ECLI:CZ:US:2022:4.US.246.22.1
sp. zn. IV. ÚS 246/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného Mgr. Petrem Malcem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 4 Tdo 988/2021-17292, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021 sp. zn. 8 To 90/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020 sp. zn. 45 T 9/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným třemi trestnými činy maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil jako ředitel Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad"), neboť odpovídal za řádný výkon státní správy i za práci obžalovaného H., který byl pracovně zařazen jako referent pozemkového úřadu. Stěžovatel v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z jeho pracovněprávního vztahu společně s H. přiznal restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami. Tímto jednáním byla České republice způsobena škoda ve výši nejméně 371 809 834 Kč. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 800 000 Kč a pro případ, že by stěžovatel peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce devíti měsíců. Poškození byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadený rozsudek městského soudu z podnětu odvolání stěžovatele a H. částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 trestního řádu, přičemž takto zrušil výrok o peněžitém trestu stěžovatele a ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli a J. H. rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 a 3 trestního řádu se poškození odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatel v dovolacím řízení uplatnil tytéž námitky, které uplatňoval v předcházejícím řízení, přičemž všechny jeho námitky byly vypořádány.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména pak jeho objektivní stránky. Stěžovatel uvádí, že vypracoval tři rozhodnutí, přičemž ani jedním rozhodnutím nebyl restituentům přiznán žádný nárok ve výrokové části, tudíž mezi jednáním stěžovatele a škodlivým následkem chybí příčinná souvislost. Vrchní soud dokonce uznal, že ke vzniku škody přispěly i další okolnosti, přičemž jejich poměr se nedá procentuálně vyjádřit. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že poměr, jakým se podílel on sám na vzniku následku, může být marginální. Stěžovatel uvádí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu chybí v jeho případě znak zavinění. Stěžovatel nadto upozorňuje, že v téže kauze bylo vydáno i civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, které soudy v trestní věci nevzaly v potaz. Stěžovatel se domnívá, že uvedený postup soudů v jeho trestní věci porušuje jeho právo na soudní ochranu.
6. Stěžovatel dále namítá, že jeho trestní odpovědnost byla promlčena. Stěžovatel tak rozporuje závěry soudů, neboť tvrdí, že nesprávnost předmětných rozhodnutí vyšla najevo již v roce 2009, kdy zaměstnankyně Pozemkového fondu České republiky dala podnět k přezkumu předmětných rozhodnutí, kdežto soudy v trestní věci uvádějí v této souvislosti rok 2014.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel předkládá svou argumentaci prostřednictvím dvou stěžejních námitek, jednak namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, pro který byl odsouzen, jednak uvádí, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť jeho trestní odpovědnost byla v době zahájení trestního stíhání již promlčena. Obě tyto hmotněprávní námitky stěžovatel opakovaně vznášel v průběhu trestního řízení před soudy, které je řádně vypořádaly.
10. Takto soudy z hlediska uplatnění zákonných pravidel obsažených v trestním zákoně uzavřely, že v případě stěžovatele byla naplněna jak objektivní stránka trestného činu, tak i subjektivní stránka, jejichž absenci stěžovatel namítá. K objektivní stránce stěžovatel uvádí, že nedošlo k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Skutkově však bylo prokázáno, že stěžovatel, jako ředitel pozemkového úřadu, jednal nedbale při přípravě, vypracování a zejména při kontrole rozhodnutí, což vedlo k vydání rozhodnutí, z nichž vyplývalo, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí dle §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nejsou vlastníky nemovitostí a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem České republiky poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, ačkoli restituenti nebyli podle §4 zákona o půdě oprávněnými osobami. Soudy připustily, že příčin, které vedly k následku v podobě způsobení škody České republice, bylo více, nicméně dle trestněprávní teorie tato skutečnost nevede k přerušení příčinné souvislosti.
11. Obecné soudy se následně v této souvislosti vypořádaly i s námitkou existence rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, který však z hlediska vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele nemá relevantní význam, neboť jde o civilní rozhodnutí. Nejvyšší soud k argumentu stěžovatele ohledně toho, že výrokem vydaných rozhodnutí nebyla restituentům žádná práva přiznána, podotkl, že standardní rozhodovací praxí v předmětné době bylo to, že ve výroku stálo, zda je restituent vlastníkem pozemku či zda jím není, avšak v odůvodnění stálo, zda má nárok na náhradu za pozemky, které nebyly vydány.
12. Konečně i námitka stěžovatele o promlčení trestní odpovědnosti byla dostatečně vypořádána. Z hlediska trestně právní teorie je počátek běhu promlčecí doby dán buď okamžikem spáchání, anebo okamžikem, kdy vyjde najevo následek, je-li následek znakem skutkové podstaty trestného činu. Počátek běhu promlčecí doby byl tedy ve věci stěžovatele dán okamžikem vzniku škody, k čemuž došlo v době od 21. 9. 2012, kdy bylo zahájeno vydávání majetku restituentům. Promlčecí doba činila v posuzovaném případě pět let, a tudíž, bylo-li trestní stíhání stěžovatele zahájeno dne 6. 4. 2016, trestní odpovědnost promlčena nebyla.
13. Ústavní soud není povolán k přezkumu hmotněprávních závěrů, které vyvodily soudy v řízení o vině stěžovatele a jemu uloženému trestu. Stěžovatel k uvedeným námitkám nepřikládá žádnou ústavněprávní argumentaci, nenamítá v této souvislosti ani porušení čl. 39 Listiny.
14. Z hlediska možného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud přezkoumal, zda jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna, neboť požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí patří mezi základní náležitosti řádného procesu. Na základě odůvodnění napadených rozhodnutí lze vyloučit libovůli soudního rozhodování, jak vyplývá i ze stručné rekapitulace argumentační linie, kterou soudy v napadených rozhodnutích použily. Na základě stěžovatelem předložených námitek nelze dospět k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu