ECLI:CZ:US:2022:4.US.2536.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2536/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku IV rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195 a výroku III rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 12 C 163/2019-150, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Terezy Hermanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 12 C 163/2019-150 zavázal vedlejší účastnici k zaplacení částky 73 146 Kč s 9,75 % ročně z částky od 18. 3. 2019 do zaplacení (výrok I), návrh stěžovatele na zaplacení částky 75 999,97 Kč s 9,75 % ročně z částky 75 999,97 Kč od 18. 3. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje ve správném znění, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 73 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 73 146 Kč od 18. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), rozsudek okresního soudu se ve výroku II, v té jeho části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 72 744,97 Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši 9,75 % z částky 72 744,97 Kč od 18. 3. 2019 do zaplacení, mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 72 744,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 72 744,97 Kč od 18. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), rozsudek okresního soudu se ve výroku II, v té jeho části, byl-li jím zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení částky 3 255 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 255 Kč od 18. 3. 2019 do zaplacení, potvrzuje (výrok III), a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
4. Soudce zpravodaj dotazem na okresní soud (č. l. 14 spisu Ústavního soudu) zjistil, že proti napadenému rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud ověřil, že o tomto dovolání nemohlo být doposud rozhodnuto, jelikož věc ještě ani nebyla s tímto dovoláním Nejvyššímu soudu okresním soudem postoupena.
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání vedlejší účastnice, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li vedlejší účastnice v předmětném řízení o dovolání ve věci samé úspěšná, nic pak nebrání stěžovateli v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že zákonnost napadeného rozsudku může záviset na výsledku dovolacího řízení, když za situace, že by Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice vyhověl, znovu by krajský soud musel řešit nejen meritum věci, ale též otázku náhrady nákladů řízení, musí se výše uvedené závěry vztáhnout i na touto ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, resp. ústavní stížností napadený nákladový výrok.
8. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku soudu pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj