ECLI:CZ:US:2022:4.US.2458.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2458/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Ondřeje Kličky, notáře, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. et Mgr. Vítem Bavorem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 č. j. 29 Co 104/2021-484, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Gabriely Staňka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené v čl. 28 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), stěžovatelem jako soudním komisařem, stanovil usnesením ze dne 18. 2. 2021 č. j. 34 D 2129/2016-469 v konkrétní pozůstalostní věci stěžovateli odměnu (jako notáře), náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 78 022,01 Kč, vedlejší účastnici jako dědičce uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 22,01 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu hotových výdajů (II. výrok). V odůvodnění provedl výpočet odměny s odkazem na vyhlášku č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský tarif"). Stěžovatel podle §14 notářského tarifu zvýšil odměnu o 100 %, což odůvodnil neobvyklým počtem jednání a mimořádnou časovou náročností s ohledem na množství usnesení, podání a dotazů činěných účastníky.
3. Vedlejší účastnice napadla usnesení obvodního soudu odvoláním, v němž uvedla, že podle notářského tarifu je základem odměny notáře jako soudního komisaře v řízení o pozůstalosti obvyklá cena aktiv. K obtížnosti a časové náročnosti dodala, že ve věci sice proběhlo pět jednání, nebylo však zřejmé, zda tento počet byl účelný, a v této souvislosti se zabývala nezbytností každého z nich. Počet usnesení vydaných v řízení podle vedlejší účastnice rovněž sám o sobě nesvědčil o časové náročnosti, kdy čtyři z osmi byla administrativní povahy a další dvě, jež jí nebyla doručena, nepředstavovala zásadní rozhodnutí. K poukazu stěžovatele na počet podání a dotazů vedlejší účastnice uvedla, že jejich činěním bylo naopak přispěno k rychlejšímu průběhu řízení. V závěru zdůraznila, že zvýšení odměny o 100 % by mělo odpovídat nejvyšší možné složitosti, což však v této věci nebylo splněno. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu tak, že stěžovateli se stanoví odměna notáře, náhrada hotových výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 40 052,21 Kč. V odůvodnění uvedl, že navýšení odměny podle notářského tarifu lze učinit zejména tehdy, je-li potřebné provést více nezbytných jednání ve věci. V tomto bodě přisvědčil vedlejší účastnici a uzavřel, že nejméně dvě z pěti jednání nebyla nezbytná. Bylo-li třeba ve věci nařídit tři jednání, šlo podle městského soudu o běžný postup. V této souvislosti zmínil, že žádné z jednání nepřesáhlo 30 minut. K časové náročnosti městský soud uvedl, že šest z osmi vydaných usnesení představovalo běžně vydávaná rozhodnutí v řízení o pozůstalosti. Samotné dotazy či podání účastníků nemohou vést k závěru o obtížnosti úkonů notáře. V řízení rovněž nebyl použit cizí jazyk ani nebylo aplikováno cizí právo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení ve věci pozůstalosti namítá, že městský soud v odůvodnění pouze mechanicky aplikoval výčet důvodů pro zvýšení odměny notáře jako soudního komisaře uvedený v §14 notářského tarifu, aniž by bral v potaz, že nejde o výčet taxativní a že důvodů pro zvýšení odměny může být i více. Argumentace se omezila pouze na mimořádnou obtížnost, počet jednání a nepoužití cizího jazyka nebo práva, časové náročnosti spojené s enormní administrativní zátěží však nebyla věnována žádná pozornost. Právě v souvislosti s časovou náročností stěžovatel poukazuje na znění §14 odst. 4 notářského tarifu, v němž je uvedena jako samostatný důvod pro zvýšení odměny. V posuzované věci měla spočívat v množství podání a dotazů činěných účastníky, v existenci sporu o dědické právo a v problémech s oceněním majetku. Řízení trvalo pět let a listiny ve spise dosahují rozsahu 470 stran. S tímto tvrzením stěžovatele se městský soud nevypořádal. Ke sporu o dědické právo stěžovatel doplňuje, že již na začátku řízení účastníky poučil o judikatuře Nejvyššího soudu dopadající na skutkově totožné věci, nicméně účastníci na své účasti trvali, proto musel jako soudní komisař opakovaně řešit i tuto věc. K problémům spojeným s oceněním majetku stěžovatel uvádí, že zejména neschopnost účastníků dohodnout se na odbytném jej zbytečně administrativně zatížila. Závěr argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zaměřen na další důvody pro zvýšení odměny, mezi něž stěžovatel řadí okolnosti způsobující průtahy v řízení, jako např. zjevně nedůvodná nebo obsahově shodná podání, opakované uvádění nových skutečností, požadavky na odročení jednání apod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že základní práva účastníků soudního řízení jsou porušena, je-li jim upřena možnost domáhat se svého práva, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náhradu nákladů řízení, jejíž posouzení je integrální součástí soudního rozhodování. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu o nesplnění předpokladů zvýšení odměny notáře jako soudního komisaře. Podle §14 odst. 4 notářského tarifu platí, že odměnu vypočtenou podle §13, včetně případné odměny stanovené a vypočtené podle §14 odst. 1 až 3, lze přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, byly-li úkony notáře v řízení o pozůstalosti mimořádně obtížné nebo časově náročné, zejména provedením více nezbytných jednání ve věci, provedením úkonů na místě samém nebo použitím cizího práva nebo jazyka. Z uvedeného je zřejmé, že výpočet odměny i její přiměřené navýšení jsou předmětem podzákonného předpisu, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovala pochybení obecných soudů uvedená výše sub 6. i. f.
8. Stěžovatelova argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny a je pouhou polemikou s hodnocením podkladů významných pro určení jeho odměny provedeným městským soudem. Je třeba připomenout, že hodnocení podkladů podléhá přezkumu pouze v procesním smyslu, nikoliv materiálním, jak činí stěžovatel.
9. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že městský soud se k odvolání vedlejší účastnice řádně zabýval nejen důvodností zvýšení odměny, ale rovněž její přiměřeností. V řízení o pozůstalosti je notář nejen pověřeným subjektem k jeho vedení a vydání rozhodnutí, ale rovněž subjektem osobně zainteresovaným, jde-li o jeho náklady, zejména pak odměnu. Právě k prvnímu postavení je třeba uvést, že při určení nákladů řízení je notář přímo odpovědný za právně významná zjištění, což znamená, že okolnosti významné pro rozhodnutí nestačí pouze tvrdit, ale je třeba je rovněž řádně prokázat. Bylo tedy nejen vlastním zájmem stěžovatele, ale rovněž procesní odpovědností, aby důvody ve prospěch navýšení odměny tvrdil a odůvodnil konkrétními okolnostmi. Stejné platí i pro posouzení přiměřenosti tohoto navýšení.
10. Z odůvodnění usnesení obvodního soudu vydaného samotným stěžovatelem, jako pověřeným soudním komisařem, se podává, že důvody svědčící ve prospěch zvýšení odměny spočívaly v nařízení celkem pěti jednání, v nutnosti zabývat se množstvím dotazů a ve vydání mimořádného množství usnesení. Závěr o mimořádnosti však stěžovatel v usnesení nerozvedl a z odůvodnění usnesení žádné další důvody dovodit nelze. Zpochybnila-li vedlejší účastnice nedostatečnost, resp. přímo i věcnou nesprávnost těchto závěrů, a městský soud těmto námitkám vyhověl, přičemž své rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnil, nelze jeho postupu nic vytknout. Je třeba zdůraznit, že odvolací řízení je procesem opravným, jehož účelem je odstranění právních, popř. skutkových, nedostatků prvostupňového rozhodnutí, nikoliv opakování řízení. Tím spíše není povinností odvolacího soudu vyhledávat další okolnosti, které by svědčily ve prospěch či neprospěch konkrétních zjištění. V nyní posuzované věci městský soud zpochybnil přímo závěry usnesení samotného stěžovatele a jeho rozhodnutí nelze považovat za mechanickou aplikaci příkladného výčtu důvodů uvedených v notářském tarifu.
Tvrdí-li stěžovatel, že výčet důvodů vypočtených v §14 odst. 4 notářského tarifu je demonstrativní, nic mu nebránilo, aby tyto důvody ve vlastním rozhodnutí nejen specifikoval, ale rovněž uplatnil. Také je třeba zdůraznit, že stěžovatel okolnosti spočívající v délce řízení, rozsahu spisu či rozhodování sporu o dědické právo ve svém usnesení nezmiňuje.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu