ECLI:CZ:US:2022:4.US.2486.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2486/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 1 KZN 1115/2020-40, usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 7. května 2021 č. j. 1 ZN 11789/2020-113 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 14. dubna 2021 č. j. KRPP-106191-91/TČ-2020-030571, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího ústavního práva vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil uvedeným orgánům činným v trestním řízení věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Prověřováním bylo zjišťováno, zda se neznámý pachatel nepodílel na smrti poškozeného P. K. (syna stěžovatelky), který zemřel dne 20. 9. 2020 kolem deváté hodiny večerní ve vězeňské cele (obývané pouze jím), v níž došlo z neznámých příčin k požáru, v jehož důsledku došlo podle pitvy k otravě poškozeného oxidem uhelnatým, která byla bezprostřední příčinou smrti. Policejní orgán dospěl k závěru, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu a věc není namístě vyřídit jinak. Ohledáním bylo zjištěno, že na cele se nacházely pouze zapalovač a cigarety poškozeného, jakožto jediné předměty schopné způsobit požár. Ze záchodového koutu byl stržen závěs, který si zřejmě poškozený dal pod lůžko. Podle policejního orgánu je nejpravděpodobnější verze, že v důsledku spánkové deprivace poškozený usnul na lůžku se zapálenou cigaretou, která následně spadla na uvedený závěs, čímž započalo hoření. Skutečnost, že poškozený měl nohu zaseknutou v rámu postele, lze vysvětlit tím, že osoby otrávené oxidem uhelnatým mají křeče. Ohnisko požáru bylo zjištěno pod lůžkem poškozeného. Hoření nedosahovalo velké plamenné intenzity (hasičský sbor nenaměřil žádné vysoké teploty). Z kamerových záznamů vyplývá, že dne 20. 9. 2020 v 11.05 hod. odvádí příslušník vězeňské služby z cely, kde byl poškozený, jeho spoluvězně, který byl na vlastní žádost přemístěn do jiné cely (stěžoval si na poškozeného, že v noci nespal, stále křičel a měl halucinace). V danou chvíli je na kamerovém záznamu vidět i poškozený, který je fyzicky v pořádku. Do cely už pak nikdo nevstupuje. V čase 15.00 hod. je vidět, že poškozený vyndává z cely ruku. Poslední vizuální prohlídka cely probíhá ve 20.32 hod., následně až ve 21.22 hod. příslušník vězeňské služby zpozoroval kouř v cele a započal záchranné a bezpečnostní práce. Na záznamu jsou následně vidět oživovací pokusy po vytažení poškozeného z cely. Dále bylo zjištěno, že poškozený byl ve výkonu trestu poprvé (zemřel čtvrtý den ve výkonu trestu), což by odpovídalo jeho zhoršenému vyrovnávání se s touto skutečností. Na základě pitvy byla stanovena příčina úmrtí intoxikací oxidem uhelnatým. Byly sice zjištěny další drobná zranění (defektní chrup a krevní výrony na hlavě), ty však nebyly příčinou smrti. Znalec je při výslechu vysvětlil špatnou dentální hygienou a manipulací s tělem poškozeného po smrti. Ve věci byl rovněž vypracován znalecký posudek z oboru požární ochrany, při jehož zpracování byl proveden pokus s hořlavostí materiálů přítomných na místě a který potvrdil uvedenou variantu skutkového děje jako realistickou. Popsanými důkazy bylo podle policejního orgánu prokázáno, že se na smrti poškozeného nepodílela žádná jiná osoba.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Plzeň-město (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením, přičemž se úplně ztotožnilo se závěry policejního orgánu. Příčinu smrti (v důsledku požáru) dostatečně objasnil znalec, který zároveň vyloučil vliv jiných okolností (např. výrony na hlavě poškozeného). Pro smrt v důsledku uzavření dýchacích cest oběti působením vnějšího násilí na oblast krku poškozeného nic nesvědčilo. Námitku poškození chrupu znalec odmítl s tím, že jde o důsledek nedostatečné zubní hygieny. Navíc tato skutečnost nemohla mít vliv na úmrtí poškozeného. Bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.
4. Stěžovatelka následně podala podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které v napadeném vyrozumění neshledalo žádné relevantní porušení právních předpisů a námitky stěžovatelky shledalo nedůvodnými. Podle krajského státního zastupitelství všechny provedené důkazy spolu korespondovaly a jejich vyhodnocení bylo logické a bez znaků svévole. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Provádění dalších důkazů lze označit za nadbytečné. Domněnky o strangulaci poškozeného nebo jeho připoutání k posteli provedené důkazy vyvrací.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení odmítly smrt jejího syna řádně vyšetřit. Věc následně odložily bez provedení důležitých důkazů, na něž je stěžovatelka upozornila. Konkrétně stěžovatelka poukazuje na to, že nebylo vyjasněno, kdo jejímu synovi vyrazil zuby, které tři dny předtím měl. Nebylo odůvodněno nevyslechnutí 6 svědků, kteří tuto skutečnost mohli potvrdit. Nebylo vysvětleno, jak vznikla strangulační rýha patrná na fotografiích z pitvy a jak mohly vzniknout podlitiny v lebce. Ačkoliv byla za příčinu smrti stanovena otrava karbonylhemoglobinem, v krvi jej syn stěžovatelky měl jen malé množství. Odhalené množství mohlo svědčit jen pro mírné bezvědomí. Nebylo vysvětleno, kam zmizely brýle poškozeného a co dělal na cele spoluvězeň, když všichni vězni měli být z důvodu pandemie na cele po nástupu sami. Nebyly objasněny rozpory mezi záznamem kontrol a kamerovými záznamy. Na fotografiích z místa činu jsou vidět na posteli pruhy látky, kterými mohl být poškozený připoután. Nebylo vysvětleno, kde si poškozený opatřil cigarety a zapalovač, které mu měly být odebrány při nástupu. Nebyl odůvodněn závěr, že závěs na cele může chytnout od cigarety. Nebylo vysvětleno, z jakého důvodu neodpovídají výpovědi zaměstnanců vězeňské služby listinným důkazům a kamerovým záznamům. Nevysvětlením těchto nejasností a podezřelých okolností došlo k porušení stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování, a to konkrétně v jeho aspektu důkladnosti a dostatečnosti.
6. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2021, stěžovatelka dodává, že policie neměla k dispozici tzv. HASH soubory, potvrzující integritu (autentičnost) předložených kamerových záznamů. Zároveň poukazuje na rozpory mezi kamerovými záznamy a úředními dokumenty, sepsanými policií a vězeňskou službou. Podle stěžovatelky příslušníci vězeňské služby prokazatelně lhali, pročež je namístě ověřit věrohodnost jimi vydaných záznamů. Nevyžádáním si HASH souborů došlo podle stěžovatelky k hrubé nedbalosti policejního orgánu, neboť takový záznam je nepřípustným důkazem. Stěžovatelka má důvodné podezření, že záznam sestříhán byl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části, jíž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil uvedeným orgánům činným v trestním řízení věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem. K vydání takového výroku není Ústavní soud příslušný podle §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pouze v části, týkající se postupu při vyžádání tzv. HASH souborů, je nutné považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť tento požadavek vznesla stěžovatelka až po vydání napadených rozhodnutí a nevyčerpala tedy jí dostupné opravné prostředky (podrobněji sub 10).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Při jakémkoliv mocenském postupu, týkajícím se porušení práva na život, musí orgány činné v trestním řízení ctít ústavní zásadu nápomoci k co možná nejširšímu a nejsnadnějšímu uplatňování práv poškozených (za něž je nutné chápat i pozůstalé po zemřelé osobě blízké), která plyne z čl. 2 odst. 3 Ústavy ("státní moc slouží") a z čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, a tím současně dosáhnout naplnění účelu trestního řízení (§1 odst. 1, §2 odst. 15 trestního řádu). Přitom je třeba vycházet z toho, že zde vzájemně působí jednak plnění funkcí státu trestním zákonodárcem a orgány činnými v trestním řízení, stejně jako proti sobě stojící nároky plynoucí z odlišných ústavních lidskoprávních pozic obviněného, obžalovaného, poškozeného, oběti trestného činu či zúčastněné osoby, v důsledku čehož se mohou střetávat kautely nadměrného zásahu do základních práv a svobod obviněného, nebo naopak nedostatečně poskytované ochrany poškozených a obětí trestného činu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/17 (N 151/82 SbNU 385)].
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti sice formálně dovolává svého práva na účinné vyšetřování úmrtí jejího syna, činí to však z větší části způsobem, který obsahu tohoto práva neodpovídá, přičemž část námitek je nepřípustných, část zjevně neopodstatněných (dostatečně nepodložených a spekulativních) a zbývající část irelevantních.
10. První část námitek je třeba odmítnout s tím, že stěžovatelka je neuplatnila v předchozích fázích řízení (zejména při využití opravných prostředků podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jde zejména o námitku nezajištění tzv. HASH souborů z kamerových záznamů (viz k tomu vyrozumění Krajského státního zastupitelství ze dne 7. 9. 2021 č. j. 1 KZN 1115/2020-51). Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka navrhovala tento důkaz provést ani v průběhu prověřování, ani ve stížnostním řízení a není zmíněn ani v podnětu k výkonu dohledu. Nejde přitom podle Ústavního soudu o takový druh důkazu, který by v podobné kauze musel být zásadně opatřen bez návrhu účastníků. Vzhledem k důkazní situaci (viz dále) nelze tedy dospět k závěru, že by orgány činné v trestním řízení pochybily při výkonu úřední moci.
11. Další skupinu námitek je třeba odmítnout, neboť svou povahou představují stěžovatelčino vlastní hodnocení důkazů, nepodpořené jinými důkazy a nereflektující, že s řadou těchto námitek se orgány činné v trestním řízení přinejmenším nepřímo vypořádaly. Jde o stěžovatelčiny vlastní spekulace, co jednotlivé důkazy znamenají. Do této skupiny námitek spadá například tvrzení o relevantnosti "strangulační rýhy" a chybějících zubů (nepotvrzené kýmkoliv konkrétním, tím méně odborně způsobilou osobou znající okolnosti případu), tvrzení o nízké hladině karbonylhemoglobinu v krvi (rovněž nepotvrzené žádnou konkrétní, odborně způsobilou osobou), tvrzení o nevysvětlení podlitin na hlavě poškozeného (které jednak znalec vysvětlil a nebylo předloženo žádné kvalifikované zpochybnění jeho závěrů), tvrzení o neobjasnění rozporů mezi kamerovými záznamy, listinnými záznamy kontrol a výpovědí příslušníků vězeňské služby (zde ani není zřejmé, kam tato námitka směřuje, neboť z výslechů příslušníků vězeňské služby naopak vyplývá, že si nebyly průběhem jistí přesně "na minutu" a dovozovat z takové okolnosti jejich nedůvěryhodnost považuje Ústavní soud za přehnané, zvláště v dané důkazní situaci), dále tvrzení o nalezených "poutech" poškozeného, zpochybnění hořlavosti závěsu z vězeňské cely a tvrzení o sestříhaných kamerových záznamech (uplatněné navíc kvalifikovaným způsobem opožděně, jak je uvedeno výše).
12. Všemi těmito okolnostmi se orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu dostatečně zabývaly. Součástí práva na účinné vyšetřování není vést s poškozenými "korespondenční polemiku" nad každým detailem skutkového stavu, kterému poškození nerozumí, nebo dokonce často nechtějí rozumět a vytváří si vlastní spekulativní závěry. Není povinností orgánů činných v trestním řízení tyto nepodložené spekulace vyvracet. Jejich úkolem je provést důkazy a tyto důkazy objektivně vyhodnotit z hlediska, zda existuje důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin. Nemají-li takové poznatky, je namístě trestní věc odložit a nikoliv vést s poškozenými stále další polemiky v oblasti medicíny, fyziky, hořlavosti látek, technického zajištění důkazů apod. Jejich úvahy se (i vzhledem k zásadě hospodárnosti řízení) mají omezit výhradně na objasnění důvodného podezření ze spáchání trestného činu, při níž se musí řídit provedenými důkazy, které již musí (byť "proti" nim nestojí žádná jedna konkrétní podezřelá osoba) hodnotit v duchu pravidla in dubio pro reo. Často je tedy odložení trestní věci namístě i za přítomnosti objektivně podezřelých okolností. To však není případ stěžovatelky.
13. Konečně poslední skupinu námitek je třeba odmítnout pro jejich irelevantnost z hlediska práva na účinné vyšetřování. Jak již bylo uvedeno výše, orgány činné v trestním řízení se mají zabývat toliko skutečnostmi relevantními pro jejich rozhodnutí. Obsahově tak není součástí práva na účinné vyšetřování zjišťování okolností, které nemají s podezřelým úmrtím zřejmou souvislost podle provedených důkazů. Právě za takové okolnosti lze považovat například opatření cigaret a zapalovače nebo nenalezení brýlí poškozeného. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by zevrubné vyšetřování těchto okolností mělo vést k lepšímu stanovení příčiny smrti poškozeného.
14. Jde-li o samotný rozsah provedených důkazů a způsob jejich hodnocení, neshledal Ústavní soud v dané věci relevantní pochybení. Orgány činné v trestním řízení provedly všechny relevantní důkazy (včetně zdánlivě nadbytečného znaleckého zkoumání hořlavosti materiálů a ohněm způsobených zranění). Z jejich souhrnu se v dostatečné míře podařilo násilnou smrt poškozeného vyloučit, neboť žádný důkaz ani osamoceně k opačnému závěru nesměřoval. Dokonce, i kdyby se potvrdila část stěžovatelkou vznesených námitek (například přítomnost strangulační rýhy, násilné vyražení zubů, způsobení podlitin nebo odcizení brýlí), neznamenalo by takové zjištění důvodné podezření o násilné smrti poškozeného. Závěry o (ne)důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu je třeba odvozovat od vyvíjející se důkazní situace. Nikoliv na základě nepodložených (a často fakticky nevyvratitelných) spekulací spočívajících například v tvrzení o kvazikonspiračním jednání značného okruhu osob, které nelze jeho prosazovateli nikdy objektivně vyvrátit (v duchu zásady qui custodiet ipsos custodes). Stručně řečeno, orgány činné v trestním řízení opřely své závěry o obsah důkazů, nikoliv víru nebo nedůvěru jednotlivých účastníků. To samozřejmě nikterak nevylučuje možnost, že objeví-li se nové relevantní důkazy, bude možné dospět k závěrům jiným.
15. Lze tedy uzavřít, že orgány činné v trestním řízení neporušily stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování, neboť obstaraly dostatek důkazů a po jejich vyhodnocení dospěly k logickému a přesvědčivému závěru, že nedošlo k trestnému činu. Zároveň žádný z provedených důkazů nevyhodnotily v rozporu s ústavními principy.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv (viz sub 1), ani jiných základních práv a svobod stěžovatelky (viz sub 9), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti o návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu