ECLI:CZ:US:2022:4.US.2603.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2603/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pecha, zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2021 č. j. 2 Ads 294/2020-45 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2020 č. j. 42 Ad 47/2018-51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva obrany, Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě byla porušena základní práva chráněná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to krom obecně vymezených hodnot a principů, na nichž je založen právní řád České republiky, uvedených v čl. 1 a čl. 3 Listiny, také právo na hmotné zabezpečení ve stáří zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení principů obsažených v čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 Ústavy. Dále se stěžovatel odvolává na porušení čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "MPOPP"), a práva na ochranu před diskriminací obsaženého v čl. 26 MPOPP. Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, rovněž vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. Dále stěžovatel tvrdí, že v jeho případě byl porušen čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a povolání) vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 465/1990 Sb. (dále jen "Úmluva o diskriminaci"), obsahující definici pojmu "diskriminace". Stěžovatel také uvádí, že došlo k porušení čl. 12 Evropské sociální charty, vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 14/2000 Sb.m.s. (dále jen "Evropská sociální charta"), v níž se Česká republika zavázala vytvořit a udržovat systém sociálního zabezpečení. Stěžovatel rovněž dále uvádí, že došlo k porušení některých práv a svobod chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené se Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), konkrétně čl. 6 odst. 1 (právo na soudní ochranu), čl. 13 (právo na účinné ochranné prostředky), čl. 14 (zákaz diskriminace), čl. 17 (zákaz zneužití práv) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (ochrana vlastnictví).
2. Stěžovatel také tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení §1 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "antidiskriminační zákon").
3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších stěžovatelem přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 421/3-55-18/2018-7542. Tímto rozhodnutím vedlejší účastník zamítl námitky stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 8. 6. 2018 sp. zn. 076607/SD-19/13, kterým byl stěžovateli podle §29 odst. 1 a §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), přiznán starobní důchod ve výši 13 570 Kč měsíčně s účinností od 24. 5. 2014.
4. Krajský soud zamítl žalobu napadeným rozsudkem jako nedůvodnou, přičemž uvedl, že stěžovatel ve většině žalobních bodů napadá závěry předchozích rozhodnutí týkajících se sporů stěžovatele o nárok na výsluhový příspěvek i po 1. 9. 1995 (postup tohoto řízení je obsažen v usnesení sp. zn. III. ÚS 196/05 ze dne 28. 7. 2005; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi Nalus: viz https://nalus.usoud.cz). Podle krajského soudu se tedy stěžovatel dožadoval toho, aby soud znovu posoudil jeho nárok na výsluhový příspěvek, a aby při rozhodování o nároku na starobní důchod vycházel z předpokladu souběhu obou těchto dávek, byť mu výsluhový příspěvek není vyplácen.
5. Krajský soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatele, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nebylo vydáno pod číslem sociálního zabezpečení, pod kterým je stěžovatel pojištěn z důchodového pojištění, a uvedl, že neshledal, že by se tím vedlejší účastník dopustil nezákonnosti, nebo jiné vady, která by mohla mít vliv na obsah samotného rozhodnutí či zasáhla procesní práva stěžovatele. Krajský soud také konstatoval, že ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka je sice uvedena pouze celková výše přiznaného starobního důchodu, což stěžovatel napadl, součástí rozhodnutí je však i jeho výpočet, kde jsou obě složky (základní a procentní) odlišeny. Proto nepovažoval ani tuto námitku za důvodnou. Podle krajského soudu nedošlo k diskriminaci stěžovatele tím, že nenastal souběh starobního důchodu a výsluhového příspěvku a nebylo nutné postupovat podle §134 zákona č. 229/1991 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"). Krajský soud tedy nezjistil žádnou vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl s tím, že není důvodná. V odůvodnění uvedl, že krajský soud postupoval správně, když konstatoval, že předmětem tohoto řízení není opakované posuzování či přehodnocování závěrů, jež byly potvrzeny všemi soudními instancemi v předcházejícím dlouholetém sporu stěžovatele o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že na vyměření starobního důchodu nemá přiznání výsluhového příspěvku jakýkoliv vliv. Podle jeho názoru, při souběhu může případně dojít pouze ke snížení vypláceného výsluhového příspěvku o částku vyměřeného důchodu, je-li výsluhový příspěvek v době souběhu vyšší než vyměřený důchod.
7. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že Odbor sociálního zabezpečení Ministerstva obrany byl oprávněn vydat rozhodnutí o vyměření starobního důchodu stěžovateli v prvním stupni a vedlejší účastník byl oprávněn rozhodnout o námitkách stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy měly přezkoumat dřívější rozhodnutí, kterým mu byl odebrán výsluhový příspěvek, bez ohledu na to, že rozhodnutí je pravomocné a příslušné řízení bylo přezkoumáno Ústavním soudem. K tomu dodává, že výsluhový příspěvek je specifickým důchodem, konkrétně důchodem z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil podle §39 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení").
9. Stěžovatel považuje postup obecných soudů za diskriminační z důvodu zaměstnání a zastávané funkce, přičemž podle jeho názoru v důchodovém pojištění nerozhoduje u doby zaměstnání druh vykonávané funkce a o době zaměstnání může rozhodovat pouze zaměstnavatel. Je přesvědčen, že nebyl důvod pro aplikaci §33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen "zákon o některých služebních poměrech vojáků"), který stanovil, že do doby konání služby rozhodné pro vznik nároku na výsluhový příspěvek se nezapočítává doba služby ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci.
10. Podle stěžovatele se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou nepříslušnosti Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy neznají pojem sociální zabezpečení ve smyslu §2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, což považuje za zásadní námitku a uvádí, že sociální zabezpečení podle tohoto zákona obsahuje pouze důchodové pojištění.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel napadá především okolnosti zastavení výplaty výsluhového příspěvku, k čemuž využil v první řadě námitky proti rozhodnutí, kterým byl stěžovateli přiznán starobní důchod. K tomu se v ústavní stížnosti výslovně hlásí a zaměřuje na to převážnou část své argumentace. Ústavní soud však jeho počínání nemůže přisvědčit. Stěžovatelovy námitky již posoudil v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 196/05, přičemž na v něm vyslovených závěrech nehodlá nic měnit. Nyní posuzované rozhodnutí obecných soudů se s těmito argumenty vypořádává správně a v mezích, které na rozhodovací činnost soudů klade ústavní pořádek České republiky. Pro jakékoli zpochybňování dřívějších rozhodnutí nebyl v posuzovaném správním řízení právní důvod, navzdory představám stěžovatele.
14. Stěžovatel také uvádí, že v jeho případě došlo k diskriminaci. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.) představoval výsluhový příspěvek kompenzaci práce vykonávané ve ztížených podmínkách a omezení plynoucí z povahy práce v ozbrojených složkách a je součástí systému dávek sociálního charakteru, které souvisí s ukončením služebního poměru. Ústavní soud v tomto nálezu rovněž konstatoval, že §33 odst. 9 zákona o některých služebních poměrech nestanovil neúměrně povinnosti jedné skupině osob, tedy nebyl diskriminační. Také argumentace stěžovatele §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění není správná, protože se vztahuje na jinou skutkovou podstatu. Stěžovatel zaměňuje důchodové (jak je reguluje zákon o důchodovém pojištění) a jiné dávky a dospívá k závěrům, které nemají oporu v právním řádu České republiky.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatele. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se vypořádaly se všemi jeho námitkami, což je patrné i z toho, že s jejich závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje. Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil i svůj závěr o příslušnosti správního orgánu k rozhodnutí, jakož i závěry o vztahu výsluhového příspěvku a starobního důchodu.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu