ECLI:CZ:US:2022:4.US.242.22.1
sp. zn. IV. ÚS 242/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem náměstí 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2021 č. j. 4 To 481/2021-89 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. října 2021 č. j. 2 PP 143/2021-58, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podle okresního soudu není u stěžovatele splněna třetí podmínka pro vyhovění žádosti, tedy prognóza vedení řádného života po propuštění. Důvodem bylo to, že ani předchozí podmíněné propuštění nemělo na stěžovatele dostatečný výchovný vliv, neboť ještě ve zkušební době páchal další trestnou činnost. Tu navíc páchal proto, že si nebyl schopen obstarat finanční prostředky k životu legálním způsobem. Vyhlídku na vedení řádného života nelze opřít o žádnou jinou skutečnost než o vyjádření stěžovatele, což podle soudu nepostačuje.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Podle krajského soudu je diskutabilní, zda je stěžovatelovo dobré chování výsledkem jeho opravdové změny nebo spíše kalkulem směřujícím k podmíněnému propuštění, jak tomu bylo v minulosti, kdy byl stěžovatel podmíněně propuštěn pouze na základě svého dobrého chování ve věznici. Následně se ukázalo, že jeho propuštění bylo chybou. Do výkonu trestu stěžovatel nenastoupil dobrovolně a ani zdaleka neuhradil škodu, kterou trestným jednáním způsobil. Při stanovení prognózy budoucího života nelze přihlížet pouze k chování ve výkonu trestu. Je třeba hodnotit i povahu předchozí trestné činnosti, aby bylo možné určit, zda se odsouzený zbavil návyků, které k jejímu páchání vedly. Stěžovatel je speciálním recidivistou, páchající majetkovou trestnou činnost obdobným a sofistikovaným způsobem. Tuto činnost páchal již v době, kdy jeho syn dosáhl věku jednoho roku, na což nebral ohled, takže tvrzení o tom, že nyní chce být lepším otcem, nemůže tyto okolnosti převážit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily zákaz dvojího přičítání. Nezohlednily přitom všechny rozhodné skutečnosti, konkrétně míru prokázaného polepšení a pracovní zařazení stěžovatele s volným pohybem po věznici. Stěžovatel rovněž pracoval s odborníky na novém způsobu života. Podmíněného propuštění se stěžovatel domáhá zejména kvůli synovi, kterého měl před výkonem trestu v péči a který je nyní v péči pěstounů. Stěžovatel splnil všechny podmínky a jeho nepropuštěním postupovaly soudy v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Za neústavní považuje stěžovatel odůvodnění, podle nějž je v jeho případě splněna podmínka polepšení, avšak nikoliv podmínka vedení řádného života. Přitom nesplnění této podmínky soudy dovodily převážně ze stěžovatelovy trestní minulosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v námitce, že soudy uplatnily kritérium jeho trestní minulosti ústavně nekonformním způsobem, přičemž dostatečně nezohlednily pozitivní okolnosti podporující jeho žádost o podmíněné propuštění. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožnil.
8. Soudy své závěry neopřely výhradně o formálně posouzenou skutečnost stěžovatelovy trestní minulosti a s tím spojenou prognózu vedení řádného života po propuštění. Tuto skutečnost hodnotily v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak, aby našly příčiny opakujících se selhání a tím se mohly zaměřit na změněné vzorce stěžovatelova chování vedoucí k jejich odstranění [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Trestní minulost stěžovatele proto hodnotily komplexně, což judikatura Ústavního soudu nejen nezapovídá, ale naopak vyžaduje. Nadto je třeba poukázat, že soudy zohlednily rovněž další okolnosti, a sice možnou účelovost stěžovatelova chování krátce před žádostí o podmíněné propuštění, neuhrazení způsobené škody a nedobrovolné nastoupení výkonu trestu. Nelze tedy přisvědčit tvrzení, že by rozhodná kritéria posoudily svévolným nebo jinak ústavně nekonformním způsobem.
9. Konečně nelze dospět ani k závěru, že by soudy nerespektovaly stěžovatelovo právo na výchovu jeho syna, resp. nejlepší zájem nezletilého. V první řadě je třeba zdůraznit, že status otcovství nemůže být ve výkonu trestu "trumfem", zajišťujícím propuštění odsouzeného. Okolnost nejlepšího zájmu dítěte musí v první řadě zvažovat obecné soudy při ukládání trestu odnětí svobody. Při rozhodování o podmíněném propuštění je vztah mezi rodičem a dítětem relevantní zejména tehdy, může-li sloužit jako prvek resocializace odsouzeného, vedoucí ho k řádnému životu. Tím se krajský soud v napadeném rozhodnutí zabýval a dospěl k podloženému závěru, že stěžovatel se dopouštěl poslední trestné činnosti již v době, kdy měl brát v potaz zájem dítěte a pečovat o něj. Skutečnost, že je nezletilý nyní v péči pěstounů, není sama o sobě krizovou situací, jejíž řešení by mělo převážit nezbytnost dalšího působení trestu odnětí svobody na stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu