ECLI:CZ:US:2022:4.US.2376.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2376/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luboše Vrtilky, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2022 č. j. 23 Cdo 1052/2022-349, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2021 č. j. 74 Co 206/2020-320 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2020 č. j. 42 C 14/2016-279, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OLFIN - Žižkov, s. r. o., sídlem Koněvova 1686/112, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se soudy dopustily porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nenaplnily tak svoji úlohu stanovenou v čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 42 C 14/2016 se podává, že obchodní společnost NOVA leasing, a. s., se žalobou po obchodní společnosti Pro Resale, a. s., a in eventum po stěžovateli domáhala vydání specifikované sklízecí mlátičky (kombajnu). V průběhu řízení vzala žalobkyně vůči první žalované žalobu zpět, proti stěžovateli ji posléze změnila a požadovala eventuálně zaplacení částky 1 800 000 Kč. Městský soud po provedeném dokazování napadeným (mezitímním) rozsudkem zamítl žalobu na vydání kombajnu (I. výrok) a rozhodl, že nárok žalobkyně vůči stěžovateli na náhradu škody za neoprávněný převod kombajnu je dán (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že předmětný kombajn se již nenachází v držení stěžovatele, a uzavřel, že nemůže-li být kombajn vrácen vlastníkovi, může se žalobkyně domáhat náhrady škody odpovídající jeho hodnotě v době převodu.
3. Stěžovatel podal proti II. výroku rozsudku městského soudu odvolání (v průběhu odvolacího řízení vstoupila na místo žalobkyně vedlejší účastnice), které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil II. výrok rozsudku městského soudu. V odůvodnění konstatoval, že v řízení před městským soudem bylo prokázáno, že stěžovatel kombajn nedrží, tudíž nemohlo být vyhověno primárnímu petitu, avšak tím, že stěžovatel pozbyl držbu stroje, mohl žalobkyni způsobit škodu, o jejíž výši bude teprve rozhodováno.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když odvolací soud se odchýlil zejména od řešení otázky hmotného práva v podobě hodnocení pojmu "dobrá víra a nabytí vlastnictví od neoprávněného". Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl, protože dospěl k závěru, že dovolání vykazuje vady, které mu brání pokračovat v dovolacím řízení. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel neuvedl konkrétní judikaturu, žádné rozhodnutí, od jehož řešení se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky založené na zjištění dobré víry žalobkyně v oprávnění prodávající převést vlastnictví stroje do jejího vlastnictví, a že v souvislosti s další dovolací námitkou nevymezil otázku, ani neoznačil rozhodnutí dovolacího soudu, která by stejnou otázku (kterou ani nevymezil) řešila rozdílně. Námitky, kterými stěžovatel brojil proti hodnocení provedených důkazů, nemohly založit přípustnost dovolání, neboť samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že již řízení před městským soudem bylo zatíženo závažnou vadou, která rozhodnutí soudů zatížila vadou ústavněprávního rozměru; tato vada spočívá v právním posouzení dobré víry nabyvatele vlastnického práva k movité věci od neoprávněného. S právním posouzením dobré víry obecnými soudy stěžovatel nesouhlasí, a nesouhlasí ani se způsobem, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší soud, který, aniž by zkoumal ústavněprávní rozměr věci, k čemuž je rovněž povolán, dovolání odmítl z formálních důvodů. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěry obecných soudů o existenci nároku na náhradu škody za neoprávněný převod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku krajského soudu a městského soudu (body 11. a 12.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad ho určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje nově předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
9. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, protože neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní pochybení. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektoval vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedostál zákonným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (str. 3 poslední odstavec odůvodnění napadeného usnesení), je přiléhavý.
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (počátkem ledna 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu