ECLI:CZ:US:2022:4.US.2673.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2673/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Horňáka, zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Dařbujanem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec II - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 33 Cdo 3563/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a LIQUIDATORS, v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále také "okresní soud") sp. zn. 15 C 68/2020 se podává, že stěžovatel uzavřel se svou tehdejší družkou (dále "dlužnice") smlouvu o důchodu, jíž se zavázal platit dlužnici po dobu trvání oddlužení dlužnice 3 200 Kč měsíčně. Ve smlouvě byla sjednána možnost odstoupení v případě změny poměrů. Schválené oddlužení bylo zrušeno usnesením insolvenčního soudu, přičemž za dobu trvání oddlužení měl stěžovatel poskytnout celkem 185 600 Kč, plnil však pouze do výše 104 060 Kč. Žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice se domáhala zaplacení rozdílu, stěžovatel namítal, že od smlouvy (po zrušení oddlužení) odstoupil pro změnu poměrů.
3. Okresní soud rozsudkem č. j. 15 C 68/2020-51 ze dne 16. 6. 2020 žalobě vyhověl, neboť (mimo jiné) uzavřel, že smlouva o důchodu byla uzavřena na dobu určitou a uplynutím sjednané doby trvání (tedy zrušením oddlužení) došlo k jejímu zániku. Od toho momentu nešlo podle okresního soudu od smlouvy odstoupit.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále také "krajský soud") rozsudkem č. j. 83 Co 143/2020-106 ze dne 27. 8. 2021 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Sjednané právo odstoupit od smlouvy jako relativně samostatné majetkové právo je podle krajského soudu limitováno §2004 odst. 3 občanského zákoníku jen na straně dlužnice coby věřitelky. Závazek stěžovatele k zaplacení dlužného důchodu trval i po uplynutí doby, na kterou byla omezena jeho povinnost důchod poskytovat, a odstoupení od smlouvy bylo způsobilé přivodit zánik tohoto závazku, přičemž neexistuje důvod hodnotit v daném případě odstoupení od smlouvy jako opožděné.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Jak Nejvyšší soud uvedl, zanikla-li povinnost žalovaného platit důchod zrušením oddlužení, zanikl celý komplex závazkového vztahu, tedy i právo na odstoupení od smlouvy. Jestliže závazek, k němuž se právo na odstoupení váže, již zanikl z jiného právního důvodu, nemůže odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlený následek; odstoupením nezaniká závazek, který již jednou zanikl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je natolik kusé, že je nepřezkoumatelné a neumožňuje stěžovateli vůči závěru Nejvyššího soudu argumentovat. Podle stěžovatele nastala situace, na kterou pozitivní právo nemyslí, a Nejvyšší soud tak měl věci věnovat požadovanou péči. Místo toho vydal rozsudek, jehož odůvodnění se nachází na pouhých dvanácti řádcích, neopírá se o závěry judikatury ani odborné literatury, a dokonce neodkazuje ani na znění textu zákona. Stěžovatel v rozhodnutí spatřuje prvky kabinetní justice, když se nemohl účastnit vyhlášení a nemohl být svědkem toho, jak soudce odůvodňuje svůj názor, přičemž tento postup musí dle stěžovatele zasívat nedůvěru občanů v justici, pokud může soud, který účastníky nikdy neviděl a který se osobně s jeho věcí neseznámil krom studia spisu, rozhodnout od stolu a vše změnit, aniž by to nějak podrobně odůvodnil.
7. Jak stěžovatel uvádí, Nejvyšší soud přišel s novou argumentací, která je založena na tom, že smlouva o důchodu zanikla tím, že zanikla povinnost žalovaného platit důchod zrušením oddlužení. Ze zákona ovšem nic takového nevyplývá, ve smlouvě nic takového ujednáno nebylo a pro takový závěr nesvědčí ani judikatura. Dle stěžovatele smlouva jako celek a všechna práva a povinnosti, které upravovala, nezanikly, stejně jako např. nezanikají práva objednatele poté, co převzal dílo a uhradil cenu. Právo na odstoupení od smlouvy má ten charakter, který umožňuje vrátit stav před uzavřením smlouvy za smlouvou předvídané situace, tj. z povahy věci i po splnění hlavního závazku. Argumentace Nejvyššího soudu se neomezuje jen na smlouvy o důchodu, a v části týkající se skončení smlouvy tak mění celé občanské právo. Popírá navíc jeho dispozitivní charakter, který zdůrazňuje možnost smluvních stran určit si obsah smlouvy dle svých požadavků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně právně zastoupen, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nesdílí výhrady, které vůči napadenému rozsudku a jeho odůvodnění stěžovatel vznáší. Argumenty, na kterých Nejvyšší soud své rozhodnutí postavil, jsou v rozsudku řádně popsány a vysvětleny. Rozhodně tedy nelze souhlasit s tím, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný a neumožňující jen z toho důvodu vznést patřičnou oponenturu. Kvalitu odůvodnění přitom nelze hodnotit podle jeho délky, i odpověď na složitou otázku může být stručná a zároveň vyčerpávající. Stejně tak není podmínkou kvalitního rozhodování odkaz na odbornou literaturu, v napadeném rozsudku se navíc s názory doktríny poměrně podrobně pracuje.
11. Nejvyšší soud uzavřel, že strany v předmětné smlouvě uzavřely pouze závazek stěžovatele vyplácet důchod a s ním spojené relativně samostatné majetkové právo obou stran od smlouvy při změně poměrů odstoupit. Závazek vyplácet důchod v souladu s §603 občanského zákoníku zanikl uplynutím doby (zrušením oddlužení) bez ohledu na to, zda na něj bylo řádně plněno. Zanikla-li tato povinnost, zanikl celý komplex závazkového vztahu včetně relativně samostatného práva na odstoupení od smlouvy. Od zaniklého závazku totiž nelze účinně odstoupit právě proto, že již zanikl a odstoupením nelze dosáhnout zamýšleného následku. Pokud zároveň platí, jak uvedl Nejvyšší soud, že zánikem závazku nezaniklo již vzniklé právo dlužnice na jednotlivá dosud nezaplacená plnění, je v napadeném rozsudku dostatečně vysvětleno, proč podle Nejvyššího soudu musel být rozsudek odvolacího soudu změněn a proč muselo být žalobě vyhověno.
12. Stěžovatelovy námitky, jimiž vyjadřuje s těmito závěry Nejvyššího soudu nesouhlas, opomíjí, že je to právě Nejvyšší soud, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy České republiky) je primárně povolán k výkladu podústavního práva, jenž naopak Ústavnímu soudu jakožto ochránci ústavnosti zásadně nenáleží (čl. 83 Ústavy České republiky). Otázka možnosti a důsledků odstoupení od smlouvy o důchodu po uplynutí času, na který byla sjednána, postrádá ústavní rozměr.
13. Má-li pak stěžovatel výhrady ke způsobu projednání a rozhodnutí věci, tedy že Nejvyšší soud rozhodl bez jednání a rozsudek odvolacího soudu změnil, lze uvést následující. O dovolání Nejvyšší soud rozhoduje zpravidla bez jednání (§243a odst. 1 občanského soudního řádu). Je tomu tak proto, že již neposuzuje skutkový stav věci a zaměřuje se výhradně na řešení právních otázek. O dovolání zároveň Nejvyšší soud rozhoduje za situace, kdy již věc byla projednána dvěma stupni soudní soustavy, když typicky alespoň před jedním proběhlo také ústní jednání.
14. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Jednak v podstatě od počátku nebyl mezi účastníky spor stran skutkového stavu. Konkrétně Nejvyšší soud pak řešil čistě jen otázku, zda za dané situace mohl stěžovatel od smlouvy účinně odstoupit, tedy otázku ryze právní. Ve věci proběhlo ústní jednání před soudem prvního stupně (jemuž stěžovatel byl přítomen), a byl tak respektován požadavek veřejnosti a ústnosti jednání alespoň na jednom stupni (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 967/18 ze dne 31. 3. 2020). Lze pro úplnost poznamenat, že také odvolací soud rozhodoval bez jednání. Pokud tedy stěžovatel namítá, že soud, který účastníky nikdy neviděl, vše od stolu změnil, tak k tomu došlo (a to ve prospěch stěžovatele) spíše rozsudkem odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadeným rozsudkem naopak potvrdil rozsudek jediného soudu, před kterým se jednání konalo.
15. V rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele nebyla ani skutečnost, že Nejvyšší soud (v souladu s petitem dovolání) změnil rozsudek odvolacího soudu, neboť tento postup je předvídán zákonem [§243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], který sám o sobě nevykazuje ústavní deficity (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16 ze dne 9. 2. 2017). Nelze se přitom ztotožnit s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo překvapivé a že Nejvyšší soud přišel s novou argumentací založenou na tom, že smlouva o důchodu zanikla tím, že zanikla povinnost žalovaného platit důchod zrušením oddlužení. Naopak, již okresní soud konstatoval, že "smlouva o důchodu byla uzavřena na dobu určitou a uplynutím sjednané doby trvání došlo v souladu s §603 [občanského zákoníku] k jejímu zániku", a proto od tohoto okamžiku "již nebylo možné od smlouvy o důchodu platně a účinně odstoupit". Podobnou argumentaci vznášela i žalobkyně ve svém dovolání, které bylo stěžovateli řádně doručeno k vyjádření (přičemž z vyžádaného spisu se nejeví, že by stěžovatel této možnosti využil). Nejvyšší soud jen upřesnil a doplnil argumentaci, která byla účastníkům známá a o níž právě vedli polemiku.
16. Jednovětá stěžovatelova zmínka o tom, že se nemohl účastnit vyhlášení rozsudku, byla učiněna jen v kontextu dalších námitek a bez bližšího rozvedení, lze tak jen také stručně a v obecné rovině poznamenat, že absence veřejného vyhlášení rozsudku sama o sobě k jeho zrušení v řízení o ústavní stížnosti nepostačuje (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019).
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. říjen 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu