ECLI:CZ:US:2022:4.US.2614.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2614/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. N., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2022 č. j. 7 Tdo 509/2022-1479, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2022 č. j. 50 To 269/2020-1347 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. 2 T 2/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství v Klatovech a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Rašínova 692/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, přičemž mu zároveň byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit poškozené vedlejší účastnici na náhradě škody částku ve výši 64 177 Kč. Uvedeného se stěžovatel dopustil tím, že dne 7. 4. 2017 kolem 12. hodiny v obci Hamry v okrese Klatovy na pozemku obchodní společnosti Euro-Holding, s. r.o., v rámci jednání o připojení objektu na centrální kanalizaci v přítomnosti nejméně dalších tří osob fyzicky napadl poškozeného J. K., kterého dřevěnou holí dvakrát udeřil velkou silou nejprve do podkolenní jamky levé nohy a následně do stehna pravé nohy, v důsledku čehož byl poškozený omezen na běžném způsobu života po dobu několika týdnů.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným týmiž přečiny, přičemž upřesnil ve skutkové větě výroku skutkový stav a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Zároveň bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit poškozené vedlejší účastnici na náhradě škody částku ve výši 64 177 Kč.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele kopíruje námitky vypořádané v řízení před nižšími soudy a jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že byl shledán vinným ze spáchání trestných činů, které však nespáchal. Stěžovatel byl odsouzen v rozporu se svými základními právy, neboť soudy se zejména nevypořádaly s jeho obhajobou.
6. Stěžovatel následně předkládá konkrétní skutková tvrzení, která opírá o důkazy předložené obhajobou, z nichž některé nebyly v hlavním líčení ani veřejném zasedání provedeny, neboť soudy je bezdůvodně považovaly za nadbytečné. Těmito zásadnímu důkazy jsou zejména: provedení záznamu z mobilního telefonu stěžovatele, který stěžovatel pořídil v průběhu policejního zásahu na místě činu v H. Policie České republiky (dále jen "policie") se zde dotazovala svědků události, N., Š., C. a K., přičemž ani jeden z těchto svědků neviděl, že by stěžovatel udeřil poškozeného, nikdo z nich neviděl ani údajnou zbraň. Tento důkaz tedy mohl prokázat skutkovou verzi, kterou přednesl stěžovatel. Svévolně však proveden nebyl. Dalším důkazem, který proveden sice byl, avšak byl nesprávně hodnocen, je záznam z domovní kamery z místa činu, neboť z něj mělo být zřetelné, že poškozený se na místě činu nacházel toliko jednu minutu, a tudíž bylo časově zcela nereálné, aby v tomto krátkém okamžiku stěžovatel poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě napadených rozsudků napadl. Stěžovatel dále navrhoval, aby k tomu byl učiněn vyšetřovací pokus, čemuž opět nebylo vyhověno. Neprovedením těchto důkazních návrhů došlo ke vzniku tzv. opomenutých důkazů, což zakládá porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
7. Stěžovatel dále uvádí, že výpovědi svědků K., Č., K. a K., kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele, jsou v souladu s četnými důkazy, které předkládal stěžovatel a které provedeny nebyly. Stěžovatel k tomu uzavírá, že v jeho věci figurovaly dvě skupiny svědků, kdy jedna skupina svědků vypovídala v neprospěch stěžovatele a druhá skupina v jeho prospěch. S tímto rozporem se soudy nikterak nevypořádaly a pominuly základní pravidlo trestního řízení, které je promítnuto v zásadě in dubio pro reo, tedy jestliže existovaly dvě verze skutkového děje, měly soudy rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
8. Stěžovatel uvádí, že vede civilní spor se S., který je přítelem poškozeného, přičemž S. projevoval extrémní zájem o trestní řízení ve věci stěžovatele a stěžovatel zjistil, že S. disponuje informacemi z trestního řízení ve věci stěžovatele, které se k němu nemohly dostat jinak, než že mu je sdělila samosoudkyně v jeho trestní věci, o jejímž vyloučení z úkonů trestního řízení stěžovatel několikrát neúspěšně usiloval. O jeho posledním návrhu bylo rozhodnuto až po vydání rozsudku okresního soudu, což stěžovatel považuje za závažnou procesní chybu.
9. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily svědeckou výpověď svědkyně K., kterou vyhodnotily jako nevěrohodnou s odůvodněním, že vůči policistům na místě činu vypovídala jinak než v hlavním líčení, a to aniž by se soudy obtěžovaly provést důkaz záznamem z mobilního telefonu stěžovatele, který mohl prokázat opak.
10. Stěžovatel uvádí, že v době 12:03 hodin, kdy byl policii předmětný skutek ohlášen, se ani nenacházel na místě činu, což vyplývá z kamerového záznamu z místa činu, zranění poškozenému tedy musel způsobit někdo jiný.
11. Okresní soud špatně zaprotokoloval průběh hlavního líčení, proti čemuž stěžovatel opakovaně brojil námitkami mířenými okresnímu soudu. Okresní soud však opravy protokolace provedl až poté, co mu věc vrátil bez meritorního posouzení krajský soud, kterému bylo doručeno odvolání stěžovatele, avšak bez opravy protokolu nemohl o odvolání rozhodnout, a tudíž okresnímu soudu uložil, aby o námitkách stěžovatele k protokolaci rozhodl.
12. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se nemohl řádně zabývat jeho odvoláním, neboť své odvolání několikrát doplnil, přičemž poslední doplnění bylo značně rozsáhlé a krajský soud je obdržel až krátce před nařízením veřejného zasedání, z čehož je zjevné, že mělo být veřejné zasedání odročeno, aby si je krajský soud mohl řádně nastudovat, což se však nestalo. Tím bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
13. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem krajského soudu, kterým mu bylo uloženo podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Stěžovatel nechápe, co má nahrazovat, neboť navazujícím výrokem o náhradě škody mu bylo jasně uloženo, aby nahradil škodu vedlejší účastnici. Poškozený vzal nakonec svůj návrh na náhradu škody zpět s odůvodněním, že mu škodu nahradila pojišťovna a náhradu nemajetkové újmy nepožadoval. Stěžovatel je tedy v nejistotě, co a komu má hradit, aby naplnil soudní rozhodnutí.
14. Stěžovatel taktéž brojí proti postupu Nejvyššího soudu, jemuž zaslal doplnění svého dovolání, které bylo datovou zprávou doručeno dne 9. 5. 2022. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení uvedl, že doplnění dovolání bylo doručeno po lhůtě, a tudíž se jím nezabýval. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť lhůtu pro podání dovolání je nutno počítat od doručení překladu rozsudku krajského soudu stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, k čemuž došlo dne 7. 3. 2022, tudíž doplnění dovolání bylo podáno ve lhůtě, když den 7. 5. 2022 připadl na sobotu, a tudíž lhůta skončila dnem 9. 5. 2022 včetně.
15. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud aproboval závěry nižších soudů o skutkových zjištěních a hodnocení důkazů, resp. uhrazení náhrady škody. Opět opakuje, že předkládal důkazní návrhy, které mohly skutkový stav zcela osvětlit, nicméně byly zamítnuty jako nadbytečné.
16. Stěžovatel konečně uzavírá, že v jeho věci fakticky došlo k obrácení důkazního břemene. Z trestního řádu vyplývá, že to je státní zástupce, kdo má předkládat důkazy, nicméně stěžovateli bylo nepřípustně kladeno k tíži, že nepředkládal a nenavrhoval důkazy na svou obhajobu včas. Okresní soud v hlavním líčení provedl důkaz záznamem z domovní kamery, avšak její autentičnost zpochybnil, čímž však přenesl důkazní břemeno na stěžovatele. Nadto navrhovanému důkazu znaleckým posudkem, který by posoudil autenticitu záznamu, nebylo vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
18. Ústavní soud je však příslušný projednání jen té části ústavní stížnosti, jíž se napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu. V části brojící proti rozsudku okresního soudu k jejímu projednání příslušný není, neboť uvedené rozhodnutí již bylo zrušeno napadeným rozsudkem krajského soudu (viz výše bod 3) a Ústavní soud je tudíž nemůže zrušit podruhé.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
20. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána, vyjma některých námitek proti usnesení Nejvyššího soudu. Jde o námitky především rozporující způsob hodnocení důkazů na pozadí vlastní verze skutkového děje. Stěžovatel uvádí, že poškozeného nenapadl, neboť v souladu se záznamem domovní kamery byl tento na místě činu pouhou minutu. Nadto předkládá důkazy na svou obhajobu, kterými svá tvrzení podporuje. Ústavní soud však k uvedenému podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
21. Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí vnitřně konzistentními, kdy hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti odpovídá logickým standardům, neboť stěžovatel byl usvědčen na základě výpovědí poškozeného, dále svědků N. a Š. Jejich výpovědi představují přímé důkazy, neboť svědci vnímali skutkový děj přímo svými smysly. Poškozený po napadení stěžovatelem zavolal policii, přičemž policisté P. a Z., kteří se na místo činu dostavili, jako svědci v hlavním líčení potvrdili, že poškozený byl zraněn na dolních končetinách, přičemž jeho zranění fotograficky zdokumentovali. Usvědčujícím důkazem je též lékařská zpráva, neboť poškozený musel podstoupit lékařské ošetření. Z lékařské zprávy vyplýval čas a přibližný mechanismus vzniku zranění, který odpovídal výpovědím svědků. Též zmiňovaný kamerový záznam podporuje verzi obžaloby, neboť na záznamu je vidět poškozený, jak vchází na místo činu a jak následně přibližně za minutu a 15 vteřin místo činu již nestabilní a zpomalenou chůzí opouští. Jde-li o rychlost průběhu skutkového děje, okresní soud vycházel z náčrtku místa činu, z něhož se jevilo jako reálné, že skutkový děj mohl proběhnout i ve zmíněném krátkém časovém úseku. Zmiňuje-li stěžovatel způsob, jakým hodnotil okresní soud jeho důkazní návrhy, nelze okresnímu soudu ničeho vytknout. Nutno je především odmítnout stěžovatelovo tvrzení o obrácení důkazního břemene a o závěru, že nepředložil důkazy včas. Okresní soud skutečně uvedl, že stěžovatel důkazy na svou obhajobu předložil opožděně, učinil tak však v rámci úvah o věrohodnosti předkládaných důkazů, neboť je skutečně s podivem, že nahrával-li stěžovatel osobně záznam z místa činu na svůj mobilní telefon, proč jej nepředložil ihned na počátku trestního řízení, ale až na konci hlavního líčení, tj. takřka 2,5 roku po incidentu. Záznam z kamery zachycující poškozeného byl předložen až po šesti týdnech od zahájení trestního stíhání. Stejně tak byli svědci ve prospěch obhajoby K., Č. a K. stěžovatelem navrženi k výslechu až v hlavním líčení. Úvahy okresního soudu o autenticitě a věrohodnosti důkazů navrhovaných stěžovatelem jsou pak zcela na místě. Jde-li o výpověď svědkyně K., ta byla vyhodnocena jako lživá. Krajský soud následně aproboval právní závěry okresního soudu a Nejvyšší soud se s nimi taktéž ztotožnil. Ústavní soud tedy neshledává žádné pochybení soudů týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí či případného uplatnění pravidla in dubio pro reo, které je podmíněno existencí vícero plnohodnotných verzí skutkového děje, resp. možné interpretace skutkového děje, což však v nynější věci nelze konstatovat, neboť stěžovatel nepředložil plausibilní verzi skutkového děje, která by byla podpořena věrohodnými důkazy.
22. V souladu s výše uvedeným nelze shledat ani existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť některé důkazy stěžovatelem navrhované skutečně provedeny byly a okresní soud se s nimi následně v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Důkazy, které provedeny nebyly, byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl již dostatečně objasněn. Takový postup soudů, které odmítly provádět další nadbytečné dokazování, je ústavně souladný, neboť další vedení v zásadě nepotřebného dokazování vede k prodlužování délky řízení, což by mohlo zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení.
23. Stěžovatel vznáší námitky i k údajné podjatosti samosoudkyně rozhodující v jeho věci u okresního soudu. K možné podjatosti, vyjma svých tvrzení, však nepředložil žádné důkazy, které by podjatost osvědčovaly. Způsob, jakým samosoudkyně vedla hlavní líčení, nevzbuzoval žádné pochybnosti o její nepodjatosti. Současně nebyl prokázán žádný její vztah k věci či k účastníkům řízení. Ústavní soud uzavírá, že tato námitka představuje samostatný dovolací důvod, což stěžovatel využil ve svém dovolání. Nejvyšší soud se touto námitkou podrobně zabýval, přičemž ji označil za nedůvodnou, a Ústavní soud se s jeho argumentací ztotožňuje.
24. Nepřesnou protokolaci a její následné opožděné opravení na popud stěžovatele nelze označit za závažnou procesní vadu, která by měla dopad na ústavnost rozhodnutí soudů. Ústavní soud je toho názoru, že přemrštěná procesní aktivita stěžovatele měla spíše obstrukční povahu. Jejím cílem bylo odvádět pozornost od základních skutečností důkazně postavených najisto.
25. Zmiňuje-li stěžovatel porušení práv obhajoby z důvodu, že neustále doplňoval svá podání, přičemž krajský soud neměl možnost si dostatečně nastudovat jeho poslední podání, těmto námitkám nelze přiznat opodstatněnost. Jde opět o nadměrnou procesní aktivitu, která však postrádá reálný základ, neboť stěžovatel ve svých podáních neustále předkládá stejnou argumentaci týkající se zejména toho, že soudy neuvěřily výpovědím svědků K., Č., K. a K. svědčících ve prospěch stěžovatele a dále námitkám ohledně neprovedení záznamu z jeho mobilního telefonu. Tato základní argumentace je neustále opakována ve všech podáních stěžovatele a je rozvedena na desítkách stran. Tatáž argumentace je ostatně obsažena i v doplnění dovolání, což představuje další samostatnou námitku stěžovatele, kdy Nejvyšší soud nezohlednil dokument označený jako "Doplnění dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2022, č. j. 50 To 269/2020-1347" v napadeném usnesení, neboť chybně uvedl, že předmětný dokument byl doručen po lhůtě pro podání dovolání. Uvedené pochybení v žádném případě nepředstavuje závažnou procesní vadu, která by snad měla Ústavní soud vést k uplatnění jeho kasačního oprávnění, neboť argumentace obsažená v tomto dokumentu obsahuje tytéž námitky, které jsou uvedeny v dovolání samotném, pouze jinak obsahově uspořádané, a jde tedy především opět o námitky ohledně svědků K., Č., K. a K. a o neprovedení záznamu z mobilního telefonu stěžovatele.
26. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu