ECLI:CZ:US:2022:4.US.2400.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2400/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Olši, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 4 As 93/2020-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 29. 8. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obecní úřad Lutín, stavební úřad (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 13. 9. 2018, č. j. OU/2127/18, zamítl žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu (dále jen "rozhodnutí stavebního úřadu"). Rozhodnutí stavebního úřadu bylo odůvodněno tím, že realizace záměru stavby rodinného domu je nepřípustná podle koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Olomouce, odboru koncepce a rozvoje, ze dne 3. 5. 2018, č. j. SMOL/110876/2018/OKR/Hel (dále jen "závazné stanovisko"), které stěžovatel ke své žádosti přiložil, a podle kterého stavba rodinného domu nesplňuje estetické požadavky stanovené v územním plánu. Proti rozhodnutí stavebního úřadu brojil stěžovatel odvoláním, které Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 4. 3. 2019, č. j. KUOK 15001/2019 (dále jen "rozhodnutí krajského úřadu"), a to s ohledem na potvrzení závazného stanoviska, vydaného jeho Odborem strategického rozvoje kraje ze dne 16. 1. 2019, č. j. KUOK 8155/2019 (dále jen "potvrzení závazného stanoviska"). Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 65 A 14/2019-60, zamítl (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen "napadený rozsudek").
II.
3. Stěžovatel, podobně jako v řízení před správními soudy, ve své ústavní stížnosti tvrdí, že krajský úřad ve svém rozhodnutí neuvedl žádné vysvětlující úvahy a důvody, proč považuje závazné stanovisko za správné. A to i přes konkrétní námitky stěžovatele, které směřovaly zejména proti závaznému stanovisku i následnému potvrzení závazného stanoviska. Podle závěrů napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se správní orgán mohl pouze omezit na svoji povinnost řídit se stanoviskem a poukázat na vypořádání stěžovatelových námitek v potvrzení závazného stanoviska. Takový postup však podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel k tomu konstatuje, že správní orgány pochybily, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnovaly žádnou pozornost důkazům svědčícím o zjevné nesprávnosti jak závazného stanoviska, tak jeho potvrzení.
4. Stěžovatel dále namítá porušení §75 odst. 2 soudního řádu správního, neboť v soudním řízení nebylo vůbec přezkoumáno závazné stanovisko, které bylo podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud měl povinnost přezkoumat závazné stanovisko v mezích žalobních bodů a brát v potaz i argumentaci přiloženou jako důkaz v odvolání stěžovatele ze dne 20. 9. 2019 a jeho vyjádření ze dne 30. 1. 2019.
5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel dále v tom, že krajským soudem nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz znalecký posudkem, na jehož zadání a odůvodnění jeho zpracování stěžovatel upozorňoval již ve své žalobě. Zajištění dřívějšího vypracování znaleckého posudku nebylo možné vzhledem k zákonné lhůtě pro podání žaloby a časovým možnostem stěžovatele i znalce. V této souvislosti stěžovatel konstatuje, že otázka souladu stavebního záměru s podmínkami ochrany kulturních a historických hodnot území je otázkou odbornou, na kterou měl odpovědět znalec ve svém znaleckém posudku. V této souvislosti stěžovatel vyjadřuje také nesouhlas s postupem krajského soudu, který nepřipustil doplnění žalobních bodů, které vychází z vyhotoveného znaleckého posudku.
6. Postupem správních soudů a správních orgánů došlo podle stěžovatele také k porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace. Stěžovatel k tomu zdůrazňuje, že je historicky jediným žadatelem o stavební povolení, kterému stavební úřad nevyhověl z důvodu vzhledu navrhované stavby. K uvedenému stěžovatel v předchozím řízení předložil mnoho fotografií desítek rodinných domů, které zcela vybočují z požadavků stavebního úřadu. Konečně stěžovatel namítá také to, že rozhodnutím stavebního úřadu došlo k porušení jeho práva volně nakládat se svým vlastnictvím, tj. pozemkem, na němž měl být předmětný záměr umístěn.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěrem správních soudů, že rozhodnutí krajského úřadu bylo dostatečným způsobem odůvodněno. K uvedenému Ústavní soud odkazuje na závěry napadeného rozsudku. V něm Nejvyšší správní soud připomněl, že z §90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad je mimo jiné povinen v územním řízení zkoumat, zda je záměr žadatele v souladu se závaznými stanovisky. Pokud tomu tak není, stavební úřad v souladu s §92 odst. 2 téhož zákona žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
11. Na základě uvedeného pak Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že stavební úřad ve svém rozhodnutí nemohl na podkladě zamítavého závazného stanoviska postupovat jinak, než žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí podle §92 odst. 2 stavebního zákona zamítnout. Rovněž krajský úřad - za situace, kdy bylo závazné stanovisko potvrzeno a odvolací námitky stěžovatele, směřující proti tomuto závaznému stanovisku, nebyly shledány důvodnými - neměl podle zákona jinou možnost, než odvolání stěžovatele zamítnout a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdit. K dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu Nejvyšší správní soud v návaznosti na uvedené uzavřel, že: "V takovém případě lze za řádné vypořádání odvolacích námitek považovat i jen závěr o tom, že je žalovaný (krajský úřad) neshledal důvodnými s poukazem na jejich vypořádání v potvrzujícím závazném stanovisku. (...) Naopak, pokud by žalovaný odvolací námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska sám věcně posoudil, zatížil by odvolací řízení podstatnou vadou (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009 - 63, či ze dne 27. 5. 2022, č. j. 3 As 25/2020 - 58). Žalovaný tedy nepochybil, nevyjádřil-li v napadeném rozhodnutí sám vlastní úvahy k námitkám směřujícím proti obsahu závazného stanoviska. Názor stěžovatele, že napadené rozhodnutí mělo pro zachování své přezkoumatelnosti (ve smyslu, že obsahuje všechny náležitosti podle §68 odst. 3 správního řádu) obsahovat vlastní hodnocení těchto odvolacích námitek, je proto chybný. Napadené rozhodnutí v tomto ohledu vadou nepřezkoumatelnosti netrpí a krajský soud tedy předestřenou žalobní námitku posoudil správně. Stížnostní námitka o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tudíž nedůvodná." (body 25. až 27. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Námitkou stěžovatele, že správní soudy vůbec závazné stanovisko nepřezkoumaly, se krajský soud i Nejvyšší správní soud rovněž již zabývaly. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku shrnul, že krajský soud neopomněl přezkoumat závazné stanovisko, jak namítá stěžovatel, ale věnoval se mu v rozsahu odpovídajícím obsahu a šíři stěžovatelem uplatněných žalobních bodů (podrobně viz body 38. až 42. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
13. K uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu, že krajský soud byl při přezkumu závazného stanoviska limitován vymezením žalobních bodů, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Požadavek dodržení stanoveného postupu domáhání se svého práva se vztahuje i na čl. 36 odst. 2 Listiny, který garantuje právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Součástí stanoveného postupu uplatňování práva před správním soudem je v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nutnost formulovat žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud pak výroky napadeného správního rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů [§75 odst. 2 věta první s. ř. s.].
14. Na výše uvedené závěry k závaznému stanovisku navazuje také odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pokud jde o námitku stěžovatele o porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace. Nejvyšší správní soud konstatoval, že: "Jelikož stavební úřad v posuzované věci nečinil samostatnou úvahu (žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby zamítl na základě negativního závazného stanoviska), neměl vůči stěžovateli prostor jednat rozdílně, či dokonce diskriminačně, nebo jiným způsobem porušovat stěžovatelova práva (včetně jeho legitimního očekávání). Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že uvedená žalobní argumentace nesměřovala pouze proti postupu stavebního úřadu, z čehož krajský soud vycházel (viz odstavec 29. napadeného rozsudku), ale i vůči orgánu, který vydal závazné stanovisko a vůči obsahu tohoto závazného stanoviska, zdůrazňuje kasační soud, že tato skutečnost ze žaloby není zřejmá" (bod 28. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Pokud jde o námitku neprovedení důkazu znaleckým posudkem, Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s postupem krajského soudu, který zamítl návrh na provedení znaleckého posudku z důvodu, že se týkal otázek právních, nikoliv odborných (blíže body 34. a 35. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Proto argumentuje-li nyní stěžovatel v ústavní stížnosti, že vypracování znaleckého posudku nebylo možné zajistit dříve, nemělo uvedené vliv na zamítnutí návrhu na jeho provedení. Pozdní předložení znaleckého posudku bylo významné v tom směru, že k jeho obsahu, kterým bylo právní posouzení sporných otázek, nemohlo být případně přihlédnuto jako k tvrzení v rámci doplnění žaloby, neboť znalecký posudek byl předložen po uplynutí lhůty pro podání žaloby (bod 36. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud k tomu dodává, že uvedené rovněž náleží mezi požadavky dodržení stanoveného postupu domáhání se svého práva u správního soudu, jak je uvedeno výše (bod 14.).
16. Po přezkumu napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se tedy správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadený rozsudek považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry v něm obsaženými, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
17. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu