ECLI:CZ:US:2022:4.US.2308.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2308/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Zátiší 3501, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2022 č. j. 6 As 33/2022-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka současně žádá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spočívajících v nákladech na právní zastoupení zatím ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanovené dle tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. e) za úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a za úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d), a v náhradě hotových výdajů advokáta zatím za dva úkony právní služby režijním paušálem podle §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše včetně daně z přidané hodnoty.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2022 č. j. 6 As 33/2022-22 byla odmítnuta stěžovatelčina kasační stížnost s tím, že stěžovatelka ve stanovené a dále prodloužené lhůtě neodstranila její nedostatky. Své rozhodnutí Nejvyšší správní soud odůvodnil tak, že si je vědom, že nedoplnění kasační stížnosti je s vysokou pravděpodobností důsledkem nedostatku právního zastoupení. Nepokládá však svůj výše uvedený postup za rozporný s čl. 37 odst. 2 Listiny zaručujícím právo na právní pomoc. Stěžovatelka totiž toto své právo dostatečně neuplatňovala, oslovila-li v průběhu více než tří měsíců, které od podání kasační stížnosti do konce prodloužené lhůty k doplnění kasační stížnosti měla, pouze tři advokáty. Stěžovatelka měla dostatečný čas k tomu, aby se pokusila advokáta zajistit. Sama tvrdila, že nežádá o bezplatnou právní pomoc, a soud nepochybuje o tom, že by při vyvinutí dostatečného úsilí našla advokáta, který by byl ochoten její věc převzít. Je obecně známo, že počet advokátů v České republice je tak vysoký, že v každém větším městě jich lze oslovit přinejmenším desítky. Stěžovatelka ani netvrdila žádné mimořádné okolnosti, které by jí v hledání a nalezení právního zastoupení bránily, nebo jí tuto snahu neúměrně ztěžovaly. Ustala-li tedy stěžovatelka v hledání advokáta a pouze čekala na rozhodnutí České advokátní komory, ač si byla vědoma běhu lhůty k předložení plné moci a odstranění vad kasační stížnosti, pak v souladu se zásadou, podle níž ochrana práv náleží těm, kdo o ně dbají, není možné následný postup soudu, který její kasační stížnost z procesních důvodů odmítne, hodnotit jako odepření práva na právní pomoc či na přístup k soudu. Tento závěr platí bez ohledu na zákonnost rozhodnutí České advokátní komory o neposkytnutí právní pomoci, kterou však v tomto řízení soud není oprávněn hodnotit.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že podala kasační stížnost bez zastoupení advokátem s tím, že ji odůvodní dodatečně prostřednictvím právního zástupce. Na následnou výzvu Nejvyššího správního soudu, aby ve lhůtě jednoho měsíce předložila plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo aby prokázala, že má právnické vzdělání, a aby v téže lhůtě odstranila nedostatky kasační stížnosti tak, že uvede, z jakých důvodů napadá dané rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatelka požádala o prodloužení stanovené lhůty z důvodu, že tři oslovení advokáti z Frýdku-Místku jí v této věci odmítli poskytnout právní službu, a tak požádala o určení advokáta Českou advokátní komoru, která o její žádosti dosud nerozhodla. Nejvyšší správní soud této žádosti usnesením ze dne 21. 4. 2022 č. j. 6 As 33/2022-16 vyhověl a stěžovatelce lhůtu o měsíc prodloužil, přičemž posledním dnem této lhůty bylo pondělí 30. 5. 2022. Podáním ze dne 27. 5. 2022 stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že Česká advokátní komora dne 6. 5. 2022 rozhodla, že se jí advokát neurčuje, proti čemuž následně podala žalobu, o níž probíhá soudní řízení, a to zejména z důvodu, že Česká advokátní komora rozhodla o neurčení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby, přestože o právní služby jako bezúplatné nežádala. S přihlédnutím k právě probíhajícímu soudnímu řízení o neurčení advokáta Českou advokátní komorou stěžovatelka požádala Nejvyšší správní soud o další prodloužení stanovené lhůty. Navzdory této žádosti však Nejvyšší správní soud rozhodl, že se kasační stížnost odmítá.
5. Takovýto postup Nejvyššího správního soudu byl podle stěžovatelky nepřiměřeně přísný, když k odmítnutí kasační stížnosti neměl přistoupit přinejmenším do doby, než by bylo postaveno na jisto, že byl postup České advokátní komory souladný se zákonem a se základními právy stěžovatelky. Ve výsledku byl stěžovatelce znemožněn přístup k soudu.
6. Stěžovatelka podotýká, že aktuálně je u Ústavního soudu projednáván návrh na zrušení části zákona o advokacii týkající se právě určování advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby výlučně osobám nemajetným, s nímž se na Ústavní soud obrátil Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 101/2021.
7. Stěžovatelka dodává, že si je přitom vědoma omezení, jež pro případné doplnění náležitostí kasační stížnosti stanoví §106 odst. 3 s. ř. s. Za dané situace však bylo dle stěžovatelky možné lhůtu pro doplnění kasační stížnosti stanovenou dle §106 odst. 3 s. ř. s. prodloužit za podmínek stanovených v §40 odst. 5 s. ř. s., kdy by bylo možné okolnosti věci považovat za vážný omluvitelný důvod k prodloužení lhůty ve smyslu uvedeného ustanovení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
10. Z pohledu ústavního přezkumu je nutno považovat za klíčové, že Nejvyšší správní soud stěžovatelkou namítané aspekty věci uvážil a řádně své rozhodnutí i s ohledem na ně odůvodnil. I Ústavní soud se přitom domnívá, že vzdala-li stěžovatelka shánění advokáta po pouhých třech pokusech, ač k tomu měla dobu několika měsíců a ač ani netvrdí, že by jí nějaké mimořádné okolnosti v hledání a nalezení právního zastoupení bránily, pak sama nepostupovala plně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.
11. Sama skutečnost, že v řízení před Ústavním soudem je projednáván návrh na zrušení části zákona o advokacii týkající se určování advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby výlučně osobám nemajetným pak ještě nijak, a to ani kdyby napadená právní úprava byla hypoteticky Ústavním soudem v budoucnu zrušena, nevypovídá o porušení práv stěžovatelky v nyní posuzované věci.
12. Uvedl-li Nejvyšší správní soud, že je oprávněn prodloužit již jednou stanovenou měsíční lhůtu k doplnění náležitostí kasační stížnosti nejvýše o další měsíc a prodloužení nad rámec tohoto schématu 1+1 měsíc není možné, a to ani za užití §40 odst. 5 s. ř. s., pak tento jeho právní názor se nejeví jakkoliv neústavním, když vychází z příslušné právní úpravy, totiž z §106 odst. 3 s. ř. s.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
14. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelčiným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu