ECLI:CZ:US:2022:4.US.2377.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2377/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2a, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022 č. j. 26 Cdo 382/2022-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a L. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 42/2020 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2021 č. j. 13 C 42/2020-49 zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 288 800 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 47 348 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2021 č. j. 36 Co 220/2021-79 rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 20 443 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 760 Kč. V jeho odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybnil-li právní posouzení prostřednictvím skutkových námitek, zejména že účastníci neuzavřeli dohodu o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného, k čemuž dodal, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu. Dále uvedl, že na otázce, zda při změně nájemní smlouvy byla dodržena písemná forma, napadené rozhodnutí nespočívá, a že otázkou, zda lze platbu za služby spojené s nájmem považovat za nájemné, stěžovatel zpochybňuje skutkový závěr městského soudu, podle něhož částka 3 560 Kč měsíčně představuje nájemné, a tudíž zde opět uplatňuje dovolací důvod, který podle zákona nemá k dispozici.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy v extrémním nesouladu s realitou, přičemž stranily vedlejší účastnici, a že tudíž je jimi vydané rozhodnutí nespravedlivé. K tomu uvedl, že s vedlejší účastnicí podepsal smlouvu, na jejímž základě užívá byt v jeho vlastnictví a ve které byla sjednána konkrétní výše nájemného. S ohledem na finanční situaci vedlejší účastnice a skutečnost, že měli ve střídavé péči nezletilé děti, na ní žádné plnění nevymáhal, později však začala vedlejší účastnice vydělávat, a proto požadoval, aby platila nájemné a náklady spojené s užíváním bytu. V této souvislosti probíhala mezi nimi komunikace mimo jiné prostřednictvím elektronické pošty, vedlejší účastnice však placení nájemného odmítla a uvolila se hradit jen část nákladů. Na jednání u obvodního soudu vedlejší účastnice předložila k důkazu vytištěné torzo z mnohaměsíční a mnohostránkové elektronické komunikace, on ale s ohledem na časový odstup nemohl potvrdit ani vyvrátit její autenticitu. Nicméně vedlejší účastnice nepředložila komunikaci ohledně nájemného, ale jen ohledně služeb za užívání bytu, což "zhojila" svou účastnickou výpovědí, v níž tvrdila, že suma, kterou platí, je mezi nimi dohodnutou konečnou částkou. Soudy toto vzaly za základ svých skutkových zjištění.
6. V soudním řízení, jak stěžovatel dále uvádí, argumentoval tím, že byla-li uzavřena nájemní smlouva, bylo možné ji změnit písemným dodatkem, a kdyby k této změně měla směřovat elektronická komunikace, musely by být projevy účastníků stvrzeny elektronickým podpisem, navíc by tato musela být předložena odkazem na e-mailové schránky, protože obsah vytištěného e-mailu lze měnit. V dovolání proto namítal, že vedlejší účastnice neprokázala změnu nájemní smlouvy, Nejvyšší soud však tuto argumentaci odmítl poukazem na §2237 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tím ale přistoupil k extrémně rozšiřujícímu výkladu, a vybočil tak z hranic soudní moci. Uvedené ustanovení chrání uživatele bytu, který řádně platí nájemné a služby za užívání bytu, a vlastník bytu takové platby přijímá, pouze z nějakého důvodu neexistuje písemná nájemní smlouva. Ta ale v daném případě existuje, přičemž vedlejší účastnice výše uvedenými důkazy prokazuje, že došlo k její změně. Takový postup soudů podle stěžovatelova názoru vnáší do právních vztahů extrémní míru nejistoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel se domáhá (toliko) zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo bez meritorního projednání odmítnuto jeho dovolání, a to jednak z důvodu, že v něm neuplatnil přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), a jednak proto, že na otázce, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, rozsudek městského soudu nezávisel (§237 o. s. ř.). Důvody, na nichž je napadené usnesení postaveno, přitom ústavní stížnost relevantním způsobem nereflektuje (viz sub 10), a ani Ústavní soud žádné pochybení, pro které by závěry Nejvyššího soudu nemohly z hlediska ústavnosti obstát, prima facie neshledal.
10. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl pouze, že v dovolání namítl, že vedlejší účastnice neprokázala změnu nájemní smlouvy, když ta nemohla být změněna pouhou e-mailovou komunikací, která navíc byla neprůkazná, a že Nejvyšší soud tuto argumentaci odmítl s poukazem na §2237 občanského zákoníku. Posledně uvedené tvrzení však neodpovídá skutečnosti, neboť Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem položenou otázku (zda byla nájemní smlouva změněna písemnou formou) městský soud neřešil, protože to vzhledem k výše uvedenému ustanovení nebylo třeba. Měl-li stěžovatel za to, že vedlejší účastnice změnu nájemní smlouvy neprokázala, šlo o námitku skutkové povahy, kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze. Na doplnění možno uvést, že stěžovatel žádnou otázku ohledně výkladu a aplikace §2237 občanského zákoníku, jež by mohla být v daných souvislostech relevantní, ve svém dovolání Nejvyššímu soudu k řešení nepředložil.
11. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu