ECLI:CZ:US:2022:4.US.2406.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2406/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti REA CZ, s. r. o., v likvidaci, sídlem Bártlova 2947/12, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. et Mgr. Martinem Čankem, advokátem, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 8 Afs 274/2020-37, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost, s tvrzením že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podle §56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen "zákon spotřebních daních"), uplatnila u Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále "celní úřad") za zdaňovací období měsíce února 2014, nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů ve výši 1 432 122 Kč. Platebním výměrem ze dne 12. 5. 2014 č. j. 71858/2014-510000-32.2 celní úřad vyměřil stěžovatelce nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč s odůvodněním, že nesplnila zákonnou podmínku spočívající v tom, že by nakoupené topné oleje sama využívala za účelem výroby tepla. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 2. 2. 2015 č. j. 259/2015-900000-304.8 změnilo platební výměr tak, že uznalo celý nárok stěžovatelky na vrácení daně. Nebylo podle něj zjištěno, že by stěžovatelka a její odběratelé smlouvami o dodávkách a odběru tepla zastírali jiné jednání (pronájem topných agregátů a prodej topných olejů). V návaznosti na toto rozhodnutí podal celní úřad podnět k nařízení přezkumného řízení, kterému vedlejší účastník vyhověl, neboť podle jeho názoru bylo třeba hodnotit nejen obsah smluvních ujednání, ale i skutečnou realizaci zakázek mezi stěžovatelkou a jejími odběrateli. V přezkumném řízení změnilo Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 19. 3. 2018 č. j. 5170-4/2018-900000-319 výrok svého rozhodnutí ze dne 2. 2. 2015 tak, že odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru celního úřadu zamítlo a platební výměr celního úřadu potvrdilo. Na základě zjištěného skutkového stavu totiž dospělo k závěru, že stěžovatelka sama nevyužívala předmětné topné oleje k výrobě tepla, ale činili tak až její odběratelé, jejichž zaměstnanci zajišťovali obsluhu topných zařízení, a tedy i výrobu tepla. Stěžovatelka tak v předmětném období nesplnila zákonnou podmínku pro přiznání nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 7. 2018 č. j. MF- 8604/2018/3902-4 potvrdil rozhodnutí Generálního ředitelství cel jako věcně správné a odvolání stěžovatelky zamítl.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten ji rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. 14 Af 37/2018-86 zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud v prvé řadě nemohl přisvědčit stěžovatelce "že daňové orgány měly při posouzení jím požadovaného nároku vyjít pouze z obsahu smluvních ujednání uzavřených mezi ním a jeho odběrateli. Pro posouzení věci bylo zásadní, zdali žalobce byl fakticky přímým výrobcem tepla či se pouze zprostředkovaně (dodávkou topných zařízení a olejů) na jeho výrobě podílel" (bod 48 odůvodnění). V odůvodnění rozsudku krajský soud zdůraznil, že se stěžovatelka "přímo nepodílela na výrobě tepla, přičemž tento prokázaný závěr nemohl být překonán... interpretací smluvních ujednání či jeho poukazy na výkladová pravidla vyplývající z předpisů soukromého práva. Soud přitom nepovažuje výklad smluvních ujednání provedený ze strany daňových orgánů za tendenční, jak tvrdí žalobce, nýbrž odpovídá faktickému stavu věci..." (bod 49 odůvodnění). Stěžovatelka v žalobě uvedla, že celní úřad v minulosti nárok na vrácení spotřební daně uznal, jen za únor 2014 nikoliv. K této námitce stěžovatelky o porušení zásady legitimního očekávání krajský soud uvedl, že i případná nezákonná praxe správních orgánů skutečně může za určitých okolností vzbudit legitimní očekávání adresátů právních norem, jak připustil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Střet mezi zásadou zákonnosti a ochranou legitimního očekávání je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Stěžovatelka byla přitom v průběhu vedeného přezkumného řízení opakovaně seznámena s tím, jak na věc bude Generální ředitelství cel nahlížet, jeho právní hodnocení věci pro ni nemohlo být překvapivé, naopak odpovídalo předchozímu rozhodnutí o nařízení přezkumu. Zároveň krajský soud shledal, že změna rozhodovací praxe byla podepřena dostatečnou právní argumentací a vycházela z nově zjištěného a prokázaného skutkového stavu věci.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky. Podmínky §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, týkající se použití topných olejů k výrobě tepla, nejsou podle Nejvyššího správního soudu naplněny tehdy, pokud stěžovatelka neobsluhovala zařízení k výrobě tepla, tedy je přímo nevyráběla. Taková skutková zjištění přitom ve věci vyplynula a stěžovatelka je v zásadě, kromě dílčích otázek, ani nerozporovala. Dále Nejvyšší správní soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž nárok na vrácení spotřební daně má pouze ta osoba, která má proces výroby tepla pod svou faktickou kontrolou, tj. která ovládá zařízení na výrobu tepla například prostřednictvím svých zaměstnanců. Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod se od této konstantní judikatury odchýlit. Vypořádal se rovněž s námitkou legitimního očekávání stěžovatelky a nad rámec odůvodnění rozsudku krajského soudu uvedl, že "ani to, zda různé orgány státní správy na stěžovatelku hledí odlišně, nemůže mít na nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdanitelné období únor 2014 v dané věci bez dalšího žádný vliv. Není neobvyklé, aby subjekty podléhaly různým úrovním veřejnoprávní regulace na různých úsecích státní správy. Ostatně lze dodat,... že vrácení spotřební daně ve smyslu §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních lze přiznat kupříkladu i nepodnikatelskému subjektu, který užije minerálních (topných) olejů za účelem výroby tepla pro vlastní potřebu. Zcela určitě po něm nelze požadovat, aby splňoval veškeré podmínky veřejnoprávní regulace kladené například na teplárenské společnosti, jejichž povaha a podstata činnosti se v tomto ohledu velmi liší. Proto ani poslední okruh kasačních námitek není důvodný" (bod 20 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka shrnuje průběh řízení před správními orgány i správními soudy a nesouhlasí s jejich rozhodnutími. Uvádí, že je pro ni stěží pochopitelná situace, kdy ji celní a další orgány veřejné moci po mnoho let považovaly za výrobce tepla, aby následně v únoru 2014 shledaly její nárok na vrácení spotřební daně za nedůvodný, a v tomto období ji za výrobce tepla nepovažovaly. Tyto skutečnosti přitom byly celním orgánům dobře známy, neboť jim stěžovatelka předložila (blíže neupřesněná) stanoviska Energetického regulačního úřadu, České inspekce životního prostředí nebo orgánů finanční správy. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky popřel její právní jistotu a zásadu ochrany legitimního očekávání a jeho rozhodnutí by mělo být zrušeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných, než ústavních předpisů jsou záležitostí správních orgánů, resp. soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby jejich závěry nebyly náležitě odůvodněné, byly hrubě nepřiléhavé nebo vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně neuvádí žádné ústavně zaručené základní právo nebo svobodu, které mělo být postupem Nejvyššího správního soudu porušeno, resp. odkazuje toliko na čl. 1 odst. 1 Ústavy a zmiňuje se o legitimním očekávání. Argumentačně pak sice fakticky napadá všechna rozhodnutí vydaná v řízení (s výjimkou prvního rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 2. 2. 2015), v petitu se však domáhá zrušení toliko rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost.
9. Zásadní v dané věci je, že rozhodnutí celního úřadu, rozhodnutí Generálního ředitelství cel vydané v přezkumném řízení i rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu vycházejí ze skutkového stavu věci, který ani stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Stěžovatelka v úsporné ústavní stížnosti, z níž převážná část je pouhou rekapitulací předchozího správního řízení a soudního řízení správního, ostatně nezpochybňuje ani právní výklad §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních Nejvyšším správním soudem, z něhož plyne závěr o nemožnosti uznat nárok na vrácení spotřební daně z předmětných minerálních olejů.
10. S námitkou stěžovatelky o porušení zásady legitimního očekávání se náležitým způsobem vypořádal již krajský soud (viz bod 3 výše), jakož i posléze Nejvyšší správní soud. Správní soudy ve věci stěžovatelky provedly poměření zásady zákonnosti a ochrany legitimního očekávání, a i s vědomím skutečnosti, že legitimní očekávání může být v některých případech založeno také nezákonnou správní praxí (k tomu blíže viz např. CODL, Daniel. Zásada legitimního očekávání ve správním právu. Právní rozhledy, 2019, č. 23-24, s. 828-836, a judikaturu tam uvedenou), rozhodly o nemožnosti přiznat stěžovatelce nárok na vrácení spotřební daně. Z pohledu Ústavního soudu je přitom rozhodující, že právě vztaženo k měsíci únoru 2014 (a nikoliv obdobím dřívějším) disponoval celní úřad informacemi, že stěžovatelka minerální oleje sama nevyužívá k výrobě tepla.
11. Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by se Nejvyšší správní soud dopustil ústavně nesouladného výkladu zákona, nevypořádal se řádně s námitkami stěžovatelky, popř. že by zatížil řízení takovou vadou, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí. To je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu