ECLI:CZ:US:2022:4.US.2339.21.3
sp. zn. IV. ÚS 2339/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti CEC Praha a. s., sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2021 č. j. 9 As 22/2021-37, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2021 č. j. 62 A 84/2020-118, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 76695-18/2020-530000-61, sp. zn. S-8210/2020-530000, výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021 č. j. 10 As 134/2021-45, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2021 č. j. 62 A 82/2020-127, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 75045-14/2020-530000-61, sp. zn. S-8782/2020-530000, výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 As 71/2021-41, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2021 č. j. 62 A 89/2020-137, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 78746-14/2020-530000-61, sp. zn. S-8743/2020-530000, výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. 3 As 156/2021-40, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2021 č. j. 62 A 83/2020-123, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 78756-13/2020-530000-61, sp. zn. S-8211/2020-530000, výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2021 č. j. 3 As 164/2021-40, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 62 A 85/2020-125 a rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 87547-15/2020-530000-61, sp. zn. S-8750/2020-530000, výrokům I a II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 4 As 101/2021-38, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2021 č. j. 62 A 87/2020-127, rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 78401-16/2020-530000-61, sp. zn. S-7966/2020-530000, výrokům I a II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 4 As 83/2021-38, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021 č. j. 62 A 90/2020-135 a rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. března 2020 č. j. 78467-14/2020-530000-61, sp. zn. S-8213/2020-530000, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a to práva vlastnit, resp. pokojně užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, včetně práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, včetně práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na respektování obydlí podle čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy a principu demokratického (materiálního) právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2339/21, I. ÚS 2584/21, I. ÚS 2732/21, II. ÚS 2733/21 a III. ÚS 2734/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení prvních pěti ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2339/21. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21, II. ÚS 3210/21, III. ÚS 3211/21 rozhodl o spojení dalších dvou ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2339/21.
3. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaných správních i soudních spisů se podává, že ředitel Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "celní úřad") napadenými rozhodnutími (ve skutkově i právně obdobných věcech) zamítl námitky společnosti SLOT Group, a. s., (tj. právní předchůdkyně stěžovatelky), proti zadržení v napadených rozhodnutích specifikovaných kusů technických herních zařízení (videoloterijních terminálů), hotovosti a dalších věcí pro podezření, že v souvislosti s jejich užíváním docházelo k porušování §121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hazardních hrách").
4. O žalobách proti těmto rozhodnutím rozhodl nejprve Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudky ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 82/2020-91, ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 83/2020-92, ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 84/2020-91, ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 85/2020-93, ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 87/2020-92, ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 89/2020-97 a ze dne 10. 7. 2020 č. j. 62 A 90/2020-98 tak, že napadená rozhodnutí zrušil. Krajský soud neshledal dostatečným podezření na porušování zákona, které vycházelo z nesrovnalostí ve výčtu jednotlivých rozhodnutí Ministerstva financí, konkrétně z existence rozdílných znění dvou rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 9. 2015, a to č. j. MF-38884/2015/34-4 a MF-38884/2015/34-5 (dále jen "změnová rozhodnutí"), která předložila právní předchůdkyně stěžovatelky při kontrole plnění povinností při provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách.
5. Ke kasačním stížnostem celního úřadu Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 9. 2. 2021 č. j. 2 As 261/2020-75, ze dne 31. 3. 2021 č. j. 3 As 249/2020-96, ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 191/2020-76, ze dne 31. 3. 2021 č. j. 3 As 276/2020-86, ze dne 11. 2. 2021 č. j. 4 As 270/2020-66, ze dne 25. 1. 2021 č. j. 4 As 244/2020-69 a ze dne 11. 2. 2021 č. j. 4 As 243/2020-67 uvedené rozsudky krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že postačovalo, že celní úřad během kontroly zjistil, že změnová rozhodnutí nejsou evidována v evidenci Ministerstva financí v takovém znění, v jakém je právní předchůdkyně stěžovatelky předložila. Celní úřad neměl prostor během samotné kontroly provádět složité dokazování či sbírání dalších podkladů pro potvrzení svého podezření. Měl dostatečnou vstupní indicii pro vznik důvodného podezření, neboť v systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi nebylo pro právní předchůdkyni stěžovatelky vedeno platné a účinné povolení k provozování technických herních zařízení nalezených v kontrolovaných provozovnách. Celní úřad v průběhu kontroly zpochybnil pravost změnových rozhodnutí na základě jejich odlišnosti od rozhodnutí, která evidovalo Ministerstvo financí. Jejich zpochybnění bylo dostačující, jelikož v průběhu kontroly nebylo možné přímo prokázat, že předložená změnová rozhodnutí jsou podvrhem.
6. V následných řízeních krajský soud napadenými rozsudky zamítl žaloby stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jelikož Nejvyšší správní soud postavil ve svém zrušujícím rozsudku najisto jedinou spornou otázku v daném řízení, krajskému soudu nezbylo, než jeho závěry převzít. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004 č. j. 5 A 1/2001-56 dále plyne, že v době, kdy se správní orgán dozví o možném porušení zákona, nemusí mít najisto postaveno, že k porušení nesporně došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání porušení povinnosti je předmětem následného řízení, ve kterém bude celní úřad rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách. Celní úřad své důvodné podezření odůvodnil tím, že v průběhu kontroly obdržel od právní předchůdkyně stěžovatelky změnová rozhodnutí, která následně ověřil u Ministerstva financí. Zjistil, že se předložená změnová rozhodnutí neshodují s rozhodnutími, která eviduje Ministerstvo financí. Pojal proto v průběhu kontroly důvodné podezření, že předložená rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, a proto zadržel technická herní zařízení, která se nacházela v daných provozovnách.
7. Kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadenými usneseními odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zejména shledal, že stěžovatelka polemizovala se závěry dřívějších rozsudků Nejvyššího správního soudu (sub 5) týkajících se skutečností, ze kterých celní úřad nabyl důvodné podezření na porušování §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách a neprokázání systematických nedostatků evidence Ministerstva financí. Stěžovatelka tedy nenamítla, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, naopak s názorem Nejvyššího správního soudu polemizovala, a vybízí jej tak k soudnímu "ping-pongu", jemuž má zabránit institut nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nešlo ani o situaci, že by důvodem zrušení prvního rozsudku krajského soudu byla jeho procesní vada, případně nepřezkoumatelnost, a před vydáním jeho druhého rozsudku nedošlo ani k doplňování dokazování krajským soudem. Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky přípustnými ani z důvodu změny skutkových zjištění, právního stavu či judikatury, neboť k takovým změnám při posuzování sporných otázek nedošlo. Její kasační stížnosti byly tedy shledány nepřípustnými. Další kasační námitky (že si celní úřad nevyhledal obě změnová rozhodnutí, nýbrž pouze rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4; že celní úřad nemá přístup do systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi, který vede Ministerstvo financí; a že předcházejícími rozsudky bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu) stěžovatelka neuplatnila ani v žalobách a uplatnila je až v podaných kasačních stížnostech. Tyto námitky nenavazují na jednotlivé body stěžovatelčiných žalob. I kdyby nešlo o opakované kasační stížnosti, takové námitky by byly nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Obsáhlou argumentaci stěžovatelky proti napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu a předcházejícím soudním a správním rozhodnutím lze shrnout tak, že jednak považuje napadená usnesení za nesprávná, nezákonná a neústavní z důvodu, že Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odmítl jako nepřípustné, aniž by pro tento jeho procesní postup byly splněny zákonem a judikaturou stanovené podmínky. Její kasační stížnosti byly přípustné, neboť v nich namítala vadu řízení, resp. krajským soudem nesprávně zjištěný skutkový stav a nikoli nesprávné právní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho předcházejících rozsudcích, ze kterých krajský soud při opětovném rozhodování vycházel. Podle stěžovatelky je podle ustálené rozhodovací praxe opakovaná kasační stížnost bez dalšího přípustná v situaci, kdy tuto druhou kasační stížnost podává účastník řízení, odlišný od stěžovatele v řízení o první kasační stížnosti.
9. Stěžovatelka dále namítá, že správní soudy a celní úřad ve svých rozhodnutích ignorovaly skutečnost, že celní úřad přijal při kontrole opatření spočívající v zadržení technických herních zařízení v situaci, kdy v okamžiku zahájení kontroly, resp. přijetí opatření, neměl k dispozici, a součástí správního spisu nebyly podklady zakládající zřetelnou, konkrétní a dostatečnou vstupní indicii pro tvrzené důvodné podezření podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Důvodem je skutečnost, že tyto podklady, resp. vstupní indicie, kterými se celní úřad nyní snaží svá opatření ospravedlnit, měl celní úřad k dispozici a tyto byly do správního spisu založeny až ex post, a to dokonce až několik měsíců po skončení kontrol v provozovnách, resp. po přijetí opatření spočívající v zadržení technických herních zařízení.
10. Za tímto účelem stěžovatelka odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva týkající se důvodného podezření a práva na respektování obydlí při předběžném zadržení věci správním orgánem. Stěžovatelka má též za to, že tvrzení celního úřadu, že informace o údajných odlišných verzích změnových rozhodnutí získal při komunikaci s Generálním ředitelstvím cel v průběhu kontroly, jsou v rozporu se skutečným stavem věci, resp. jsou krajně nevěrohodná, a že dokumenty a informace údajně získané celním úřadem z informačního systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi nepředstavují podklady, resp. vstupní indicie vykazující nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, a celní úřad na jejich základě nemohl nabýt důvodné podezření podle §121 zákona o hazardních hrách.
11. Konečně stěžovatelka zdůrazňuje, že námitky poukazující na absenci podkladů představujících údajnou vstupní indicii, resp. zakládajících údajné důvodné podezření celního úřadu v okamžiku zahájení kontroly, resp. přijetí opatření, uplatnila v řízení před správními soudy řádně a včas.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti jsou proti napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
13. K přípustnosti ústavních stížností proti výrokům I a II rozsudků krajského soudu a proti rozhodnutím ředitele celního úřadu viz níže (sub 26).
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
14. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům.
15. Nejvyšší správní soud ve svých vyjádřeních uvedl, že se stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že v situaci, kdy druhou kasační stížnost podává účastník řízení odlišný od stěžovatele v řízení o první kasační stížnosti, je opakovaná kasační stížnost bez dalšího přípustná. V takovém případě totiž záleží v prvé řadě na tom, jaké námitky v kasační stížnosti vznáší, jak plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka mohla ve své nové kasační stížnosti uplatnit pouze takové námitky, jimiž by nově - oproti první kasační stížnosti celního úřadu - vymezila rámec kasačního přezkumu, zároveň za podmínky, že budou mít oporu v žalobních bodech. Takovým způsobem však stěžovatelka nepostupovala. Zčásti totiž stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti námitky, které neměly oporu v žalobních bodech, a byly proto nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. Pod konkrétní žalobní body, z nichž v souladu s dispoziční zásadou vycházel krajský soud, nelze podřadit námitky uplatněné poprvé až ve stěžovatelčině kasační stížnosti. Jde o námitky, podle kterých si celní úřad nevyhledal obě změnová rozhodnutí, nýbrž pouze rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4; že celní úřad nemá přístup do systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi, který vede Ministerstvo financí; a že předcházejícími rozsudky bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Tyto námitky nebyly vůbec uplatněny v řízení před krajským soudem, ten se k nim proto nemohl vyjádřit, pročež jsou takové námitky nepřípustné. Stěžovatelkou uváděná judikatura pak není na posuzovanou věc přiléhavá. Nejvyšší správní soud navrhuje odmítnutí ústavních stížností pro jejich zjevnou neopodstatněnost.
16. Krajský soud ve svých vyjádřeních uvedl, že s respektem k vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu odkazuje na svoje původní rozsudky ve věci samé, kde jsou popsány důvody, pro které - se zohledněním těch podkladů, které měly podle předložených správních spisů celní úřady k dispozici při provádění kontroly - dospěl k závěru, že celní úřady žádnou vstupní indicii pro vznik důvodného podezření, které by je opravňovalo k zadržení příslušných technických herních zařízení souvisejících věcí, neměly. Takovou indicií podle názoru krajského soudu - s přihlédnutím ke skutečnosti, že zadržení věcí sloužících k výkonu podnikatelské činnosti je podstatným zásahem do ekonomického života kontrolované osoby, a to v principu bez ohledu na obor podnikání - nebyla ani zjištění týkajících se různých znění změnových rozhodnutí, ani předložení "pouhé" kopie rozhodnutí v průběhu kontroly.
17. Celní úřad ve svých obsáhlých vyjádřeních zejména uvedl, že i podle judikatury Ústavního soudu není zahájení kontroly bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření a priori v rozporu s ochranou základních práv a svobod osob. Nelze proto směšovat důvody k zahájení kontroly a důvody vedoucí ke vzniku důvodného podezření pro zadržení, jak ovšem stěžovatelka v ústavních stížnostech činí. Podle celního úřadu nejsou předložená hodnocení důkazů stěžovatelkou, včetně jejího závěru o jejich nedůvěryhodnosti ze spisového materiálu patrná, natož aby nabyla ústavně relevantní intenzity. Celní úřad tak považuje namítanou nedostatečnost, nezákonnost a neústavnost napadených rozhodnutí za neopodstatněnou.
18. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní setrvala na argumentaci uplatněné v ústavních stížnostech, přičemž zdůraznila, že je i nadále přesvědčena, že v okamžiku zahájení dotčených kontrol, resp. v okamžiku přijetí dotčených opatření při těchto kontrolách, neměl celní úřad k dispozici a součástí správního spisu nebyly podklady zakládající jím tvrzenou vstupní indicii, a tudíž celní úřad nemohl mít a neměl jím tvrzené důvodné podezření, na základě kterého přistoupil k nezákonným a protiústavním opatřením.
V.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavních stížností
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
20. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
21. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
22. K samotné podstatě věci, tj. k existenci podkladů celního úřadu zakládajících jím tvrzené vstupní indicie a důvodné podezření, na základě kterých přistoupil k zadržení v napadených rozhodnutích specifikovaných kusů technických herních zařízení, Ústavní soud shledává, že důvodné podezření je upraveno v §121 zákona o hazardních hrách. Pravomoc provádět kontrolu, jakožto součást dozoru, je však stanovena §118 zákona o hazardních hrách, včetně oprávnění vstupovat do příslušných prostor podle §119 zákona o hazardních hrách. Při kontrole je účelem zjištění, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti plynoucí z právních předpisů [§2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Analogicky lze proto využít stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.), podle kterého není zahájení kontroly bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření a priori v rozporu s ochranou základních práv a svobod osob. Nelze proto směšovat důvody k zahájení kontroly a důvody vedoucí ke vzniku důvodného podezření pro zadržení věci, jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti.
23. Z předložených soudních a správních spisů plyne, že vůči názoru Nejvyššího správního soudu, kterým z nich plynoucí skutečnosti byly shledány jako dostatečné pro vznik důvodného podezření, nelze mít z hlediska ústavní konformity námitek. Jeho argumentace je navzdory tvrzením stěžovatelky srozumitelná, přehledná a má dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech i provedeném výkladu práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není pověřen přezkoumáváním hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Jeho kompetence spočívá v přezkumu, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo a jeho právní hodnocení při kontrole ústavnosti obstojí (srov. obdobně usnesení ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1739/21).
24. Námitku stěžovatelky směřující proti procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu je nutno též shledat neopodstatněnou. Považoval-li Nejvyšší správní soud její kasační stížnost za nepřípustnou, nelze na jeho postupu shledat nic neústavního, co by ospravedlnilo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka mohla ve své nové kasační stížnosti uplatnit pouze takové námitky, jimiž by nově - oproti první kasační stížnosti celního úřadu - vymezila rámec kasačního přezkumu, zároveň za podmínky, že budou mít oporu v žalobních bodech, nutno shledat za ústavně konformní se zdůrazněním, že stěžovatelka zjevně takto nepostupovala. Není pak zřejmé, jaké podrobnější vypořádání by si stěžovatelka představovala, neboť by to nemohlo nic změnit na logickém závěru Nejvyššího správního soudu, že celní úřad předmětnými povoleními v době kontroly disponoval, jinak by soud ve výsledku popřel svůj v (prvních) rozsudcích vyslovený právní názor o existenci důvodného podezření podle zákona o hazardních hrách (srov. obdobně usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1123/22).
25. Jde-li o námitky, podle kterých si celní úřad nevyhledal obě změnová rozhodnutí, nýbrž pouze rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4, že celní úřad nemá přístup do systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi, který vede Ministerstvo financí, a že předcházejícími rozsudky bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu, tak Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu správnímu soudu, že tyto námitky nebyly vůbec uplatněny v řízení před krajským soudem, ten se k nim proto nemohl vyjádřit, pročež byly takové námitky nepřípustné v řízení u Nejvyššího správního soudu, a tím spíše jsou pak nepřípustné v řízení o ústavní stížnosti.
26. Odmítnutí kasačních stížností Nejvyšším správním soudem pro nepřípustnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavních stížností v částech směřujících proti výrokům I a II rozsudků krajského soudu a proti rozhodnutím ředitele celního úřadu. Byly-li kasační stížnosti stěžovatelky důvodně odmítnuty pro jejich nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na kasační stížnosti stěžovatelky hledět tak, jako by nebyly podány. V takovém případě nelze ústavní stížnosti - v částech směřujících proti výrokům I a II rozsudků krajského soudu a proti rozhodnutím ředitele celního úřadu - považovat za přípustné.
27. Ústavní soud tedy shrnuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (sub 5 až 7) jsou ústavně souladné. Právní závěry Nejvyššího správního soudu v posuzované věci jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní a odporující požadavkům čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné, popř. proč bylo nutno postupovat podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., resp. i podle §104 odst. 4 s. ř. s., s přihlédnutím k tomu, že ve věci již bylo rozhodováno podruhé, takže stížnostní námitky stěžovatelky bylo namístě posoudit jako nepřípustné, a svůj závěr s oporou ve své judikatuře náležitě vysvětlil.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu