ECLI:CZ:US:2022:4.US.2622.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2622/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kristíny Hotové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022 č. j. 23 Cdo 9/2022-192 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 36 Co 112/2021-164, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Kamily Kilíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") postupem v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy porušily její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 7. 2020 č. j. 24 C 185/2018-126 uložil žalované vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovatelce (jako žalobkyni) částku 50 130 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2 507 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice se bezdůvodně obohatila (§2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), když za ni stěžovatelka (jako nabyvatelka) uhradila dluh vůči bytovému družstvu v žalované výši. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice v "dohodě o podmínkách převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu X" prohlásila, že "na bytě neváznou žádné dluhy, pohledávky a závazky související s pravidelnými měsíčními platbami a s úhradou služeb, které by byly spolu s převodem členských práv a povinností převedeny na nabyvatele (vyjma anuity)", a pro případ, že by se dodatečně projevily, se zavázala je uhradit.
3. K odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 306,80 Kč. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka plnila přesto, že vedlejší účastnice existenci pohledávky popřela a vznesla důvodnou námitku promlčení, načež uzavřel, že rozhodla-li se stěžovatelka dluh, existující nanejvýš ve formě naturální obligace, přesto uhradit, nemůže to jít k tíži vedlejší účastnice, a z titulu bezdůvodného obohacení jí povinnost zaplatit žalovaný nárok tedy nevznikla. K tomu městský soud dodal, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na stěžovatelku přešla veškerá práva a povinnosti vyplývající z dosavadního nájemního vztahu, včetně povinnosti úhrady dlužných částek, a tím, že stěžovatelka tyto dluhy, již promlčené, uhradila, splnila svůj naturální závazek, přičemž vůči vedlejší účastnici jí regresní vymahatelný nárok nevznikl.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 162 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že podmínky stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a napadla-li stěžovatelka i nákladový výrok rozsudku městského soudu, je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami, zejména že bytové družstvo podmínilo převod bytu uhrazením dlužné částky. Odmítá závěr městského soudu, že podmínění převodu bytu nemohlo v důsledku promlčení dluhu obstát, přičemž má za to, že tato otázka dosud nebyla v dovolacím řízení řešena a na jejím posouzení rozhodnutí soudů nižších stupňů závisela. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s námitkou, že věc měla být posouzena jako náhrada škody vzniklé porušením smluvní povinnosti. Vedlejší účastnice nedostála svému prohlášení, že vůči bytovému družstvu žádný dluh nemá a že v opačném případě ho uhradí. Podle stěžovatelky je otázka, zda důsledkem promlčení daného práva je také neaplikovatelnost jiných smluvních podmínek, podle kterých všechny závazky musí být v době převodu uhrazeny, kterou se Nejvyšší soud odmítl zabývat, relevantní, neboť na ní závisí právní posouzení věci soudy nižších stupňů.
6. K pochybení, jak stěžovatelka dále uvádí, došlo již v průběhu řízení před obvodním soudem, neboť věc nebyla posuzována podle jiných hmotněprávních ustanovení, ačkoli v průběhu řízení namítala, že jí uplatněná částka může představovat náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti. Toto pochybení nenapravil ani městský soud, resp. Nejvyšší soud. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na povinnost soudů posuzovat procesní úkon podle jeho obsahu s tím, že požadovala-li vrácení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení, nezavazuje to soudy posoudit nárok i podle jiných hmotněprávních ustanovení. Městský soud jí tím odepřel přístup k soudu a spravedlnosti a stejného pochybení se dopustil Nejvyšší soud, když neprovedl řádný přezkum.
7. Stěžovatelka považuje napadená soudní rozhodnutí za nesprávná, a to v takové míře, že porušují její základní ústavně zaručená práva. Soudy podle ní neposoudily individuální okolnosti věci ve všech jejích souvislostech, když nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastnice nejednala při uzavření smlouvy poctivě a následně porušila svou smluvní povinnost, v důsledku čehož jí vznikla škoda, a že takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Městský soud a Nejvyšší soud podle stěžovatelky rozhodly v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, poctivosti a zákazu zneužití práva (§6 a 8 občanského zákoníku), a Nejvyšší soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a libovolně, když její dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž by pro odmítnutí byly splněny podmínky, a když své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jejími argumenty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka vytýká soudům, že její věc neposoudily i podle jiných norem hmotného práva, konkrétně těch, které upravují náhradu škody, přičemž má za to, že v tomto ohledu není podstatné, že se domáhala úhrady sporné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že soud má povinnost posuzovat každý procesní úkon podle jeho obsahu a že není vázán právní kvalifikací tak, jak ji zastává účastník řízení, ale jeho povinností je skutkový stav vždy posuzovat podle relevantních právních norem (iura novit curia).
11. Stěžovatelka se v soudním řízení domáhala uhrazení dané částky z titulu bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody, přičemž městský soud jí v napadeném rozsudku (viz bod 23) vysvětlil, že dluh vedlejší účastnice vůči bytovému družstvu přešel na ni (stěžovatelku), a tudíž její plnění družstvu nebylo plnění za jiného (za vedlejší účastnici), ale stěžovatelka plnila svou (naturální) povinnost, a tudíž jí nebylo možné přiznat nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Současně konstatoval, že z tohoto titulu vedlejší účastnici nemohla žádná povinnost vzniknout i proto, že uhradila-li stěžovatelka "dobrovolně" nevymahatelný dluh vůči bytovému družstvu, a to přes výhrady vedlejší účastnice, nemůže to jít k tíži posledně uvedené.
12. Městský soud rovněž vysvětlil, proč nelze žalobě vyhovět, i kdyby bylo postupováno podle právních norem upravujících náhradu škody, tj. že se smluvní závazek vedlejší účastnice uhradit peněžité závazky mohl vztahovat jen na existující vymahatelné pohledávky, takže vedlejší účastnice svou smluvní povinnost neporušila, jde-li o úhradu dluhu bytovému družstvu. Nadto dospěl k závěru, že by zde nebyl ani dán vztah příčinné souvislosti. Stěžovatelčino tvrzení, že její věc nebyla soudy posuzována podle všech v úvahu připadajících norem hmotného práva, zde konkrétně těch, které upravují náhradu škody, tak neodpovídá skutečnosti.
13. Ve zbývající části ústavní stížnosti jde především o vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu, aniž by bylo zřejmé, z jakého konkrétního důvodu by jejich úvahy neměly z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti obstát. Stěžovatelka nezpochybňuje, že vedlejší účastnice existenci dluhu vůči bytovému družstvu popřela a vznesla důvodnou námitku promlčení, znovu poukazuje pouze na to, že bytové družstvo převod bytu do vlastnictví člena podmínilo úhradou dluhu a že se vedlejší účastnice k jeho úhradě zavázala ve výše označené dohodě. S těmito argumenty se však městský soud náležitě vypořádal (viz bod 21 a 22 odůvodnění).
14. Stěžovatelka rovněž namítla, že Nejvyšší soud chybně odmítl její dovolání jako nepřípustné a že svůj postup řádně neodůvodnil. V čem konkrétně měly být jeho úvahy chybné, v odůvodnění stěžovatelka nespecifikovala, a ani Ústavní soud prima facie žádné pochybení neshledal. Stěžovatelka konkrétně tvrdí, že relevantní byla jí položená otázka, zda je důsledkem promlčení dluhu "neaplikovatelnost" jiných smluvních podmínek, podle kterých by měly být závazky vůči věřiteli v době převodu bytu uhrazeny. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč se míjí s právním posouzením městského soudu. Stejně tak Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by příslušné úvahy Nejvyššího soudu byly v nějakém ohledu tzv. nepřezkoumatelné.
15. Stěžovatelka dále Nejvyššímu soudu vytkla, že se nevypořádal s jejími námitkami, s tím, že otázka podmínění převodu bytu do jejího vlastnictví uhrazením předmětného dluhu bytovému družstvu nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Z napadeného usnesení ale neplyne, že by stěžovatelka v této souvislosti nějakou právní otázku Nejvyššímu soudu položila a ani ona sama k tomu nic bližšího v ústavní stížnosti neuvedla (a kopii dovolání nepřiložila). Ústavní soud přitom nepokládal za nutné se postupem Nejvyššího soudu v tomto ohledu blíže zabývat, neboť ve shodě se soudy vyšších stupňů shledal ústavně konformním jejich závěr, že na stěžovatelku přešly (i) povinnosti vedlejší účastnice vůči bytovému družstvu, stěžovatelka však daný dluh nebyla povinna hradit, protože mohlo jít nanejvýše o naturální obligaci. A vzhledem k tomu, že daný dluh nebyl vymahatelný, nebylo možné jeho úhradou po právu podmiňovat převod bytu do stěžovatelčina vlastnictví.
16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu