ECLI:CZ:US:2022:4.US.2553.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2553/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jonáše Dvořáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 23 Cdo 1316/2022-138, č. j. 23 Cdo 1317/2022-141 a č. j. 23 Cdo 1318/2022-143, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2022 č. j. 13 Co 1/2022-87, č. j. 13 Co 2/2022-90 a č. j. 13 Co 3/2022-93, usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. září 2021 č. j. 29 C 109/2021-51, č. j. 29 C 109/2021-52 a ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 29 C 109/2021-71 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. července 2021 č. j. 29 C 109/2021-38, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Ing. Miroslava Revaje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také svého práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Vedlejší účastník se po stěžovateli domáhal u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zaplacení 315 720 Kč s příslušenstvím. Okresní soud nejdříve vydal v záhlaví označený rozsudek pro zmeškání, kterým vyhověl žalobě vedlejšího účastníka. Následně okresní soud zamítl stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Proti rozsudku podal stěžovatel také odvolání. Pro nezaplacení soudního poplatku okresní soud odvolací řízení zastavil. V posledku se stěžovatel domáhal vyslovení neúčinnosti doručení zásilky, obsahující předvolání stěžovatele k nařízenému jednání, kterýžto návrh okresní soud zamítl. Proti usnesením o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, o zastavení odvolacího řízení a o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení zásilky se stěžovatel neúspěšně odvolal a následně podal nespěšně také dovolání. Proti všem výsledným devíti usnesením a také proti rozsudku pro zmeškání podal stěžovatel ústavní stížnost.
I.a
Řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání
3. Ve věci výše uvedené žaloby vedlejšího účastníka okresní soud nařídil první jednání. Spolu s předvoláním jednání zaslal stěžovateli žalobu a výzvu podle §114a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou stěžovatele vyzval, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy k žalobě vyjádřil. Předvolání k jednání, v němž byl stěžovatel poučen o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, spolu s žalobou a výzvou podle §114a o. s. ř., bylo stěžovateli doručeno dne 1. 7. 2021. Tato zásilka byla stěžovateli doručena fikcí podle §49 odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatel si zásilku uloženou u provozovatele poštovních služeb dne 21. 6. 2021 v desetidenní lhůtě nevyzvedl; uplynutím lhůty se zásilka považuje za doručenou. Následně byla zásilka vrácena soudu zpět a o doručení zásilky bylo podle §49 odst. 4 o. s. ř. po dobu 30 dnů vyvěšeno sdělení na úřední desce soudu. Následně vydal okresní soud k návrhu vedlejšího účastníka v záhlaví označený rozsudek pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání byl stěžovateli doručen dne 19. 8. 2021, opět fikcí doručení, následně doručující orgán zásilku s rozsudkem vhodil do poštovní schránky stěžovatele.
4. Stěžovatel v návrhu na zrušení rozsudku uvedl, že se nedostavil na první jednání ve věci samé, jelikož se do jeho dispoziční sféry nedostalo předvolání k nařízenému jednání. Zásilka s předvoláním údajně nebyla po uplynutí desetidenní lhůty vhozena do jeho schránky, nýbrž vrácena soudu. Podle stěžovatele nelze zhojit nedostatky doručení, způsobené vrácením zásilky odesílajícímu soudu, vyvěšením výzvy k jejímu vyzvednutí na úřední desce.
5. Okresní soud stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání v záhlaví označeným usnesením č. j. 29 C 109/2021-51 zamítl. Okresní soud uvedl, že předvolání bylo spolu se žalobou stěžovateli doručeno v souladu se zákonem a absence vhození do schránky nemá právní účinky. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel nenaplnil omluvitelné důvody zmeškání prvního jednání, pro které by rozsudek pro zmeškání mohl být zrušen.
6. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 13 Co 1/2022-87 potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud shrnul, že proti rozsudku pro zmeškání může žalovaný jednak podat odvolání, jednak může navrhnout jeho zrušení. Ačkoli mají oba úkony tentýž účel, mají různé důvody. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání se zkoumá, zda ke zmeškání vedly žalovaného omluvitelné důvody, které mu znemožňovaly také se z jednání jen omluvit. Naopak nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, včetně absence řádného doručení předvolání, může být zkoumáno v řízení odvolacím. Proto krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že stěžovatel neprokázal omluvitelné důvody zmeškání.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením č. j. 23 Cdo 1316/2022-138 odmítl, neboť shledal usnesení okresního soudu souladným se svou ustálenou rozhodovací praxí.
I.b
Řízení o zastavení odvolacího řízení
8. Stěžovatel podal proti rozsudku pro zmeškání odvolání, načež ho okresní soud vyzval k zaplacení soudního poplatku s poučením, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Jelikož stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, okresní soud odvolací řízení v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 29 C 109/2021-71 zastavil.
9. Proti usnesení o zastavení odvolacího řízení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesení okresního soudu v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 13 Co 3/2022-93 potvrdil. Je-li soudní poplatek splatný podáním návrhu, není podle krajského soudu pro jeho splatnost rozhodná žádost o posečkání úhrady soudního poplatku podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je taková žádost nepřípustná, neboť na splacení soudního poplatku závisí samotné vedení řízení a zákon při nezaplacení soudního poplatku předpokládá jednoznačný následek v podobě zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žádost je nutno posoudit podle §9 odst. 4 písm. c) téhož zákona, který umožňuje soudu řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovených případech nezastavit a povinnost platit soudní poplatek odložit až do rozhodnutí o věci samé. Pro takový postup ale stěžovatel relevantní důvody netvrdil.
10. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné v záhlaví označeným usnesením
č. j. 23 Cdo 1318/2022-143 odmítl. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovateli, že okresní soud měl žádost o odložení platby soudního poplatku posoudit jako žádost o osvobození od soudního poplatku, neboť stěžovatel ji odůvodnil pouze tím, že to považuje vzhledem k dalším řízením a uplatněným opravným prostředkům za vhodné. Podle Nejvyššího soudu není usnesení krajského soudu v rozporu se stěžovatelem odkazovaným usnesením ze dne 12. 3. 2015 č. j. Konf 2/2014-17, v němž zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dovodil, že žádost o povolení splátek soudního poplatku se posoudí podle obsahu buď jako žádost o osvobození od soudního poplatku, nebo o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, anebo jako žádost podle §9 odst. 4 písm. c) zákona
o soudních poplatcích.
I.c
Řízení o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení zásilky s předvoláním
stěžovatele k prvnímu jednání
11. Stěžovatel se u okresního soudu domáhal, aby soud podle §50d odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je doručení zásilky obsahující předvolání k nařízenému jednání, žalobu a usnesení podle §114a o. s. ř. neúčinné, a to z týchž důvodů, pro které navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání (viz výše). Okresní soud návrh stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 29 C 109/2021-52 zamítl. Okresní soud uzavřel, že podle znění a smyslu §50d odst. 1 o. s. ř. a toto ustanovení vykládající judikatury Nejvyššího soudu nemůže nadále posuzovat okolnosti významné pro závěr, zda byla zásilka obsahující předvolání k nařízenému jednání stěžovateli řádně a účinně doručena, neboť soud dne 15. 7. 2021 vydal rozhodnutí, kterým se řízení končí. Tato námitka byla následně posouzena v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání v souvislosti s omluvitelností důvodu, pro který stěžovatel zmeškal první jednání ve věci.
12. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným usnesením č. j. 13 Co 2/2022-90 potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud shrnul, že tvrzené vady v procesu doručování písemnosti, které mají vést k závěru, že písemnost nebyla řádně doručena, nejsou důvodem pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení písemnosti podle §50d o. s. ř., neboť předpokladem vyslovení neúčinnosti je právě řádné doručení písemnosti.
13. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 23 Cdo 1317/2022-141 odmítl, neboť dospěl k závěru, že je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel především namítá, že prokázal, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, ani mu nebyla doručena výzva k převzetí předvolání. Stejně tak má stěžovatel za to, že nebyl poučen o následcích neposkytnutí nezbytné součinnosti k dodání zásilky, tedy že zde byl omluvitelný důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení. Podle stěžovatele okresní soud pominul, že náhradní doručení zásilky obsahující předvolání bylo ze zákona vyloučeno podle §114c odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 1997 č. j. 10 Odon 51/97, podle něhož "pokud nebylo předvolání k jednání doručováno do vlastních rukou, nebyla splněna jedna ze základních podmínek umožňujících vydání rozsudku pro zmeškání". Dále stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563), který zevrubně rozebírá ústavněprávní souvislosti vydání rozsudku pro zmeškání (viz dále). Stěžovatel také tvrdí, že v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání nemůže být úspěšná námitka, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k prvnímu jednání, nebylo-li pravomocně vyhověno návrhu na určení neúčinnosti doručení předvolání. K tomu cituje komentářovou literaturu, podle níž nemá odvolací soud rozhodovat o odvolání dříve, než bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání; bylo-li návrhu na zrušení vyhověno, k odvolání se již nepřihlíží. Dále stěžovatel zpochybňuje posouzení důsledků usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf. 272014-17 Nejvyšším soudem, neboť okresní soud měl podle stěžovatele podle tohoto usnesení nahlížet na žádost o odklad platby soudního poplatku jako na žádost o osvobození od soudního poplatku, aniž by byl soudu dán prostor k uvážení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je částečně přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel proti rozsudku pro zmeškání nevyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
17. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že kromě neúspěšného návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání stěžovatel neúspěšně podal také odvolání proti tomuto rozsudku. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li ochrana před jinými orgány veřejné moci možná. Jelikož odvolací řízení v této věci v důsledku jeho zastavení vůbec neproběhlo, nelze v tomto ohledu považovat procesní prostředky k ochraně práva za vyčerpané podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Analogicky lze ve vztahu ústavní stížnosti a dovolání poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.). Vůči rozsudku pro zmeškání je proto ústavní stížnost nepřípustná.
18. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku s důvody napadených usnesení, přičemž naprostá většina stěžovatelových námitek byla obecnými soudy výslovně či implicitně vyvrácena. V celkovém souhrnu je jádrem problému to, že stěžovatelovy argumenty jsou buďto nerozhodné, nebo směřují svou povahou do odvolacího řízení, které ale bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Jinými slovy tvrdí-li stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno předvolání, je nerozhodné, zda bylo možné doručit předvolání způsobem, jakým se nakonec stalo, či proč konkrétně se stěžovatel s obsahem zásilky neseznámil. Podstatné je, že v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (nikoli v odvolacím řízení) se nezkoumá samo (ne)doručení předvolání, nýbrž případná (ne)omluvitelnost důvodů, pro které se po doručení předvolání stěžovatel nemohl prvního jednání zúčastnit. Tyto důvody, které by stěžovateli bránily se vůbec z jednání omluvit, stěžovatel ani netvrdil. Toto soudy opakovaně konstatovaly, dostatečně odůvodnily, a těmto závěrům není co vytknout. Uvedené nemůže být znakem přepjatého formalismu, neboť stěžovatel mohl tyto námitky uplatnit právě v řízení o odvolání. Ze stejného důvodu je nepřiléhavý poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 10 Odon 51/97, neboť po stěžovatelem výše citované pasáži o nutnosti doručit předvolání do vlastních rukou (viz výše bod 14) sám stěžovatel cituje, že "[t]oto pochybení zakládá podle §202 odst. 1 o. s. ř. přípustnost odvolání proti vydanému rozsudku pro zmeškání;", nezakládá tedy důvodnost návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, jak stěžovatel dovozuje.
19. Zjevně neopodstatněnou je i námitka, že stěžovatel nebyl poučen o následcích "neposkytnutí nezbytné součinnosti k dodání zásilky", neboť na tom napadená rozhodnutí nezávisela.
20. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04 není případný, neboť odůvodnění nálezu nepřisvědčuje stěžovatelovým námitkám. Skutečnost, že soudy nemají rozhodovat rozsudkem pro zmeškání "mechanicky", mají pečlivě vážit okolnosti individuálních případů, rozlišovat zmeškání jednání a pouhé opoždění se žalovaného na jednání apod. neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobují. Pro stručnost postačuje odkázat na odůvodnění nálezu, s nímž nejsou napadená rozhodnutí v rozporu.
21. Stěžovatelova argumentace, že v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání nemůže úspěšně namítat absenci řádného doručení předvolání k prvnímu jednání, nebylo-li nejdříve vyhověno návrhu na určení neúčinnosti doručení, je bezpředmětná. Jak zřetelně plyne z napadených rozhodnutí a nyní opakuje i Ústavní soud, odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku neproběhlo.
22. Na věci nic nemění, že - jak stěžovatel uvádí - odvolací soud nemá rozhodovat o odvolání proti rozsudku pro zmeškání dříve, než bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku. Tento postup je logický, nicméně stěžovatel mezi důvody obou řízení zjevně nerozlišoval.
23. Zjevně neopodstatněnou je také námitka o posouzení stěžovatelovy žádosti o odklad platby soudního poplatku za odvolání proti rozsudku pro zmeškání jako žádost o osvobození od soudního poplatku. Má-li soud posoudit takovou žádost podle obsahu, přičemž stěžovatel svou žádost odůvodnil poukazem na řadu opravných prostředků v jiných, souvisejících řízeních, nijak z toho neplyne, že by soudy musely stěžovatelovu žádost posoudit způsobem, jaký uvádí. Nadto stěžovatel ani neuvádí, že by tvrdil skutečnosti či označil důkazy, na jejichž základě by soudy vůbec mohly osvobození od soudního poplatku uvážit.
24. Přestože právní řád nabízí stěžovateli několik způsobů, jak se svého tvrzeného práva domoci, stěžovatel si počínal ledabyle, což efektivní výkon jeho procesních práv značně ztížilo. To však neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Právo na řádný proces totiž nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s ústavním pořádkem. Jsou srozumitelně, přesvědčivě a rozumně odůvodněna a na jejich ústavně souladná odůvodnění lze ve zbytku odkázat.
25. Ústavní soud, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu