ECLI:CZ:US:2022:4.US.2590.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2590/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Vaška, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2022 č. j. 30 Cdo 1315/2022-587, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po žalovaném městu Kuřim zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu K., který nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu. Zadostiučinění žádal též za omluvu zveřejněnou na úřední desce, kterou považoval za nepravdivou a urážlivou. V průběhu řízení Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 27 C 102/2007-407 vyhověl jeho návrhu na změnu žalovaného a připustil, aby z řízení vystoupilo město K. a na jeho místo nastoupila vedlejší účastnice. Následně rozsudkem ze dne 15. 2. 2019 č. j. 27 C 102/2007-465 zamítl žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč (I. výrok) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 200 Kč (II. výrok).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2021 č. j. 44 Co 209/2019-529 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 3 279,38 Kč (II. výrok).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok). Dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nezaložila otázka rozporu vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, jestliže krajský soud neshledal, že by její uplatnění bylo projevem zneužití práva v situaci, kdy promlčení svého nároku zavinil výlučně stěžovatel. Ten byl na svůj omyl v pasivní legitimaci původně žalovaného soudy opakovaně upozorňován (poprvé okresním soudem v rozsudku ze dne 2. 5. 2012) a k návrhu na změnu účastníků na straně žalované přistoupil až dne 26. 10. 2017; tvrdošíjnost stěžovatele při setrvávání na vlastním omylu tak jistě nebylo možno přičíst k tíži vedlejší účastnice s tím důsledkem, že by jí bylo upřeno právo namítat promlčení nároku. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka stavení běhu promlčecí doby, neboť při jejím řešení se krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jde-li o další otázky vznesené v dovolání, u nich stěžovatel ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud tak k němu v daném rozsahu nemohl přihlédnout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci a namítá, že v rozhodné době nebylo z judikatury ani komentářové literatury zřejmé, zda je exekuce přestupkového rozhodnutí výkonem přenesené nebo samostatné působnosti. Až po mnohaletém sporu soudy dospěly k závěru, že v souladu s novou judikaturou tvoří vykonávací řízení součást přestupkového řízení, které je výkonem přenesené působnosti obce, z čehož vyplynulo, že stěžovatel žaloval nesprávně určený orgán veřejné moci. Ačkoliv to následně napravil, soudy přisvědčily nově vznesené námitce promlčení jeho nároku vedlejší účastnicí. Této námitce však nemělo být vyhověno, neboť je rozporná s dobrými mravy. I pokud by přitom stěžovatel navrhl změnu účastníka řízení na straně žalovaného dříve, jak ho upozornil Nejvyšší soud, nemohl by být úspěšný, jelikož by i tehdy zcela jistě čelil totožné námitce promlčení. Ať tak stěžovatel činí sebelépe, svého práva se nedomůže, a jedinou útěchou mu po letech soudního řízení může být pouze průběžné odškodňování za průtahy; tak však dle jeho přesvědčení právní stát fungovat nesmí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Předně je nezbytné uvést, že stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení výhradně usnesení Nejvyššího soudu, které rovněž jako jediné přiložil ke svému návrhu. Že jeho záměrem bylo podrobit přezkumu Ústavním soudem skutečně pouze toto rozhodnutí, potvrzuje též plná moc, udělená právnímu zástupci k tomu, aby jménem stěžovatele "sepsal a podal ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2022 č. j. 30 Cdo 1315/2022-587 a zastupoval jej v řízení o ní před Ústavním soudem", stejně jako vymezení (jediného) účastníka řízení, tj. Nejvyššího soudu, na první straně stěžovatelova návrhu.
8. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti. Vzhledem ke zvolené formulaci závěrečného návrhu se proto při posuzování této ústavní stížnosti může zabývat pouze přezkumem usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu, která mu předcházela. Tuto okolnost Ústavní soud zdůrazňuje především proto, že stížnostní námitky brojí primárně proti hodnocení věci nižšími soudy, a značně se proto rozcházejí s uplatněným petitem.
9. K napadenému usnesení lze přitom shrnout, že Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, z jakých důvodů bylo nutno dovolání stěžovatele posoudit jako nepřípustné, když mimo jiné rozvedl závěry vlastní ustálené judikatury, s níž byly závěry krajského soudu v souladu a od níž nebylo důvodu se v daném případě odchýlit. Aby mohla být podaná ústavní stížnost úspěšná, musel by stěžovatel ústavně relevantním způsobem zpochybnit důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, resp. musel by vyložit, v čem konkrétně Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil a v jakém ohledu porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva. Nic takového se však z ústavní stížnosti nepodává a za takový argument rozhodně nelze považovat nijak blíže nerozvedené tvrzení, že "dovolání bylo jak přípustné, tak důvodné".
10. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu