ECLI:CZ:US:2022:4.US.2218.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2218/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Šotka, advokáta, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce obchodní společnosti JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o., sídlem Velká 2984/23, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 29 ICdo 137/2020-397, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2019 č. j. 17 VSOL 729/2019-361, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2018 č. j. 25 ICm 2719/2012-311 (KSOS 25 INS 6866/2012) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2017 č. j. 17 VSOL 44/2017-233, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Ostrava, a. s., sídlem Mošnov 401, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. KSOS 25 INS 6866/2012 se podává, že napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 13. 5. 2016 č. j. 25 ICm 2719/2012-188 a věc mu vrátil k dalšímu řízení; tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala určení, že má za obchodní společností JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o. (dále jen "dlužnice") co do titulu a výše blíže specifikované pohledávky, a vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
3. Následně krajský soud napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice má za dlužnicí zmíněné pohledávky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jak patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky v souhrnné výši 41 780 546,90 Kč (přihláška pořadové číslo P6), stěžovatel je však popřel z důvodu nedostatku její aktivní legitimace. Následně se vedlejší účastnice domáhala určení pravosti a výše těchto pohledávek s tím, že je stále jejich věřitelkou, protože smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená dne 23. 2. 2012 mezi ní jako postupitelkou a obchodní společností A, jako postupnicí (dále jen "postupní smlouva"), je neplatná, a to z důvodu neurčitosti předmětu postoupení, jakož i proto, že byla uzavřena v omylu vyvolaném jednatelem postupnice, A. S., který spáchal zločin podvodu, za který byl pravomocně odsouzen. Neplatnosti postupní smlouvy pro omyl se vedlejší účastnice dovolala, nadto od ní dne 2. 5. 2012 odstoupila. Současně vedlejší účastnice namítla, že postupnice postoupení pohledávek neprokázala a že obchodní společnost B. (jako další postupnice), která rovněž pohledávky do insolvenčního řízení přihlásila, tyto nabyla v důsledku trestné činnosti jmenovaného. Stěžovatel argumentoval tím, že pohledávky byly v postupní smlouvě vymezeny dostatečně, a tak byly i řádně postoupeny, že postupnice postoupení prokázala a že vůči směnečné pohledávce uplatnil námitku "nedostatku kauzy". Krajský soud však dospěl k závěru, že pohledávky v postupní smlouvě nebyly definovány dostatečně určitě, a proto je tato smlouva neplatná (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a že se navíc vedlejší účastnice řádně dovolala neplatnosti daného právního úkonu z důvodu omylu, a ještě platně od postupní smlouvy odstoupila. Ke směnečné pohledávce pak uvedl, že vedlejší účastnici podle obsahu předložené listiny svědčí aktivní věcná legitimace k výkonu práv ze směnky, přičemž plněním na zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka a plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka směnečná.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se s názorem krajského soudu ztotožnil a konstatoval, že vedlejší účastnice coby majitelka zajišťovací směnky je aktivně legitimována i k výkonu práv ze směnky bez ohledu na to, zda je zároveň nositelkou směnkou zajištěné pohledávky.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel poukazuje na to, že v dovolání namítal, že soudy nižších stupňů vyvodily nesprávná skutková zjištění, která nesprávně právně posoudily. Konkrétně má za to, že postupní smlouva byla určitá, a tudíž platná, neboť v dané době její strany spolu aktivně obchodovaly, soubor přihlášených pohledávek se v čase měnil, kdy některé pohledávky zanikly (zaplacením, započtením) a některé přibyly, přičemž jejich vymezení bylo dostatečně určité. Dále namítl, že nemělo být přihlíženo k dovolání se neplatnosti postupní smlouvy z důvodu omylu, případně k odstoupení od ní, neboť postupnice nebyla vlastnicí postupovaných pohledávek. Skutečnost, že se A. S. dopustil zločinu uzavřením postupní smlouvy, není důvodem neplatnosti právního úkonu. Argumentoval i tím, že posuzování platnosti postupní smlouvy "se řadí až za notifikaci" ve formě oznámení postupitelem nebo prokázání postupníkem, což se v posuzované věci stalo, a že majiteli zajišťovací směnky může být pohledávka ze směnky přiznána, je-li zároveň nositelem směnkou zajištěné pohledávky. Z těchto důvodů požadoval změnu rozsudku vrchního soudu tak, že Nejvyšší soud žalobu zamítne.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základních práv, neboť tentýž soud stejnou věc rozhodl dvěma rozhodnutími "absolutně opačně", aniž by přitom došlo ke změně skutkového stavu, kdy se odůvodnění obou rozhodnutí vzájemně vyvrací. Nekonzistentním rozhodováním došlo k narušení právní jistoty a legitimního očekávání, a tím i práva na spravedlivý (sc. řádný) proces. Nápravu nezjednal ani Nejvyšší soud.
8. Soudům stěžovatel dále vytýká, že nereflektovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), který se týkal ochrany práv nabytých třetí osobou.
9. Poukazuje i na to, že právo na projednání věci před soudem zahrnuje právo na osobní účast na jednání, právo na něm tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, a zejména (jak zdůrazňuje) právo na to, aby soudy rozhodovaly předvídatelným způsobem, což představuje jeden z pilířů práva na spravedlivý proces. Soudy se navíc podle stěžovatele řádně nezabývaly zvláštností nastalé situace a nevzaly v potaz individuální okolnosti případu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel poukazuje na řadu procesních práv účastníka soudního řízení, ovšem důvody jejich porušení soudy neuvádí, tedy s výjimkou porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání, k němuž mělo dojít tím, že krajský soud vydal dvě "absolutně opačná" rozhodnutí, aniž by došlo ke změně skutkového stavu. Uvedl-li stěžovatel, že se tak stalo ve stejné věci, Ústavní soud vyšel z toho, že šlo o výše zmíněné rozsudky krajského soudu. V prvé řadě neodpovídá skutečnosti, že by nedošlo ke změně skutkového stavu, neboť vrchní soud krajskému soudu výslovně uložil, aby skutkový stav řádně zjistil. Především pak nepravomocné rozhodnutí soudu nemůže žádnou právní jistotu či legitimní očekávání účastníka řízení ani kohokoliv jiného založit (ostatně kdyby tomu tak bylo, pak by nebyla vůbec možná náprava vadných rozhodnutí). Tato námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
13. Dále stěžovatel vytýká soudům, že nerespektovaly právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Pomíjí však, že mimo jiné Nejvyšší soud se touto námitkou, jakož i dalšími dovolacími námitkami zabýval, přičemž účastníkům řízení dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu na posuzovanou věc příslušné závěry Ústavního soudu vztáhnout nelze. Protože stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, ze které by bylo patrno, proč by názor vyslovený Nejvyšším soudem v této souvislosti (či v jiných souvislostech, např. se zajišťovací směnkou) nemohl z hlediska ústavnosti obstát, nelze ani v této části považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou.
14. Ani námitka, že soudy nevzaly v úvahu specifika či individuální okolnosti případu, nemůže vést Ústavní soud k jinému závěru. Nejenže není zřejmé, v čem by měla být posuzovaná věc specifická, ale z ústavní stížnosti není ani patrno, jaká konkrétní okolnost měla být vzata v úvahu a proč by měla být právně relevantní.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu