ECLI:CZ:US:2022:4.US.228.22.1
sp. zn. IV. ÚS 228/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROBO TRANS PRAHA spol. s r. o., sídlem Sudoměřská 739/43, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2022 č. j. 3 As 135/2020-44 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 55 A 2/2020-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 20. 12. 2019 č. j. 225/2019-110-SDNA/4 (dále jen "rozhodnutí vedlejšího účastníka"), kterým podle §90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 4. 2019 č. j. 054879/2019/KUSK-DOP/RICH a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Posledně jmenovaným rozhodnutím byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů.
3. Krajský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatelky odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku (výroky II a III). Krajský soud shledal, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí, jímž odvolací správní orgán postupem podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání správnímu orgánu, který je vydal, není rozhodnutím podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť takové rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci a zásadně samo o sobě nijak nezasahuje do hmotněprávní sféry účastníků správního řízení. Věc se tím pouze vrací do stadia řízení u správního orgánu prvního stupně, který o ní bude znovu rozhodovat (v této souvislosti krajský soud odkázal např. na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 7 As 192/2017-35). Krajský soud dodal, že soudní přezkum rozhodnutí, jímž se řízení před správními orgány nekončí, byl připuštěn pouze ve výjimečných případech, v nichž jsou mimo odvolací řízení zrušena nebo změněna pravomocná rozhodnutí ve správním řízení, neboť zrušení takových rozhodnutí "samo o sobě otřásá právy a povinnostmi, o nichž má jejich adresát již důvodně za to, že jsou neotřesitelná". O takovou situaci však v daném případě nejde.
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním závěrem krajského soudu a zdůraznil, že rozhodnutí vedlejšího účastníka není konečné, nýbrž naopak předpokládá, že řízení bude dál před správním orgánem prvního stupně pokračovat. Dojde-li posléze k tomu, že správní orgán prvního stupně bude respektovat závazný právní názor vedlejšího účastníka, potom může stěžovatelka brojit proti takovému rozhodnutí odvoláním a zde může uplatnit veškeré své námitky. Vedlejší účastník pak bude povinen se s argumentací stěžovatelky náležitým způsobem vypořádat a neučiní-li tak v případném zamítavém rozhodnutí o odvolání stěžovatelky k její spokojenosti, bude oprávněna podat správní žalobu, budou-li splněny další zákonné podmínky její přípustnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 1 As 51/2017-28). K namítanému pochybení krajského soudu, spočívajícím v tom, že se nezabýval stěžovatelčinými žalobními námitkami (zejména pak otázkou nicotnosti prvostupňového rozhodnutí), Nejvyšší správní soud uvedl, že k samotnému posouzení důvodnosti žaloby může krajský soud přistoupit jen tehdy, je-li žaloba přípustná. Jak správně konstatoval již krajský soud, žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo úkonem správního orgánu, který na základě shora uvedených závěrů není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Takové úkony jsou ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučeny, což ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. způsobuje nepřípustnost žaloby. V takovém případě byly v posuzované věci splněny důvody pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) téhož předpisu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména uvedla, že podklady správního spisu nedostatečně odůvodňují závěry správního orgánu prvního stupně. Lze tak pochybovat o prokazatelnosti závěrů správního orgánu prvního stupně, kdy podklady ve správním spise k těmto závěrům sloužící jsou pouze kusé a podle názoru stěžovatelky nedostatečné. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je tak založeno spíše na domněnkách, nežli na prokazatelných zjištěních vyplývajících ze správního spisu, či podklady pro uvedené rozhodnutí úplně chybí. Za uvedené situace stěžovatelka soudí, že nebylo jiného východiska, než konstatovat nicotnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nikoliv pouze jeho nezákonnost. Tím, že to správní soudy neučinily, zasáhly do jejích shora uvedených ústavně garantovaných práv. Stěžovatelka pak namítá též to, že správní soudy neposuzovaly možnost aplikace §43 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, upravující institut upuštění od uložení správního trestu.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěrů správních soudů (sub 3 a 4) o odmítnutí žaloby stěžovatelky je ústavně konformní. Zejména nutno zdůraznit závěr Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí vedlejšího účastníka není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž toto rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno, což způsobuje nepřípustnost žaloby a nutnost jejího odmítnutí. Ústavní soud konstatuje, že jde tak o návrh, u něhož není minimálně splněn základní předpoklad pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví, totiž dotčení na subjektivním veřejném právu stěžovatelky, kterému by měla být správními soudy ve správním soudnictví poskytnuta ochrana. Také nelze v posuzované věci hovořit o denegatio iustitiae, když stěžovatelce jsou zachována její procesní práva v navazujícím řízení, a to včetně opětovné možnosti soudního přezkumu (srov. zdůvodnění Nejvyššího správního soudu, zejm. body 16 až 19).
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu