve výroku I co do povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 621 977,09 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III, IV a V, jednak zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku I co do povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 621 977,09 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III, IV a V a současně zrušil i "doplňující" usnesení krajského soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry vrchního soudu, podle nichž je stěžovatelka povinna vydat užitek - hospodářský výtěžek z prodeje elektřiny vyrobené ve větrných elektrárnách dlužnice, odmítl však jako nesprávné jeho závěry týkající se stěžovatelčiny obrany proti nároku vedlejšího účastníka, která spočívala v uplatnění vynaložených nákladů na údržbu a provoz elektráren.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako insolvenční soud nevyčkal vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, když dne 28. 3. 2022 vydal rozvrhové usnesení a dne 19. 5. 2022 zrušil konkurs, a že proti tomu podala bezvýsledně odvolání. V důsledku toho vznikla situace, že nemá, po kom by finanční prostředky zaplacené do majetkové podstaty, na které má nesporný nárok, požadovala. Názor Městského soudu v Praze, aby vymáhala finanční prostředky poměrně od věřitelů dlužnice, pak stěžovatelka považuje s ohledem na §243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), za nesprávný.
7. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud uzavřel, že jí získaný výnos (hospodářský výsledek) z výroby elektrické energie, představovaný cenou prodané elektřiny včetně státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, představuje užitek, který je povinna jako neoprávněná držitelka vydat vlastníkovi elektrárny, bez ohledu na to, že ten nedisponoval licencí k výrobě elektřiny. V takovém případě by měla mít nárok na zaplacení obvyklého nájemného za užívání elektrárny. Argumentuje tím, že výtoče nejsou toliko užitkem elektráren, ale i užitkem licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, jejímž předpokladem je mimo jiné držba elektráren. Protože jedno bez druhého není možné, nelze vlastníkovi elektrárny přiznat užitek, který mu nemohl vzniknout.
8. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na §3 odst. 1 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že výroba elektrické energie je činností, kterou může vykonávat subjekt, jenž je držitelem licence, kdy vyrobená elektřina představuje výsledek komplexní podnikatelské činnosti a kdy její prodej (inkasování ceny) je jejím výtěžkem. Odmítá, že by energetický zákon neměl na nároky vedlejšího účastníka žádný vliv, a to z důvodu, že nárok na úplatu je zde "nárokem veřejného práva", přičemž energetický zákon jako předpis speciální vůči občanskému zákoníku má aplikační přednost, přičemž argumentuje hypotetickým případem lékaře, který obdržel platby od zdravotní pojišťovny za vyšetření na přístroji, jehož nebyl vlastníkem.
9. Dále stěžovatelka uvádí, že i kdyby připustila, že výtoče mohou být plodem elektráren, nemohou jím být ceny inkasované jako podpory za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ale jen zinkasované tržní (dotačně nepodporované) ceny za vyrobenou elektrickou energii, neboť jde o státní podporu vázanou na licenci výrobce, nikoliv na samotnou elektrárnu. Zelený bonus a podpora za decentrální výrobu tak dlužnici, která neměla licenci, nenáleží. Nelze jí proto uložit povinnost, aby odpovídající prostředky zaplatila někomu, kdo nesplňuje podmínky jejich přijetí.
10. Stěžovatelka připouští, že tato argumentace je polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, má však za to, že i nesprávná intepretace a aplikace podústavního práva může porušit ústavně zaručená práva. Důvodem toho v posuzované věci je, že se Nejvyšší soud nevypořádal s podstatnou částí její argumentace, jeho závěry nejsou, aniž by to bylo vysvětleno, v souladu s jeho vlastní judikaturou, a výklad a použití podústavního práva jsou striktní a "mechanické", což vede k nespravedlivému důsledku, kdy konečné rozhodnutí není rozumným a spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky řízení.
11. Konkrétně stěžovatelka upozorňuje na to, že dlužnice nechtěla sama elektrárny provozovat, tj. nechtěla získat licenci, resp. nesplňovala zákonné podmínky pro její udělení (§5 energetického zákona), a ani to činit nemohla, neboť je za necelý měsíc od koupě prodala, jak bylo v soudním řízení prokázáno. V dovolání argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, přičemž podle jejího názoru nelze výtoče (výnosy) považovat za újmu dlužnici vzniklou, protože by elektrárny stejně nemohla provozovat, a proto na její zaplacení nevzniká vedlejšímu účastníkovi nárok. Upozorňuje, že elektrárny pořídila za cenu 125,9 mil. Kč, následně je prodala obchodní společnosti S&M Develop s. r. o., za cenu 137 mil. Kč, obdržela však jen 8 mil. Kč, uvedená společnost je pak prodala dlužnici, která je za necelý měsíc prodala obchodní společnosti LRP energy s. r. o., aniž by dlužnice uhradila kupní cenu, a posledně uvedená společnost dlužnici uhradila část kupní ceny ve výši 40 mil. Kč, přesto elektrárny zůstaly v majetkové podstatě dlužnice. V "prodejní smlouvě" si stěžovatelka, jak dále uvádí, vymínila provozování elektráren do úplného zaplacení kupní ceny, jakož i to, že do té doby zůstávají v jejím vlastnictví, ovšem ujednání o provozování pozbylo platnosti, když kupující elektrárny dále prodal a další kupující již tímto ujednáním nebyl vázán, a jde-li o výhradu vlastnického práva, ta byla sjednána neplatně (sc. platně, avšak bez věcně právních účinků). Bez faktické náhrady tak přišla o elektrárny a nyní ještě má platit veškeré příjmy, které získala za vyrobenou elektřinu. Ty již do majetkové podstaty uhradila a nyní nedostane zpět ani jejich část, u které povinnost k placení zrušil Nejvyšší soud.
12. Stěžovatelka uzavírá, že elektrárny řádně provozovala, hradila všechny náklady s tím spojené, a o elektrárny se starala s péčí řádného hospodáře. Musela se smířit s tím, že bez zaplacení kupní ceny přišla o vlastnictví k nim, přičemž nepovažuje za správné, spravedlivé a ústavně souladné, že by měla vyplatit všechny inkasované výtoče. Má za to, že daný stav není v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a dobrých mravů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí s výrokem napadeným ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému výroku žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka odmítá, že by jí jako neoprávněné držitelce větrných elektráren ve vlastnictví dlužnice svědčila povinnost podle §131 občanského zákoníku vydat vedlejšímu účastníkovi užitek v podobě výnosu (hospodářského výtěžku) z prodeje elektrické energie, přičemž argumentuje tím, že byla držitelkou příslušné licence, a to na rozdíl od dlužnice, která ani tyto elektrárny provozovat nechtěla, případně vyjadřuje nesouhlas s tím, že by měla vydat celkový výnos, tj. včetně státní podpory.
16. Touto argumentací se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve výroku I napadeného rozsudku a náležitě se s ní také vypořádal, když stěžovatelce vysvětlil, proč jí uváděné skutečnosti nejsou pro posouzení věci právně relevantní (viz body 26 až 43 odůvodnění jeho rozsudku). Upozorňuje-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejím poukazem na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, možno poukázat na bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku, kde Nejvyšší soud konstatoval, že vrchní soud nevyšel z toho, že výnos lze považovat za újmu vzniklou vlastníkovi v důsledku neoprávněné držby, ale že výnos představuje užitek věci ve smyslu §123 (a potažmo §131) občanského zákoníku. Možno dodat, že v uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že těžil-li neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí (lesním pozemkem) její plody (vytěžené dřevo), a má-li povinnost tyto plody vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu (v obvyklé ceně vytěženého dřeva), pak si může od nároků vlastníka uvedených v §131 odst. 1 občanského zákoníku odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a (podle okolností) i na jejich prodej. S tímto závěrem nijak napadený rozsudek nekoliduje. Navíc, operuje-li stěžovatelka pojmem "plod věci", již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku upozornil (viz bod 18), že vrchní soud nedospěl k závěru, že by výnos z prodeje elektřiny byl "plodem věci".
17. Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu soudu, že vyložil a použil podústavní právo "mechanicky" a dospěl k nespravedlivému výsledku, resp. uspořádání vztahu mezi účastníky řízení. Ústavní soud uvedené námitce rozumí tak, že při posouzení věci mělo být přihlédnuto ke specifickým okolnostem případu, kdy by stěžovatelce mělo být nějak "kompenzováno" to, že bez náhrady "přišla o svoje elektrárny" a že neobdrží ani část zaplaceného výnosu, u kterého "povinnost k placení zrušil Nejvyšší soud".
18. Ústavní soud však ani tyto námitky neshledal opodstatněnými. V prvním případě bylo pouze věcí stěžovatelky, zda a za jakých podmínek k danému obchodu přistoupí, a pokud si právní následky dané transakce náležitě právně nezvážila, či se v souvislosti s ní vystavila nepřiměřenému riziku, může to být přičítáno pouze k její tíži.
19. Jde-li o druhou námitku, k údajnému pochybení (které mělo spočívat v tom, že městský soud nevyčkal vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu) došlo v jiném, tj. insolvenčním řízení (vedeném pod sp. zn. MSPH 79 INS 10350/2012), a již jen z tohoto důvodu soudy rozhodující ve věci nyní posuzované nebyly oprávněny posuzovat (ne)správnost takového postupu. Nadto by vytýkaný postup nemohl mít na rozhodování Nejvyššího soudu žádný vliv, protože na řešení této otázky rozsudek vrchního soudu nezávisel, resp. s ohledem na časovou souslednost záviset nemohl, a tudíž by se jí nemohl zabývat ani Nejvyšší soud, i kdyby mu ji stěžovatel v dovolání předestřel (§237 o. s. ř.).
20. Zbývá dodat, že Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení na věřitelích dlužnice v poměrné výši, jak o tom stěžovatelku přípisem ze dne 1. 8. 2022 informoval městský soud, by měl bránit §243g odst. 2 o. s. ř.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu