ECLI:CZ:US:2022:4.US.2596.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2596/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Hlavsy, advokáta, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2022, č. j. 10 As 477/2021-28, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2021, č. j. Nad 189/2020-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhal ochrany před nezákonným zásahem předsedy Krajského soudu v Plzni (dále jen "předseda krajského soudu") a v žalobě označených předsedů či pověřených členů senátů Krajského soudu v Plzni (dále jen "předsedové senátů krajského soudu"). Předseda krajského soudu podle názoru stěžovatele zasáhl do jeho práv tím, že jako orgán státní správy soudu založil svými opatřeními ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. Spr 935/2020 a ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. Spr 2685/2020 (dále jen "opatření předsedy krajského soudu"), předsedům senátů krajského soudu oprávnění uložit stěžovateli při soudním jednání povinnost nosit prostředek ochrany dýchacích cest, a to nad rámec povinností plynoucích z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. 8. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-31/MIN/KAN a dalších mimořádných opatření, kterými bylo uvedené mimořádné opatření postupně nahrazováno (dále jen "mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví"). Tato mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví stanovila zákaz pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest mj. ve vnitřních prostorech budovy soudu s výjimkou právě i pro soudní jednání. Předseda krajského soudu ve svém opatření uvedl, že předsedové senátu mohou danou výjimku pro soudní řízení zúžit či zcela vyloučit. Předsedové senátů krajského soudu podle žaloby stěžovatele zasáhli do jeho práv tím, že ve stěžovatelem konkretizovaných případech přijali opatření, kterými mu uložili povinnost použít ochranné prostředky dýchacích cest po dobu konání ústního jednání.
3. Krajský soud v Plzni podáním ze dne 25. 11. 2020 navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle §9 odst. 1 s. ř. s. přikázal věc stěžovatele jinému než místně příslušnému soudu, neboť z důvodu vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu pro jejich podjatost nelze sestavit senát. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu"), že soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Plzni jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele a tuto věc přikázal Krajskému soudu v Praze (dále také jen "krajský soud").
4. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2019, sp. zn. 43 A 9/2021 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), žalobu stěžovatele v části, v níž se stěžovatel domáhal vyslovení nezákonnosti pokynů předsedů senátů krajského soudu, odmítl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatelem podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu").
II.
5. K napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že neexistovaly žádné důvody pro odnětí věci Krajskému soudu v Plzni a přikázání souzené věci Krajskému soudu v Praze. Pokud by se Nejvyšší správní soud řádně zabýval důvodností vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí dané věci, tak by posoudil, zda bylo opatření předsedy krajského soudu závazné pro rozhodovací činnost daného soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.
6. Napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytýká, že v něm bez řádného odůvodnění Nejvyšší správní soud vytvořil teorii o tom, že předsedové senátů krajského soudu mají pravomoc upravovat podmínky protiepidemiologických opatření na základě stávajících procesních předpisů. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval ani tím, zda opatření předsedů senátů byla vydána v souladu s těmito procesními předpisy. Stěžovatel přitom poukazuje na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které je uvedeno, že primárním objektem, který předseda senátu svými opatřeními chrání, je nerušený průběh soudního jednání. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele však opomněl vyložit, jak stěžovatel tím, že neměl nasazenou ochranu nosu a úst narušoval či znemožňoval nerušený průběh soudního jednání.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále upozorňuje na to, že v usnesení Nejvyššího správního soudu bylo shledáno, že opatření předsedy krajského soudu je závazné pro všechny osoby vstupující do budovy a účastnící se soudního jednání. V rozporu s tím Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku tvrdí, že opatření předsedy krajského soudu závazné nebylo a mělo jen doporučující charakter. Stěžovatel upozorňuje také na rozpor mezi vyjádřením předsedy krajského soudu, které byla zasláno stěžovateli a tím, které bylo zasláno Krajskému soudu v Plzni. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele pochybil, pokud přehlédl zjevnou vadu řízení, která spočívá v tom, že měli být vyslechnuti soudci, vůči jejichž jednání žaloba směřovala, a to v otázce, jak vnímali opatření předsedy krajského soudu.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou v §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel s přihlédnutím k jeho profesní kvalifikaci, kdy je sám advokátem, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. K usnesení Nejvyššího správního soudu o vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni z projednávání a rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele a jejímu přikázání Krajskému soudu v Praze, Ústavní soud připomíná, že z článku 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát jako takový (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zákonodárce, vědom si těchto skutečností, v procesních předpisech stanovil procesní postup (§8 s. ř. s.), jenž musí být realizován v případě, kdy se vyskytne pochybnost o tom, zda ten který soudce skutečně naplňuje principy své nezávislosti a nestrannosti. Účelem takového právního postupu je především zajištění toho, aby vydané soudní rozhodnutí nemohlo být posléze jakkoli zpochybňováno.
11. Dle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětného případu rozhodné zvážení ústavnosti aplikace ustanovení §8 a §9 s. ř. s. Z ustanovení §9 odst. 1 vyplývá, že "Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát". Pravomoc Nejvyššího správního soudu je zde jasně daná a při naplnění dispozice právní normy nemá tento jinou možnost, než věc přikázat jinému, než místně příslušnému krajskému soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3366/12). Uvedený postup stěžovatel v zásadě nerozporuje, nicméně zásadně nesouhlasí s tím, že by ve věci rozhodující soudci byli podjatí.
12. Nejvyšší správní soud rozhodl o vyloučení soudců specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Plzni nikoliv jen na základě toho, že je k řízení o žalobě místně příslušný soud, jehož předseda je současně jedním z účastníků řízení, ale i vzhledem k tomu, že posouzení zákonnosti opatření předsedy krajského soudu a předsedů jeho senátů bude mít objektivně významný dopad na soud jako celek, neboť přímo ovlivní další činnost soudu, práci jeho soudců a zaměstnanců i průběh soudních řízení v jeho prostorách po dobu šíření onemocnění covid-19. K tomu dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k závažnosti situace přímo ovlivněné šířením onemocnění covid-19 i silnému požadavku ze strany široké veřejnosti na zákonnost jednotlivých opatření a omezení přijímaných v souvislosti s ochranou života a zdraví osob, je v posuzovaném případě zásadní, aby nevznikly žádné pochybnosti o nestrannosti rozhodujících soudců. Nejvyšší správní soud neopomněl ani fakt, že sami soudci Krajského soudu v Plzni vyjádřili svou podjatost k věci a podali návrh na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.
13. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. K tomuto závěru Ústavní soud dodává, že posouzení závaznosti opatření předsedy krajského soudu směrem k opatřením předsedů senátů téhož soudu bylo provedeno až v rozsudku krajského soudu ve věci samé, resp. následně také v rozsudku Nejvyššího správního soudu (k tomu viz následující odstavec). Proto Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení nejenže - navzdory přesvědčení stěžovatele - mohl k závěru o podjatosti soudců výše uvedeným ústavně souladným způsobem dospět, aniž by musel již v této fázi otázku závaznosti opatření předsedy senátu posoudit, ale na základě uvedeného nelze přisvědčit ani další námitce stěžovatele, která je s touto jeho námitkou protichůdná. Jde o stěžovatelovu námitku rozporu usnesení Nejvyššího správního soudu s jeho následným rozsudkem, a to v závěru o předmětné závaznosti opatření předsedy krajského soudu. Nevyslovil-li totiž Nejvyšší správní soud ve svém usnesení závěr o předmětné závaznosti opatření předsedy krajského soudu, nemohlo k takovému rozporu ani dojít.
14. Další námitky stěžovatele směřují proti závěru správních soudů, že předsedové senátů krajského soudu měli pravomoc uložit stěžovateli povinnost použít ochranné prostředky dýchacích cest po celou dobu konání ústního jednání na základě procesních předpisů, nikoliv na základě opatření předsedy krajského soudu. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se závěrem krajského soudu, že pokyny předsedů senátů při jednáních jsou výkonem moci soudní na základě procesních předpisů a jako takové nemohou být ovlivňovány úkony předsedy soudu ani nemohou být přezkoumávány ve správním soudnictví (bod 16. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Proto ke stěžovatelově námitce závaznosti výjimky ze zákazu nošení ochranných prostředků dýchacích cest pro ústní jednání, která byla obsažena v opatření předsedy krajského soudu, Ústavní soud poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu, že předseda krajského soudu v dané části svého opatření toliko konstatoval již existující oprávnění předsedů senátů, aniž by je sám zakládal (bod 19. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, namítá-li, že Nejvyšší správní soud opomněl vyložit, jak stěžovatel tím, že neměl nasazenou ochranu nosu a úst, narušoval či znemožňoval nerušený průběh soudního jednání, coby primární objekt, který předseda senátu svými opatřeními chrání. K uvedenému se podrobně ve svém rozsudku vypořádal krajský soud, s jehož závěry se Nejvyšší správní soud ztotožnil a v odůvodnění napadeného rozsudku na ně odkázal. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že: "Organizační a řídící pravomoc je předsedům senátů svěřena jednotlivými procesními předpisy (zejm. §117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, §203 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, §49 odst. 4 s. ř. s.). Uvedená ustanovení, která jsou svou povahou relativně obecná, zakládají předsedovi senátu oprávnění činit vhodná opatření, jejichž účelem je primárně zajistit splnění účelu jednání a jeho důstojný a nerušený průběh. Procesní předpisy přitom zcela záměrně nestanoví taxativní ani demonstrativní výčet takových opatření a podmínky pro jejich uplatnění, a to z toho důvodu, že nelze předem postihnout všechny v úvahu přicházející situace, jež mohou v jednací síni nastat. Zpravidla sice půjde o běžná opatření týkající se např. udělování a odnímání slova, určování zasedacího pořádku, udržování klidu v soudní síni apod., nicméně nelze vyloučit ani opatření cílící na prevenci či ochranu práv a zájmů osob přítomných jednání soudu, a to i z hlediska ochrany jejich zdraví. Jestliže se lze s ohledem na konkrétní okolnosti v jednací síni (např. velikost jednací síně, počet přítomných osob, přítomnost osob jevících příznaky onemocnění či naopak osob z rizikových skupin ohrožených onemocněním apod.) důvodně domnívat, že by v soudní síni mohlo dojít k šíření původce virového či jiného onemocnění (např. SARS-CoV-2), pak je právem (či spíše povinností) předsedy senátu učinit taková opatření, která přispějí ke snížení či vyloučení takového rizika, a to nejen z důvodu prevence, ale i z důvodu zajištění plynulého průběhu jednání a celého soudního řízení" (bod 29. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
16. Pokud stěžovatel považuje za vadu řízení, že nebyli vyslechnuti soudci, vůči jejichž jednání žaloba směřovala, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém je vysvětleno, že výslech svědků a ostatní neprovedené důkazy navržené stěžovatelem soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť by nemohly na skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení věci nic změnit. Veškeré skutečnosti relevantní pro posouzení věci vyplynuly z obsahu předloženého správního spisu a provedených důkazů (bod 51. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nejde proto o opomenutý důkaz, nýbrž o důkaz, jehož návrhem se soud zabýval a jehož neprovedení vysvětlil. Ústavní soud připomíná, že je na soudu, aby posoudil, provedení jakých důkazů ke svému rozhodnutí potřebuje.
17. Konečně ke stěžovatelem tvrzenému rozporu ve vyjádřeních předsedy Krajského soudu v Plzni Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výše uvedené závěry o povaze předmětné části opatření předsedy krajského soudu tímto ani nemohla být založena vada napadených rozhodnutí, natož taková, která by mohla dosahovat ústavněprávní intenzity.
18. Po přezkumu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se tedy správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadený rozsudek považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry v něm obsaženými, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
19. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu