ECLI:CZ:US:2022:4.US.253.22.1
sp. zn. IV. ÚS 253/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Psychiatrická nemocnice Dobřany, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 7 To 308/2021-154 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 2 Nt 34/2019-134, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") stěžovateli prodloužil o šest měsíců ochranné psychiatrické léčení se sexuologickým zaměřením, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 1994 sp. zn. 3 T 66/94. Po provedení důkazů soud dospěl k závěru, že pokračování léčby ústavní formou sice již není nutné (stav je kompenzován, stěžovatel má na nemoc náhled, po provedené kastraci není podle lékařů nebezpečný a má zajištěné bydlení a ambulantní léčbu), avšak je třeba, aby byly provedeny tzv. terapeutické ověřovací dovolenky. Stěžovatel měl možnost na tyto dovolenky jezdit, avšak nevyužil ji. Podle okresního soudu by bylo vhodné, aby stěžovatel tuto možnost využil a tím bylo ověřeno jeho chování mimo nemocnici. Poté by bylo možné změnit formy léčby. Na absolvování dovolenek okresní soud stanovil dobu šesti měsíců, přičemž budou-li absolvovány dříve, bude možné rozhodnout o změně formy léčby i dříve.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Se závěry okresního soudu se přitom plně ztotožnil. Léčba ústavní formou je prodlužována pouze z důvodu absolvování terapeutických dovolenek a je pouze na něm, kdy této možnosti využije.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že není jasné, na základě jakých poznatků dospěly obecné soudy k závěru, že u něj hrozí riziko opakování trestné činnosti, neboť jak znalec, tak ošetřující lékař se vyjádřili, že je namístě přeměnit léčbu na ambulantní formu. Psychiatrická nemocnice opakovaně uvedla, že pobyt stěžovatele v ní je detenční povahy, neboť lékařsky mu již není co nabídnout. Zároveň uvedla, že na tzv. ověřovací fázi léčby netrvá a jde pouze o formalitu. Stěžovatel již navíc v minulosti dovolenku absolvoval a splnil tak všechny požadavky kladené soudem. V minulosti navíc došlo k přesunu stěžovatele z jedné psychiatrické nemocnice do druhé, čímž bylo léčení započato fakticky znovu, neboť první nemocnice nepostoupila druhé zdravotnickou dokumentaci. Druhá nemocnice neakceptovala předchozí (26 let trvající) léčbu stěžovatele a přeřadila ho na začátek ochranného léčení. Přemístění nebylo žádným způsobem zdůvodněno a došlo k němu pouze na základě dohody ředitelů nemocnic. Teprve posléze se stěžovatel dozvěděl, že k němu došlo z důvodu jeho neshod s personálem dřívější nemocnice, a tedy nikoliv z důvodů souvisejících s jeho psychickou poruchou. Se závěrem o porušení práv stěžovatele se v minulosti ztotožnil rovněž veřejný ochránce práv, který svůj názor opřel o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
5. Dále stěžovatel upozorňuje, že v minulosti o jeho ochranném léčení opakovaně v rozporu se zákonem rozhodoval samosoudce, a nikoliv senát. Navíc při jednom z veřejných zasedání vystupoval jako státní zástupce Jiří Vondruška, který byl v minulosti ustanoven jako obhájce stěžovatele.
6. Stěžovatel považuje požadavek na tzv. ověření za nelegitimní, neboť tímto procesem prošel již v předchozí nemocnici, která označila jeho hospitalizační léčbu za dokonanou. To ostatně potvrdil i znalec, který rovněž zdůraznil detenční povahu stěžovatelovy hospitalizace. Přestože všechny důkazy podporovaly tvrzení, že další hospitalizace je zbytečná, soud zamítl stěžovatelův návrh s tím, že není jisté, kam by mohl stěžovatel po propuštění jít. A přestože se primář nemocnice vyjádřil, že formálně bude léčba ukončena za tři měsíce, okresní soud prodloužil ochranné léčení o šest měsíců, takže jeho závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel všechny podmínky pro propuštění splnil, což potvrdily všechny důkazy, avšak okresní soud si vytváří podmínky nové, ničím neodůvodněné. Je nepřípustné, aby soudy omezovaly stěžovatelovu osobní svobodu i s odkazem na nejistou pandemickou situaci, která navíc možnost tzv. ověření komplikuje. Závěry znalců a lékařů o stěžovatelově případné nebezpečnosti pak soudy nahradily svými vlastními, nepodloženými. Stěžovatel soudy požadované dovolenky neabsolvoval, neboť místo, kde má po propuštění bydlet, je vzdáleno 200 kilometrů od nemocnice. Neznámou informací pro stěžovatele bylo, že svou dovolenku může absolvovat například na ubytovně. Kdyby tuto informaci stěžovatel měl již v minulosti, mohl být propuštěn nejméně před rokem. Ani to však nemění skutečnost, že stěžovatel je v nemocnici zbytečně a žádný z důkazů trvání hospitalizace nepodporuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky, které již uplatnil v předchozích ústavních stížnostech (jakož i před obecnými soudy), aniž by reflektoval způsob, jakým se s těmito námitkami Ústavní soud i obecné soudy vypořádaly (viz usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 465/21 a ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1949/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Celá řada námitek pak nemá žádnou souvislost s napadenými rozhodnutími (jako předmětem řízení o ústavní stížnosti). Jde například o namítané porušení práva na zákonného soudce nebo nezákonný přesun mezi nemocnicemi. Tyto námitky se týkají již skončených řízení, která Ústavní soud nemůže nyní přezkoumávat.
10. Skutkově v dané věci nedošlo k žádné podstatné změně, neboť stěžovatel ke dni vydání napadených rozhodnutí neabsolvoval tzv. ověřovací dovolenky v doporučovaném rozsahu. Považují-li obecné soudy tuto skutečnost za podstatnou, nelze přisvědčit stěžovateli, že postupují svévolně. Za pravdivé totiž nelze označit stěžovatelovo tvrzení, že důkazní situace je jednoznačná a bezproblémová. V průběhu celého řízení bylo důkazy prokazováno občasné stěžovatelovo problémové chování (jako výsledek trvající poruchy osobnosti) a ztížená sociální adaptabilita v důsledku dlouhodobého omezení osobní svobody. To sice nebyly podle žádného z odborných ani soudních závěrů důvody nepropuštění stěžovatele na svobodu, avšak všechny provedené důkazy (včetně znaleckého posudku a vyjádření nemocnice, které zpochybňují účelnost další hospitalizace) podtrhují důležitost tzv. ověřovací fáze. To je podle Ústavního soudu ústavně konformní požadavek, podtrhující odlišný účel ústavního ochranného léčení od trestu odnětí svobody. Ani z vyjádření nemocnice, kterého se stěžovatel dovolává, neplyne, že by ověřovací fáze byla nadbytečná či ryze formální. Zároveň soudy vždy zdůraznily, že při dřívějším ukončení ověřovací fáze bude moci stěžovatel požádat o změnu formy léčení před uplynutím stanovené lhůty.
11. Jde-li o problémy spojené s výkonem této ověřovací fáze v důsledku jak probíhající pandemie, tak chybné komunikace nemocnice (resp. soudů), pak ani ty nejsou důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Probíhající pandemie je skutečností, která negativně omezila uplatňování ústavních práv v celé společnosti. To platí i pro osoby, jejichž svoboda byla ze zdravotních důvodů omezena. Je-li z odborného hlediska žádoucí výsledky stěžovatelova léčení ověřit, není (z důvodu ochrany práv a svobod druhých) možné tento proces porušit. Totéž platí i o údajném špatném poučení stěžovatele o možnosti výkonu ověřovací fáze. Tato skutečnost může být relevantní z hlediska jiných právních řízení, nikoliv však v řízení o změně formy ochranného léčení, které musí být ukončeno způsobem, který je z medicínského hlediska lege artis.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu