ECLI:CZ:US:2022:4.US.271.22.1
sp. zn. IV. ÚS 271/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Mykytina, zastoupeného JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 3801/2020-362, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Silvie Staré a MUDr. Mariana Starého, Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2020 č. j. 9 C 262/2015-296 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem části v rozsudku specifikovaných pozemků (dále jen "pozemky"), neboť měl za to, že vlastnické právo k nim nabyl vydržením.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2020 č. j. 71 Co 143/2020-326 ve věci samé potvrdil rozsudek okresního soudu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením, protože ho neshledal přípustným, neboť se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle dovolacího soudu byly stěžovatelem namítané právní otázky buď posouzeny správně, anebo šlo o otázky svou povahou skutkové, které dovolacímu přezkumu nepodléhají.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkou o započtení doby, po níž právní předchůdci drželi předmětné pozemky v dobré víře, do vydržecí doby. Dále namítá, že krajský soud i Nejvyšší soud založily svá rozhodnutí na jediném důkazu - prohlášení stěžovatelova strýce, z něhož podle stěžovatele dovozené závěry nevyplývají. Stěžovatel též tvrdí, že v obdobné věci bylo rozhodnutí okresního soudu krajským soudem zrušeno právě z důvodu, že se okresní soud řádně nezabýval zákonnými podmínkami vydržení, jak stěžovatel namítá i v nyní posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li ústavní stížností napadené rozhodnutí rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdyby např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu týkající se přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
9. Nejvyšší soud se všemi stěžovatelovými dovolacími námitkami (vyjma jedné - viz dále) řádně zabýval. Nad rámec své zákonné povinnosti podrobně a srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatel vzhledem k logickým a řádně odůvodněným zjištěním nalézacích soudů objektivně nemohl být v dobré víře v oprávněnou držbu pozemků. Nejvyšší soud se taktéž zabýval svou povahou skutkovými námitkami stěžovatele a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnil, že skutková zjištění logicky plynou z provedeného dokazování a závěry z nich činěné nejsou nepřiměřené. Pro posouzení věci taktéž není rozhodné, jak rozhodl (byť v obdobné věci) krajský soud, neboť předmětem přezkumu v nynější věci je rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to z důvodu neodchýlení se krajského soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Toto posouzení provedl Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem. Lze proto dílem shrnout, že v tomto ohledu Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení Nejvyššího soudu neshledal, pročež pro stručnost odkazuje na ústavně souladné usnesení Nejvyššího soudu.
10. Je však zapotřebí dát stěžovateli za pravdu, že se Nejvyšší soud opomněl vypořádat s námitkou o započitatelnosti doby držby pozemků právními předchůdci stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje podle něj nesrozumitelné konstatování krajského soudu, podle něhož "pokud tedy hranice pozemků byla známa manželům Havelkovým, starousedlíkům [...] a samotnému právnímu předchůdci žalobce, jehož strýci Jaroslavu Mykytinovi musela být tato skutečnost známa i prarodičům žalobce", na které Nejvyšší soud nereagoval. Z citované, obtížně srozumitelné věty krajského soudu lze sice jednoznačně dovodit její smysl (podložený důkazy), nic to však nemění na skutečnosti, že se touto námitkou Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání výslovně nezabýval.
11. Podle Ústavního soudu však jazykově neobratné konstatování krajského soudu (jehož rozhodnutí není ústavní stížností napadeno) nemá dopad na hodnocení ústavní konformity usnesení Nejvyššího soudu. Ačkoli Ústavní soud nenahrazuje nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, je z celkového kontextu a jinak pečlivého odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, že tento nedostatek odůvodnění by na věci objektivně nemohl ničeho změnit. Námitka započitatelnosti doby držby pozemků právními předchůdci stěžovatele je jednak spojena s otázkou svou povahou skutkovou (zda jim byla známa skutečná hranice pozemků), nikoli právní, jednak sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení; ani v tomto nedostatku tak nelze osamoceně shledat pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Nejvyšší soud totiž musí na argumentaci dovolatele reagovat náležitě, tj. vypořádáním předestřeného dovolacího důvodu a vyvozením z toho závěru o důvodnosti dovolání, ovšem za předpokladu, že je dovolání přípustné. Jelikož je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že by posouzení dané námitky nemohlo na věci ničeho změnit a daný nedostatek nesvědčí o svévoli v ústavněprávním smyslu, bylo by zrušení napadeného rozhodnutí projevem bezúčelnosti a formalismu. Ústavní soud proto uzavírá, že ačkoli není napadené rozhodnutí (v tomto směru) bezchybné, není celkově svévolné ani nepřezkoumatelné, a je prismatem požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, jež plynou z ústavního pořádku, aprobovatelné.
12. Ústavní soud přezkoumal v mezích své pravomoci z ústavněprávního hlediska napadené usnesení Nejvyššího soudu a neshledal, že by jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu